Jdi na obsah Jdi na menu
 


Esej o hodnotách západní civilizace 4

7. 8. 2023

Esej o hodnotách  západní civilizace 4

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

A přece už jsme v novověku

       

Nový věk se počítá  od roku 1492. Nastává období  po objevu  dosud neznámého  kontinentu, Ameriky. Západní civilizace, dosud evropská, rozšiřuje své území a stává se euroamerickou, euroatlantickou. 

 Slavní  mořeplavci položili základy bohatství koloniálních říší. Kryštof Columbus (1451 – 1506), Vasco da Gama (1469 – 1524), Fernando Magalaens (1480 – 1521), Francis Drake (1540 – 1596), „Pirát jejího veličenstva“.  A  ještě Amerigo Vespucci (1454 – 1512). Slavní mořeplavci byli dobří křesťané, ale na jejich chování k domorodcům  v objevených zemích  se to nijak neprojevilo. Shrabovali jejich bohatství, ničili jejich říše, vraždili je nemilosrdně, bez sebemenších výčitek svědomí. Nezabiješ?  Láska k bližnímu? Pohané přece nejsou bližní, mysleli slavní mořeplavci.  „Ach, Kryštofe, že jsi nezůstal raději doma“, vzdychá studentka ve své slohové práci o Columbovi. Ale mohla ten povzdech adresovat i všem ostatním. Vydávali se na dobrodružné objevné cesty ve jménu křesťanství, křesťanského krále, křesťanského království. Za Španělsko, za Portugalsko, za Anglii. Byli věřící, ctili Bibli, vyznávali Desatero. Věděli, že se nesmí zabíjet a krást. Ale to platilo jen doma,  mezi křesťany. Domorodci byli  přece pohani. A tak, pověřeni vyššími zájmy, vraždili a loupili bohatství zámořských zemí a byli za tyto zásluhy odměňováni a povyšováni do šlechtického stavu. Tu admirál, tu hrabě,  tu sir, baronet nebo rytíř. „Královnin pirát“ přepadal cizí mírumilovné lodě, olupoval je a potápěl. Napadal pobřežní města Chile, Peru, Mexika, Cadiz. Pozoruhodná doba objevů  nových zemí a cest, ale i drancování zlata, drahokamů, slonoviny, koření. A podrobování cizích území a vyhlazování celých etnik. A k tomu ještě přibyl lov na otroky a prodej lidských bytostí jako věcí. Obchod s otroky. Dovoz otroků do  Nového světa. Až občanská válka r.1860-61 otrokářství v Americe zrušila.

Válkou za nezávislost  koncem 18. stol. přestali být obyvatelé Ameriky, stále početnější dík přibývajícím přistěhovalcům  z Evropy, obyvateli  anglické  koloniální  říše. Odtrhli se  od Anglie a   stali se obyvateli federace volně spojených samostatných  států, dříve kolonií. Vznikla tak „Unie  spojených států amerických“, na dlouho příklad a vzor pro  utlačované národy Evropy.   R.1787  dali  Američané svému republikánskému zřízení ústavu, platnou v základech dodnes. Jejich manifestem bylo prohlášení trvalé platnosti : „Lidé byli stvořeni tak, aby si byli rovni. Všichni byli stvořitelem obdařeni některými nezcizitelnými právy, k nimž patří život, svoboda a touha po štěstí.“

Den nezávislosti se slaví 4.července. Z „Otců zakladatelů“ jsou nejznámější George Washington, Thomas Jefferson, Benjamin Franklin. Z občanské války  pak Abraham Lincoln, 16. president USA.

 Demokratická hesla „Volnost, rovnost, bratrství“, hesla Velké francouzské revoluce konce 18. stol., se rozlétla po celé Evropě  souběžně s deklarací. Vyjadřovala přání a požadavky širokých vrstev národů, trpících  pod bezohlednou vládou absolutismu a  pod  útlakem privilegovaných  vrstev. Novodobý boj za lidská práva patří k  předním hodnotovým cílům národů v Evropě i v Americe.

Jsme však v současné době  svědky  zneužívání  jeho hesel pro imperiální účely.  

 

Reformace. Pokus napravit křesťanství.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Souběžně s renesancí se šíří reformace, z odlišných pohnutek, ale ve stejném dobovém klimatu. Je to především odpor proti světskému panování církve, která hlásá náboženství lásky a chudoby, ale sama se jím neřídí. Sám papež a mnoho kněží se oddává bez výčitek svědomí  světským požitkům a radovánkám. Reformaci předcházela „kacířská“ hnutí, jako byli např. Katharové, Albigenští, Valdenští. Byli vesměs násilím potlačeni a vyhubeni. Ani církevní moc nestrpěla kritiku toho, že by něco jiného hlásala a předkládala k věření a něco jiného dělala.

Hnutí za nápravu církve mělo své stoupence i na universitách. V době papežského schizmatu (dvoj- a trojpapežství) působily v universitních kruzích silně myšlenky reformátora  Johna Viklefa  (1330 – 1384). Ten nepokrytě oduzoval světský majetek a moc církve jako příčinu náboženského úpadku. Na pražskou universitu přinesl  z OxforduViklefovy myšlenky a spisy M.Jeroným Pražský. Jeho přítel M.Jan Hus (1369 – 1415) je přijal se souhlasem. Smýšlel podobně a sám v duchu nápravy církve  přednášel i psal. Tak začal jeho spor s církví, neboť ona odsoudila Viklefovy spisy k spálení jako kacířské. Husův spor skončil tragicky. Mistr  Jan Hus byl nespravedlivě odsouzen

 a nemilosrdně upálen v Kostnici  6. července roku 1415. Jeho přítel  M. Jeroným Pražský přišel  stejně o život o rok později. Husovu věrnost přesvědčení a svědomí i proti mnohonásobné  přesile proradného církevního koncilu, neúplatná láska  k pravdě i v ohrožení života, odpovědnost za péči o své bližní, práce pro národ,  pro lid, pro jeho jazyk a literaturu, nic z toho nelze zapomenout. To, co Mistr Jan Hus  svým životem a dílem přinesl, to  jsou trvalé hodnoty evropské kultury, západní civilizace.

Na husitské hnutí navázal Petr Chelčický (1460) a jím inspirovaná Jednota  Českých bratří, založená  r.1458 v Kunvaldě. Dík Jednotě (1592 – 1670) máme vzorný  překlad Bible, péči o čistotu a bohatství jazyka, lásku k vlasti, péči o mládež, školy a vzdělávání. Čeští bratři byli jako kacíři pronásledováni, po porážce českých stavů na Bílé hoře r.1620 ze země vypuzeni. Dodnes existují jejich pokračovatelé  v Anglii a v USA (Pensylvánie) a  dodnes tvoří  církev Moravských bratří, potomků pobělohorských exulantů. Mají i vlastní universitu, Moravskou kolej.

Reformace v jiných evropských zemích  (Anglie, Švédsko, Nizozemí, Německo, Švýcarsko...) se vyvíjela podle místních poměrů. Není pochyb o tom, že česká reformace tu měla svůj vliv, přímý i nepřímý. Martin Luther z Wittenbergu (1483 – 1546), Ulrich Zwingli z Curychu (1484 -1531),  Jan Kalvín (1509 – 1564) v Ženevě. Z Ženevy  se kalvinismus šířil po západní Evropě i po Americe. Ani on se však nevyhnul  netolerantnímu zneužívání moci  násilím a terorem. Kalvínovi se nezapomíná nelidské upálení Španěla M. Serveta. Za to, že se  dopustil  teologické  úchylky: věřil v Boha, ne však ve tři Božské osoby.

  Jan Amos Komenský (1592 – 1670), poslední biskup Jednoty českých bratří,  prožil větší část života v nepohodě  nuceného exilu. Avšak  zapsal se významně  do evropských  kulturních dějin.  Nejenže položil základy novodobé pedagogiky, školy a školství, ale podal i nárys systematického díla obrody, všenápravy věcí lidských. Navrhl všenápravu v duchu realismu, demokratismu a humanismu a navrhl ji v rozměru osobním, národním, mezinárodním a všelidském. Proti tak velice rozšířenému fanatismus a  nesnášenlivosti, které postihovaly  Evropu po staletí, a jichž byl obětí on sám i jeho národ,  napsal: „ Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti,mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pytagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého“ (Jan Amos Komenský, 1639).

 Současní  lidé si  kladou otázku, zda  naše lidská situace není  stále  táž,  jako  byla  od nepaměti. Člověk  asi  za všech dob zápasí s démonickými silami zla a hříchu.  Mění se jen jejich podoba. Ani naše civilizace  na podstatě lidské situace, situace člověka tváří v tvář sobě a světu,  nic nezměnila.  Člověk potřebuje podporu a  pomoc  v úsilí k dobrému – jako kdysi. Současný Američan, vynikající společenskovědní badatel Samuel Huntington, jako americký vlastenec  by si přál vrátit Ameriku k anglosaské protestantské kultuře a k tradicím přistěhovalců ze 17. stol. Současná společnost  je zahlcena mnoha špatnostmi, které západní civilizaci rozkládají. My bychom si přáli vrátit se k obrozenským tradicím našeho národa a k živým hodnotám Masarykova Československa.

 

Osvícenství a vláda rozumu. Již ne fides, ale ratio. A věda a technika stále vyšší úrovně.

Rozlišení podstaty a jevu. Rozličné

 

 V 17. stol. se šíří Evropou nové duchovní klima. Církevní protireformace vytlačuje renesanční radost ze života, zdůrazňuje kázeň a  poslušnost autoritě církevní i státní. Politickou doktrínou se stává absolutismus, neomezená vláda panovníka. Ani příroda již není zdrojem nadšeného obdivu, zůstává  však předmětem nepředpojatého zkoumání.  Renesanční zvídavost se již nedaří potlačit.

S poctou starověku (Archimedovi, Eukleidovi aj. ) se rozvíjí novodobá přírodověda. Uveďme aspoň některé její představitele: Galileo Galilei (1564 – 1642), Mikuláš  Koperník (1473 - 1542),  Robert Boyle (1627 – 1691), Isaak Newton (1643 – 1727).  Popularizuje se nový názor světový, světlo poznání, boj proti tmářství, proti  pověrám. Newtonovský systematický obraz světa na Zemi i v Kosmu byl doplněn a v drobnostech  korigován až autorem teorie relativity, Albertem Einsteinem (1879 – 1955).

Nový proud rozmachu lidského ducha nesetrval  u přírodovědy. Týkal se i lidské společnosti. Tak především  stát  má být racionální a  tolerantní. Rozumné je respektovat lidská práva, svobodu, rovnost, bratrství.  Tyto ideje se rodí již v italské renesanci  v 15.- 16. stol., v Holandsku  v 17. stol., sílí v Anglii  v 17. a 18. stol. Vrcholí ve Francii koncem  18. stol. Stávají se  důvodnými programovými cíli  pro francouzskou revoluci i pro americký boj za nezávislost.

V letech 1751 – 1766 vychází slavná francouzská „Encyklopedie věd, řemesel a umění“. Výkvět vzdělanců Francie, 12 filosofů a vědců,  vydává 28 obrovitých svazků znalostí a úvah. Dosahují výšin lidského ducha, čtenáře inspirují, podněcují. Uvažuje se tu  o přirozeném náboženství, o deismu, o volné myšlence, upevňuje se víra ve společenský pokrok dík přírodovědě a pokrokovým idejím. Církev a šlechta „Encyklopedii“ odsuzuje a zakazuje. Ale demokratická a revoluční hnutí ve vyspělých zemích ji přijímají a šíří. V méně pokročilých  zemích uplatňují  některé osvícenské myšlenky  sami panovníci.

Vyvrcholení  osvícenství představuje realizace revolučních  myšlenek zástupců lidu, stoupenců demokracie: Americká válka za nezávislost (1787) a Velká francouzská revoluce (1789). Obě  převratné historické události  přinesly nezapomenutelné  deklarace o přirozených lidských a občanských  právech, o právu na  svobodu,  na rovnost a  bratrskou  vzájemnost. Tyto deklarace měly být rámcovou směrnicí  pro veškerý  další společenský  život. Ne vždy a všude však  se to  dařilo, jak ukazují dějiny dalších století. Osvícenství ovlivnilo všeobecný názorový  konsensus, všeobecné veřejné mínění  v Evropě i  v Americe v 19. a 20. stol. Teprve  nedávno se objevily výraznější pokusy  osvícenské  ideje zpochybnit a odmítnout.