Druhý den jsme pod jejich dozorem byli vystěhováni. Mohli jsme si vzít osobní věci a nábytek.
Druhý den jsme pod jejich dozorem byli vystěhováni. Mohli jsme si vzít osobní věci a nábytek.
Naše rodina byla ryze česká a žili jsme v české vesnici Val v okrese Tábor. Naše sociální poměry byly velmi dobré, rodiče vlastnili padesátihektarový statek, který otec moderně vedl, podílel se na postavení mlékárny, byl členem družstva, starostou obce a vážili si ho i v okolí.
Dne 30.10.1942 přijelo k nám na statek nákladní auto plně obsazené německými esesáky se psy. Po celkové prohlídce statku nutili otce ke spolupráci. Při neuposlechnutí hrozili vystěhováním. Otec nátlaku nepodlehl a druhý den jsme pod jejich dozorem byli vystěhováni. Mohli jsme si vzít osobní věci a nábytek. Otci se pro nás podařilo zajistit ubytování ve vedlejší obci v letní ozdravovně, používané jen o prázdninách. Na statku zůstalo 50 kusů hovězího dobytka, koně, prasata, ovce, všechny stroje, traktor, osobní auto „Zetka“. Obilí byly plné stodoly, protože se mlátilo tenkrát až po skončení podzimních prací. O to vše jsme přišli, protože když jsme se po skončení války vrátili zpět do statku, skoro nic jsme tam nenalezli.
Otcova sestra žila s manželem, který byl lesníkem, a dvěma dětmi na Podkarpatské Rusi v Kobylecké Poljaně. Když neoptovali pro Maďarsko, museli se vystěhovat. V dubnu 1939 odjížděli posledním evakuačním vlakem. Slováci je přes Slovensko nepustili a na vlak stříleli. Jeli přes Rumunsko, Maďarsko, Rakousko k rodičům do Valu. Vlak byl nevytopený, často byl na nádražích odstaven a oni si mohli vzít s sebou jen věci do kufru. Děti nesli na ruce. Jedna dcerka byla ve věku dva a půl roku, druhá roční. Roční holčička na této strastiplné cestě onemocněla, a když přijeli k mým rodičům, zemřela na zápal plic a zánět mozkových blan. Proto bydleli s námi, museli se také vystěhovat.
Bylo nám slíbeno, že dostaneme odškodnění, ale žádného odškodnění – ať morálního či finančního – se nám nedostalo,
Za rodinu M.K., tehdy Val
