Edvard Beneš a československá státnost X
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Na omluvu Britů v tomto období lze uvést především jejich vojenskou neschopnost cokoli měnit na poměru sil vůči Polsku i ČSR po napadení Polska. Což byl ovšem opět shnilý plod tzv. „politiky apeassmentu“ anobrž usmiřování s hitlerismem, předtím pilně provozovaného Brity, tj. především chamberlainovskou a clivedenskou politickou klikou. Dále to byla rozvinutá britská antisovětská mediální i politická hysterie, která vyvolávala proti Čechoslovákům podezření z jejich „moskevského agentství“. I britský odbor zahraničí Střed, jenž sice měl jakési pochopení pro Benešovu linii vyrovnaných vztahů Západu s Východem, sledoval jeho politiku s jistým podezřením. Roku 1943 po oznámení Beneše, že chce uzavřít spojeneckou smlouvy se Sověty, reagoval odbor ministerstva zahraničí na toto prohlášení kritikou.
Další takový rozdíl se projevil i roku 1944, když Británie odmítla materiální podporu Slovenského národního povstání s tím, že „ČSR už je stejně v sovětském operačním pásmu“ (!). (M. D. Brown, op. c, str. 228.).
Jak se nakonec projevila celková linie britské politiky vůči Čechoslovákům v době války? Pozice britské vlády – i přes uznání čs. vlády! - měla vůči ČSR jako kontinuálnímu objektu státnosti celou řadu výhrad.
Za první britská vláda za války odmítala „právní kontinuitu“ ČSR až do likvidace Mnichova. Za druhé, britská vláda odmítala uznat jakékoli předválečné hranice zejména ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě před skončením války. Za třetí britská vláda odmítala zavázat se uznat pravomoc čs. exilové vlády nad sudetoněmeckou enklávou v Británii – tj. nad Jakschovou skupinou! Toto rozkolísané stanovisko Britů skončilo teprve březnem 1945. Teprve tehdy Britové souhlasili s uplatněním plné politické moci čs. zahraniční vlády (již nikoli jen exilové vlády) na území platném dle stavu k roku 1937 do doby očekávané mírové konference.
Zcela jinak se Britové postavili k plánům na vytvoření čs. polské federace, a to již od roku 1939. Britové tento plán nadšeně podpořili jako skvělý „sanitní kordon“ jak proti německému, tak proti sovětskému vlivu ve středovýchodní Evropě. To vše však narazilo nakonec na zahájení války III. reichu proti SSSR a ztroskotalo na Stalinově odporu uznat zvětšený státní útvar „protisovětského“ zaměření. Federalizační česko-polský plán nakonec nepříznivě ovlivnily jednak politické rozpory mezi čs. a polskou exilovou vládou, a v neposlední řadě i tragická smrt generála Sikorskiho, jenž byl dle pamětníků de facto jediným vážným polským zastáncem tohoto plánu.
Dalším rozporem britsko – československým zejména v prvních fázích II. světové války, byl spor o tzv. sudetské Němce. Británie jako původní signatář Mnichova, musela až do doby jeho likvidace chtě nechtě uznávat jakés takés pozice tzv. Sudetoněmců, které Mnichovem de facto i de iure uznala. Na druhé straně se někteří britští politikové Čechoslovákům za Mnichov omlouvali, jak to zaznamenal například Jan Masaryk a další členové čs. Státní rady. S vývojem okupace ČSR britské ministerstvo zahraničí nakonec od prvotní podpory již jen sudetských emigrantů (nikoli již Sudetoněmců jako celku!) ustupovalo. Tento politický vrtichvostismus skončil po nástupu Churchillovy vlády. Britské ministerstvo zahraničí nakonec počalo, zejména za iniciativy Anthony Edena, uskutečňovat původní Chamberlainovu ideu na odsun Němců z území okupované ČSR a z okupovaného Polska atd., a vypracovávat návrhy německého transferu.
Tedy ani podle Britů o žádné „vyhánění Němců“ nikdy nešlo – jednalo se o přesídlení z bezpečnostních důvodů, pro zabránění další světové války. Přesto i sám W.S. Churchill počítal s masovou reakcí zotročeného obyvatelstva okupované Evropy po vítězné válce -a počítal realisticky i s možnými excesy po dobu několika měsíců, kdy pak velmoci zasáhnou. Churchill počítal s transferem jako s hotovou nezbytností a údajně pravil – „vezmou nejnutnější věci a půjdou“.
Motorem pro změnu postoje Británie k čs. Němcům alias Sudetoněmcům byl atentát na kata Heydricha a následná heydrichiáda. Jestliže s prvními návrhy na transfer Němců přišla Zahraniční a výzkumná a tisková služba britského ministerstva zahraničí již v květnu 1940 (!), pak atentát na Heydricha a heydrichiáda tento záměr zásadně prosadily.
Již v červenci 1942 britská vláda vyjádřila souhlas s principem přesunů Němců z okupovaných zemí. K tomu přispěly československé návrhy gen. JUDr. Bohuslava Ečera pro Evropskou poradní komisi - a pak vše kodifikovala Postupim v srpnu 1945. Následovala Pařížská reparační smlouva o konfiskacích německého majetku, který se nikdy nesmí vrátit zpět do německých rukou. Tento majetek se neodečítal z reparačních nároků všech států okupovaných a poškozených Německem.
Reparační nároky Polska, Československa a Řecka nikdy nebyly vyřešeny podle poválečných dodnes platných smluv. Výklady některých politiků o jejich vyhaslosti nebo o jejich umrtvení jsou liché, účelové a nepravdivé.
(Kéž by toto vše respektovaly i nynější nekonečné soudní procesy o tzv. nároky jistých protektorátních pohrobků v ČR. Analýzy v tomto směru provedl několikrát například ústavní expert univ. profesor JUDr. Václav Pavlíček.)
