České národní listy

Dva prezidenti a výročí

Marek Řezanka 

U příležitosti výročí 21. srpna 1968 jsme měli možnost porovnat přístup dvou hlav našeho státu k této události.

 Miloš Zeman byl kritizován, že odmítal pouštět do éteru líbivé fráze bez hlubšího obsahu.

Podle něj by k výročí měli mluvit jen ti, kteří byli touto okupací postiženi. Stejný přístup praktikoval 17. listopadu, na památku událostí z let 1939 a 1989.

„Sedmnáctého listopadu budu mlčet“, vzkázal prostě.

Jeho přístup byl jiný. Tvrdil, že tichá upřímná vzpomínka je často cennější: „Je to mnohem vzácnější než vzletná slova, velké projevy a halasné burácení, kterého budeme svědky."

 Jeho tehdejší kritici připomínali krále z pohádky Sůl nad zlato, když ten se rozlítil na dceru Marušku, že si dovolila prohlásit, že ho má ráda jako sůl, zatímco on očekával, že ho přirovná ke zlatu či drahému kamení.

 Nyní tedy tito kritici mají, co chtěli. Povrchnost zvítězila nad obsahem – pozlátko nad skutečnou hodnotou. Dne 21. 8. 2023 se dočkali projevu. Jen místo člověka, který byl v roce 1970 vyloučen z KSČ pro svůj nesouhlas s příchodem vojsk Varšavské smlouvy – a který se proti tehdejšímu režimu vymezoval, se projevu chopil člověk, který byl do KSČ přijat v roce 1985, a jenž byl v roce 1988 hodnocen jako „třídně uvědomělý a politicky vyspělý“. Tehdy mu bylo 27 let. Z hlediska psychického vývoje to je věk, kdy ho lze prohlásit za zralého dospělého muže.

 Je tedy zcela zjevné, že těm, kteří tleskají druhému jmenovanému, vůbec nezáleží na obsahu – ale hodnotí toliko obal. Přáli si mít projev – dočkali se ho.  

 Začteme-li se do vlastnoručně psaného životopisu Petra Pavla z roku 1987, dozvíme se, že: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu, právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

 Tyto věty však Petr Pavel nezopakoval. Místo otce si tentokrát vzpomněl na jinou příbuznou:

 „Babička mně tehdy řekla, že to možná jednou pochopím. Trvalo to dlouho. Nežil jsem v prostředí, ve kterém by mi bylo od počátku jasno, a k tomu, co se tehdy stalo a jaké byly souvislosti, jsem dospěl po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy.“

 Petr Pavel by si měl uvědomit, že lepší je zkrátka někdy mlčet. Takto po jeho projevu nevím, jak si vysvětlit rozpor mezi obrázkem klučiny, jemuž tatínek vše srozumitelně vysvětlil – a hochem, který tápal s tím, že podle babičky jednou vše pochopí. Tak měl Petr Pavel jasno, nebo ne?  

 Ono je to vlastně jedno. V této chvíli nejde ani tak o jeho osobu, jako o všechny ty, kteří celou dobu obrazně řečeno kopali do prezidenta republiky, Miloše Zemana – a jeho počínání nazývali nedůstojným. Tito pokrytci nám názorně ukázali, co je podle nich „důstojné“. Jsou spokojeni, že na výročí zazněl projev – více nepotřebují. Bude zábavné sledovat, co se od Petra Pavla dozvíme 17 listopadu. Jestli si vůbec vzpomene na Jana Opletala, a jak zavzpomíná na svou roli v roce 1989. Mohl by třeba rozvést své prozření, kdy pochopil, že místo proti imperialistickým Spojeným státům americkým bude až do roztrhání těla bojovat proti Rusku.

 Nikdo tak v přímém přenosu nezesměšňuje naši zarytě fanatickou antikomunistickou scénu, jako Petr Pavel. Obnažuje její dvojí metry, její nekonsistenci, její ubohost. Kariérní komunista se pro celou řadu antikomunistů stal modlou. Přitom se jedná o zcela zřejmé simulakrum, přelud, jehož faleš uvidí čím dál více lidí.

 Život v mýtu ovšem k ničemu pozitivnímu vést nemůže. Kde vládne přetvářka, tam si každý pouze na něco hraje. Nestojí to na pevných základech – a proto se to při prvním závanu reality bortí.

 Vidíme, že rádoby elity mají jediný požadavek: Aby bylo zachováno dekórum a zdání. Netouží ani po zamyšlení, ani po dialogu – a již vůbec ne po nějakém hledání. Potřebují Potěmkinovu vesnici, lesklou fasádu, pod níž je ale jedno velké nic.

Ještě zde ocituji některé výroky Miloše Zemana, které podle mě výstižně dokumentují rozdíl mezi osobností, a sériově vyráběným politikem na zakázku: „Důležitější než jeden den výročí je to, co následovalo potom, to znamená kolaborace… Jestli mluvili například takzvaní normalizační komunisté, tedy lidé, kteří až do roku 1989 byli členy Komunistické strany Československa, je třeba vědět, že tito členové museli schvalovat sovětskou okupaci. Je tedy poněkud bizarní, když nyní mluví proti ní. To je také důvod, proč jsem se k nim nepřidal…

Mimochodem v kavárně Praha 150 vysokoškoláků hlásalo heslo ‚Židi ven‘…“

Takto si osobně představuji zamyšlení, na něž lze navázat a s nímž je možné vést polemiku. Zamyšlení, které je cenné tím, že člověka nutí ponořit se někam hlouběji.

 Uvědomme si, že mýty jsou od toho, aby byly bořeny. Svět, kde vládnou, není k životu, ale toliko k živoření.    

Změna role

Byl jednou jeden starý král,

jenž mnoho toho věděl.

Šlechtě se ale špatný zdál:

Prý představuje předěl.

Byl nezávislý – a byl svůj,

a to se nepromíjí.

Že nesmrdí mu, říkal, hnůj,

jak ti, kdo z něho žijí.

Štvala ho každá křivá tvář,

a do předklonu záda.

Hnal ty, kdo nosí na oltář,

co po nich „doba“ žádá.

Krále se mnohý velmož bál,

že prokoukne ho brzy.

Král totiž viděl mnohem dál

než lokajové z tvrzí.

Dnes šlechta slaví – má svůj bál.

Král nový se tam nese.

Má bílé vousy, dlouhý šál

a tančí na tom plese.

On říká vždy to, za co ví,

že šlechtici ho chválí.

Tak přebral práci šaškovi:

Vzdal tu, jež patří králi…