Existuje ještě Venezuela?
Politická a mediální propaganda funguje málo nápaditě. Není to tak dávno, co jsme byli od rána do večera nepřetržitě bombardováni vysoce znepokojivými zprávami z Venezuely. Masové demonstrace proti krutému diktátorovi zmítají celým státem. V zemi se šíří hlad, nejsou dostupné léky, miliony lidí prchají za hranice. Nefungují elektrárny, normální běh života se zhroutil. Bez humanitární pomoci zachvátí zemi hladomor. Armádu houfně opouštějí vojáci, kteří se přidávají na stranu nového hrdiny, jenž sám sebe prohlásil za prezidenta, aby nezměrné utrpení ukončil. Brazílie a Kolumbie, demokratičtí sousedé, zvažují vojenský zásah.
Pod touto mediální palbou se člověk každým dnem budil s nadějí, že už to prasklo a rozhořčený lid vyhnal legálně zvolenou zrůdu z prezidentského paláce.
Uběhly týdny a měsíce, o Venezuele vládne hrobové ticho, politici se nepředhánějí ve vyjadřování podpory mladému, nadějnému příslušníku oligarchie, který sám sebe postavil tak promyšleně do čela státu.
Jsou jen dvě možnosti, proč Venezuela vypadla z denních zpráv. Třeba to tam ve skutečnosti nevypadalo a nevypadá o nic hůře než u jejích údajně demokratičtějších jihoamerických sousedů. Třeba taková Brazílie si každý měsíc zlikviduje prales o čtyřnásobku rozlohy Prahy, aniž by to ministerstvu zahraničí Česka stálo jen za docela drobnou protestní notičku. Přitom je zřejmé, že tak šílenou devastaci planety nemůže vynahradit ani deset čmelínů.
Druhá možnost je, že poměry v zemi jsou skutečně zoufalé. Chybí však jediný důvod, proč o tom vůbec psát. Zoufalé poměry vládnou přece v mnoha zemích po celém světě. My se o tom ovšem nic nedozvíme, protože se nechystá ani zvenčí inscenovaná změna režimu, ani vojenská intervence, která poměry znormalizuje jako třeba v Libyi.
Pokud se tedy přece jen média zaplní jednoho dne zprávami o šílené situaci ve Venezuele, můžeme to číst jako informaci o tom, že se někdo přece jen rozhodl korigovat za pomoci prostředků demokratického světa cenu venezuelské ropy.
