České národní listy

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Beneš rovněž Jakschovi vysvětlil jeho faktickou politickou roli v emigraci – on nemůže být pouhým výhradním zástupcem dělnických německých antifašistů, on musí být pokládán i za zástupce všech čs. Němců, kteří 80ti procenty propadli hitlerismu a byli hotovi za války přispět jakýmikoli prostředky k záhubě českého národa (!).  Ovšem Jaksch toto vše sám přiznával! Beneš sám to dokumentoval vzpomínkou na jednání Jaksche a jeho společníka Paula (za republiky organizátora Rote Wehr), jenž přijel  do Británie z neutrálního Švédska. Beneš jim řekl  - po válce bude potřeba se zbavit jak německé buržoasie, pangermánské inteligence a dokonce i části dělnictva propadnuvšimu fašismu, a to v rámci nové sociálně politické přestavby Československa. Beneš na ně apeloval, aby se k této socialistické přestavbě spojili s německými komunisty, kteří se k ní postavili vstřícně. Jeho záznam o schůzce z 8. ledna 1942 praví, že „Jaksch si velice rozmyslil mé názory (o koncepci čs.odboje a poválečném uspořádání státu – JJN) a jeho reakce na ně je jasně negativní.“

Dlužno říci, že Jaksch sám si tuto  neblahou pozici vykoledoval svými londýnskými memorandy o vymyšleném federativním uspořádání ČSR se Sudetoněmci v rámci plánované velkoněmecké  poválečné federace. A to vše bez jakékoli konsultace s čs. exilem a hlavně bez konsultace s domácím československým odbojem – jenž  toto samozřejměz principu odmítal! Jakschovy plány a představy o postavení tzv. Sudetoněmců po válce v rámci nejen ČSR, ale i středovýchodní Evropy, byly naprosto nepřijatelné nejen pro dr. Beneše, nbrž pro  náš domácí i zahraniční odboj.

Ani poslední Benešova jednání s W. Jakschem, de Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem ve dnech 17. září až 1. prosince 1942 nevedla k jakékoli dohodě. Tehdy už Británie v srpnu 1942 definitivně odvolala Mnichov.

Beneš sice nechtěl žádné tragické konce pro demokracii věrné Němce, ovšem žádal jen jediné – aby českoslovenští Němci definitivně opustili politiku tzv. sudetského sebeurčení - „Selbstgestimmungsrecht“ s  mantrami „Sudetengebiet“ a „sudetendeutsch“. Toto neznával jak TGM, tak ostatní budovatelé státu ČSR a bylo to veřejně prohlášeno již na mírové konferenci roku 1919, a na tom Beneš neochvějně trval. Beneš rovněž prohlásil, že pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po I. světové válce, se již nebudou opakovat – protože zklamaly Čechy a přivodily rok 1938! Beneš apeloval na Jakschovu skupinu, že rozchod obou národů bude menším zlem, než brutální masakry občanské války, jež by nastala, pokud by dosavadní většina čs. Němců byla ponechána v republice. Tyto závěry měly platit též pro maďarské obyvatele a totéž bylo navrženo jako vyrovnání též Polákům v letech 1940-1942.

Musíme připomenout, že Benešovo řešení mělo souhlas jak vlády  U.S.A. a presidenta Roosevelta, tak vlády SSSR prostřednictvím velvyslance Bogomolova.

President Roosevelt ve svém souhlase s transferem čs. Němců prohlásil:

„To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy.“

(Beneš, Odsun, str. 28.)

Jaké pozice zaujímali vůči Benešovi a československému exilu sami Britové?

Tato otázka je zásadně důležitá pro pochopení všech křivolakých peripetií britských vztahů k Benešovi a k československému zahraničnímu odboji a exilové vládě vůbec.

Tuto otázku nejobšírněji zpracoval ve své obsáhlé monografii „Jak se jedná s demokraty. Britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii 1939-1945“ M. D. Brown.  Je to doposud nejobsáhlejší a nejkritičtější historická práce věnovaná tomuto tématu. Sám autor charakterizuje britskou oficiální politiku k československým emigrantům v Londýně takto:

„Britská vláda dlouhou dobu k zahraniční politice přistupovala tak, aby byla co nejflexibilnější, vyhýbala se dlouhodobým závazkům a nechávala otevřené dveře pro nejširší škálu politických alternativ“.

A cituje též diplomatického poradce ministerstva zahraničí sira Roberta Vansittarta z roku 1939:

„Vyhneme se v tomto stadiu čemukoli neměnnému v proměnlivém světě, v němž nikdo neví, jakým směrem se vývoj bude ubírat“ ( Brown, op. cit, str. 26.)

Nelze lépe označiti stav, který sir Vansittart definoval jakožto skvělý příklad politické korektnosti a neutrality – jakou dnes v podstatě opisuje sama Evropská unie v (ne)řešení otázek migrační krize... Na druhé straně autor zcela správně konstatuje, že britské ministerstvo zahraničí fungovalo na naprosto odlišných principech práce, nežli kontinentální evropská ministerstva. Například vše, co parafoval sám ministr mělo větší a konečnou váhu, nežli přípisy níže postavených  pracovníků – čili systém odlišný od systému „Chef de cabinet“ běžným v kontinentální Evropě. Lze říci, že tento princip jakoby opisoval parlamentní monarchii státu... Pro ČSR ovšem toto mělo někdy dokonce velice kladný účinek osvíceného rozhodnutí. Tak například roku 1941 W. S. Churchill rozhodl sám a definitivně, když zavrhl výhrady ministerstva zahraničí k dalšímu uznání československé exilové vlády Sám M. D. Brown ve svém rozboru praví, že britská politika vůči československému exilu byla v mnoha ohledech obojaká, rozporná a spíše reaktivní než aktivní. To se také nakonec prokázalo v taktice dr. Beneše, jenž de facto donutil britskou vládu k uznání čs. zahraniční vlády více méně tlakem spolupráce se Sovětským svazem, který uznal čs. vládu a legitimitu ČSR bez podstatných výhrad a završil toto uznání dvěma spojeneckými smlouvami během války.

Britský postoj vůči Čechoslovákům motivovala snaha o maximální spolupráci po stránce vojenské, zpravodajské, hospodářské (banky a zlato), i výrobní (Bren aj.) při minimální počáteční podpoře Benešových státoprávních a politických koncepcí. Roku 1939 pochopitelně tento stav vycházel z faktu okupace ČSR od března 1939 a tehdy Britové neměli sil na této situaci cokoli změnit.

Benešova emigrace od počátku měla dva závažné existenční cíle. Za první zrušit Mnichov od samého počátku. Za druhé obnovit československou státnost ve stavu před rokem 1937. Toto Britové ve své programu původně vůbec neměli. Na druhé straně jasnost a jednoznačnost československých požadavků dávala Benešově emigraci v diplomatickém prostoru jasnou převahu. Čechoslováci jednoznačně věděli, co požadují. V zásadních liniích ve shodě s moskevskou emigrací. Britové naopak netušili, jaký vývoj může tyto požadavky ovlivnit – a proto zpočátku, zejména před nástupem Churchillovy vlády – jednali s Čechoslováky ve stylu „Ano i ne“.

 A právě tento vrtichvostský postoj předchurchillovské vlády ( Chamberlain, Halifax, a zejména Samuel Hoare) potvrdil dr. Benešovi a nakonec i celé Státní radě ČSR v Londýně nutnost jednoznačné dohody s jediným jasným spojencem, jenž zde zbýval – se Sovětským svazem.