Dvacet a sedm slavných mučedlníků Jan Amos Komenský
Dvacet a sedm slavných mučedlníků
Jan Amos Komenský
(Výňatek z knihy „Historie o těžkých protivenstvích církve české“)
Po dokonání tohoto soudu, kterýž od šesté ranní do druhé popolední trval, dovezen byl jeden každý do vězení svého, páni na zámek a měšťané na rathauze, an jim někteří k tomu nastrojení padouchové, proč již nezpívají: "Aj Pán kraluje?" (Žalm 99, kterýž za času Fridrichova mezi jinými nepochybně zpíván býval), urouhali.
Vracujícímu se z zámku knížeti z Lichtenšteina, jako i na ráno jedoucímu ke mši, vyšedše vstříc manželky, dítky, příbuzní těch odsouzených obojího pohlaví, padali před ním, a aby jich milí životem darováni byli, prosili. Ale odpovědíno, že již žádná milost býti nemůže, leč snad aby těla ku počestnějšímu pohřbu vydána byla, ačkoli se našli šibali, kteříž vdovám a sirotkům naděje činěním dary od nich vábili.
U večer oznámeno odsouzeným, že k exekucí den pondělní (21. června) uložen jest. Protož aby své duše opatřili, jedenkaždý buď jezuitu neb kapucína aneb augšpurské konfesí kněze k sobě povolaje a k smrti se připravuje; o knězi pak z Jednoty Bratrské žádný aby nemyslil, toho že se nepovolí. Což těžké bylo těm, kteříž službám církevním v Jednotě byli přivykli, téměř polovice těch mučedlníků. Ne jináče pak té zápovědi rozuměti se mohlo, než že se to z obzvláštní a od dávna proti nim vkořeněné nenávisti děje, aneb k udělání bělma na oči saského kurfirsta a luteránů, aby se zdálo, že císař ne tak hrubě náboženství jejich odporen jest, jako oněch.
To když se stalo, výš jmenovaní jezuité a kapucíni nečekajíce, aby jich kdo zavolal, jako mouchy přiletovali a rozličným spůsobem, některých i nadějí života troštováním k opuštění Boží pravdy namlouvali. Ale Pán všechněch posílil, že všecka ďábelská usilování v nic byla, jakkoli oni proti tomu nebem a zemí se osvědčovali, že jejich věčným zatracením vinni nebudou, poněvadž sami tak urputně všelikou Boží milostí pohrdají.
Povoláni tedy kněží pod obojí: na zámek Jan Rosacius z Malé strany; na rathauz staroměstský M. Viktorin Vrbenský a Vít Jakeš; na novoměstský pak Adam Klemens a Jan Hertvicius; a Němcům (jenž mezi odsouzenými tři byli doktoři: Jessenius, Haunšild a Rippel) M. David Lippach. Kteříž všickni po všechen ten ostatní čas, v neděli i v pondělí až do hodiny exekucí pobožným rozmlouváním, modlitbami a zpíváním, i večeří Páně přisluhováním svaté ty mučedlníky k nastávajícímu boji připravovali.
Kteří byli z Bratří aneb z reformátů, týchž kněží rádi užili, v tom se osvědčivše, že je vždycky za bratří a za Kristovy posly poznávali, jakžkoli v některých artikulích něco rozdílného smyslu se nachází. Dva toliko, pán z Budova a pan Otta z Losu, s knězem Rosaciem pobožně sic rozmlouvali, večeře však Páně (proto prý, aby odtud k útržce nějaká příčina nebyla) neužívali, oním svatého Augustina "Věř a již jsi jedl" se potěšujíce.
Paměti hodná věc jest, kterak v neděli ti, kteří na rathauze staroměstském byli ostříháni, večeřeli. Když rathauzský hospodář, že čas večeře jest zvěstoval, oni jeden na druhého pohlédajíce, řekli, že jim sic té večeře potřeba již není, avšak pro společné se potěšení nepohrdnou tím poseděním. Tu jeden ubrus prostíral, druhý talíře rozkládal, jiný vodu umývání rukou připravoval, jiný před stolem modlitbu zříkav, krmě rozděloval, jiný vzpomínal, že to již na zemi poslední večeře, zítra s Kristem v království nebeském že stoliti budou. A ta slova zle ujav zlý člověk, rathauzský hospodář, papeženec, vyšed svým, s úsmíškem řekl: "Ano, Kristus pro ně v nebi kuchaře neb kuchařky chová." Což když jim povědíno, kněz Vít Jakeš o poslední Kristově na zemi večeři a Jidášovu Krista s učedlníky jeho kormoucení mnoho zbožně rozmlouval. Jeden však z nich, doktor Haunšild, ode všeho jídla a pití se zdržel, řka: "Dosti rozkošně posavad ten červů pytel (ukázav na břich) krmen býval: nechť již má dosti."
Mezi tím oznámeno jim, že pány, kteříž na zámku vězněni byli, do téhož rathauzu vezou; nebo by před rathauzem na ryňku popravné smutné theatrum připraveno. Což oni uslyševše, jako vstříc jim k oknům pospíšili a z oken vyhlédajíce: "Křesťané, pravdy Boží praví milovníci, pro Kristovo učení násilí trpící, přijměte potěšení z jeho zaslíbení, abyste byli stálí v těžkém pokušení atd.," item žalm 44.: "I však, Pane pro tě samého tak mordují nás dne každého atd." zpívali, an se množství lidu sbíhalo a toto vidouc a slyšíc, vzdychalo a plakalo. Tak tito pobožní mučedlníci své slavné mučedlnictví svého tovaryše přivítali.
Celá za tím noc písněmi, modlitbami, rozmlouaním pobožným a napomínáním společným (aby, poněvadž je Bůh mimo jiné k té mučedlnické slávě vyvolil, v pravé stálosti svět zahanbili, Krista oslavili, potomkům dobrého příkladu zanechali) jest ztrávena. A když knězi jinými zpíván žalm 86., tedy za příčinou oněch v posledním verši slov: "Bože můj, dobrotivosti že mi udílíš v hojnosti, ukaž zřejmé znamení, nepřátel mých k zemdlení," Jan Kutnaur horlivě zavolal: "Ukažiž tedy i při nás znamení dobrotivosti své, o Bože, kterýmž bychom i my, nehodní služebníci tvoji, o dobrotivosti tvé utvrzeni a nepřátelé poděšeni byli!" A jako by za Boha odpovídal, pln jsa víry, řekl: "Doufejte, i v této věci vyslyší Bůh hlas náš a ukáže zítra divné nějaké znamení k osvědčení, že my pro jeho při trpíme." Kněz Vrbenský slyše to, odpověděl, aby na tom znamení přestali, že sobě smrt, bezbožným tak trpkou, tak od Boha osladčenou cítí.
Když svítalo, umyvše všickni tváře, bílé košile brali a jiné šaty, tak jako by na veselí měli jíti, obláčeli, kabáty i sukně tak na sobě spravujíce i ty obojky odřezujíce, aby potom na popravní theatrum nové práce třeba nebylo. Kutnaur mezi tím zase s jinými horlivě Boha vzýval, aby jestli se jeho velebnosti líbí, i je i lid o jejich nevině jakýmkoli znamením utvrditi ráčil. A hned při samém východu slunce zvěstováno, že velmi pěkná duha na nebi se ukázala. Vyběhli kněží, vojáci a jiní, mučedlníci pak z oken se dívali; a viděli všickni, jako i celá Praha neobyčejné jasnosti duhu, an nebe jasné bylo, když ode dvou dní před tím ani po to žádného deště nebylo. To na nebi ukázané znamení mučedlníci viděvše rukou i hlasu pozdvihli, a někteří, s nimiž M. Vrbenský byl, na kolena padše, Pána Boha chválili. Tu jeden o Boží s Noelem učiněné smlouvě, jiný o duze, kteráž jest vůkol trůnu Božího, jakž se v knize Zjevení vypisuje, a o soudu živých i mrtvých soudce, Krista Ježíše, sobě připomínali a tím se vespolek potěšovali. Kutnaur obzvláštně řekl: "Vizte, bratří, Bůh se k nám přiznává a cestu k nebi ukazuje! Věříme, věříme, že dnes cestou přímou skrze Krista do nebe přijdeme, nebo on jest cesta, pravda a život."
A jakž to milosti Boží nebeské znamení zmizelo, jiné znamení již již nastupujícího mučedlnictví zahřmělo, vystřelení na hradě Pražském velikého děla. Což slyševše Kristovi rytíři skrze kněží od jedněch k druhým docházející vespolek se pozdravovali a mocí Boží posilnění jedni druhým vinšovali, k nastávajícímu boji srdce sobě dodávajíce. Hned se postavili houfové reitharstva, pěchoty několik praporců, a otočili žalostné to popravné theatrum, na němž na spořádných stolicích posadili se jmenem císařským soudcové; ryňk, ulice, domy, všecky množstvím na divadlo se sbíhajícího lidu naplněny.
Voláni za tím mučedlníci jeden po druhém a pokutu smrti udatně podnikali. Nebo, kterýkoli zavolán byl, tak se k tomu měl jako by na největší rozkoše jíti měl, což kněz Jan Rosacius těmito slovy vypsal:
"Toto za slušné poznamenati jsem umínil, že když na koho z těch svatých lidí a Božích mučedlníků zavoláno bylo, tu k velikému podivu rozžehnání pěkně, až srdce v nás plesalo, se dálo; ne jináč než jako by na panket aneb na nějakou kratochvíli jíti se strojili. Ti, kteří odcházeli, těm, kteří po nich zůstávali a také smrti očekávali, v ten smysl i jináče, pěkněji, než se to pamatovati a vypsati může, mluvili: "Nu, milí přátelé, požehnejž a ostříhejž vás tu Pán Bůh, dejž vám potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste toho, že jste Boží cti zastávali, srdečně a udatně i při té to smrti na sobě dokázali. Já vás předcházím, abych uzřel prvé slávu Boží věčnou, slávu našeho milého Spasitele, ale dočkám vás hned za sebou. Jlž nám této hodiny pomine žalost vezdejší a nastane radost nová, srdečná a věčná." Tu zase odpovídali ti, kteří pozůstávali: "Požehnejž vám také Pán Bůh té cesty pro nevinnou smrt Pána našeho Ježíše Krista, pošliž anjely svaté své vstříc pro duši vaši. Předejdětež nás k té nebeské slávě, my vás také následovati budeme a jsme tím jisti pro toho, v něhož jsme uvěřili, Krista Ježíše, že se tam dnes všickni shledáme."
Tak a jinak jistě mnohými pěknými slovy se rozžehnávali. A jdouce cestou i přijdouce na místo, kdež mučedlnictví přijímali, potěšení od kněze Jana s velikým srdečným potěšením slyšeli a brali, a zase takové odpovědi dávali, že nemohl kněz Jan připomenouti Písma svatého, aby než dopověděl, zase jiného nepřivedli. Na tom popravném theatrum tak zmužilí byli, že strachu na sobě neukázali, znamenitou pamět na sebe měli, tak horlivě se modlili a Pánu Bohu poroučeli, že nám to všechněm přítomným ku podivu bylo. A to jsme viděli, že nejednou rychtářové slzy z očí pustili. A kdy by byli nedali tak silně bubnovati a mohli ti vzácní lidé slyšáni býti, jistě bylo by mnoho lidí, i z nepřátel, k pláči přivedeno. Když jsme se pak zase zpátkem vraceli mezi jiné na rathauz a o horlivosti i zmužilosti vypravovali, říkali: "Chvála Pánu Bohu! Pane Bože, dejž i nám to potěšení Ducha svatého a obdař nás takovou zmužilostí."
Ale hodné bude o jednom každém z nich připomenouti něco…
Připravil Dr. O. Tuleškov
