Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhého srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností skončila

31. 5. 2023

2. srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností skončila

Konference uznala, že přesun německého etnika, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Článek XIII zprávy z konference požaduje, aby tento přesun proběhl ,spořádaně a lidsky.“ USA – pozdější samostatné prohlášení k Postupimské dohodě.

„Postupimská konference uznala, že přesun německé populace, která sídlí na území Československa, je nezbytný, a že by měl být proveden spořádaným a humánním způsobem." Anglie -  pozdější samostatná prohlášení k Postupimské dohodě.

 

Jí předcházelo „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“ z 2. června 1945, v němž  v článku 13 odstavci b) je zejména uvedeno:

„Představitelé spojenců uloží Německu další politické, správní, hospodářské, finanční, vojenské a jiné požadavky, vznikající z úplné porážky Německa. Představitelé spojenců nebo osoby nebo orgány řádně určené k tomu, aby jednaly jejich jménem, budou vydávat proklamace, příkazy, nařízení a instrukce s cílem stanovit takové další požadavky a provést jiná ustanovení tohoto prohlášení. Veškeré německé orgány a německé obyvatelstvo musí bezpodmínečně splnit veškeré požadavky představitelů spojenců a plně se podřídít všem těmto proklamacím, příkazům, nařízením a instrukcím.“

Spojenci řádně převzali svrchovanou moc vůči Německu a tudíž měli právo, žádná Německá vláda tehdy neexistovala, se jménem Německa i zavazovat, tedy ukládat mu i přímo povinnosti. Nikdo toto právo spojenců v tehdejší době nezpochybňoval.

V souladu s uvedenými skutečnostmi pak jednali spojenci v Berlíně (Postupimi) od 17. července do 2. srpna 1945. 1. srpna  podepsali protokol  z této konference J. Stalin, H. Truman, C.R. Attlee. V něm  část XII. pojednává o „Spořádaném odsunu německého obyvatelstva“:

„Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.

Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

2. srpna 1945 podepsal J. Stalin, H. Truman, C. R. Attlee „Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí“, v níž v části III. Německo je uvedeno v odstavci druhém: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. Konference dospěla k dohodě o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči poraženému Německu v období spojenecké kontroly. Cílem této dohody je provést Krymské prohlášení o Německu. Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír.“

 V 90. letech minulého století  však z německé strany došlo ke zpochybňování rozhodnutí vítězných spojenců, učiněných na Postupimské konferenci. Věci zašly až tak daleko, že USA, Velká Británie a Rusko, vydaly samostatná prohlášení k Postupimské dohodě.

 USA:

"Rozhodnutí přijatá v Postupimi vládami Spojených států, Spojeného království a tehdejšího Sovětského svazu v červenci/srpnu 1945 byla striktně založena na mezinárodním právu. Závěry konference byly od té doby mnohokrát potvrzeny v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech.

Konference uznala, že přesun německého etnika, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Článek XIII zprávy z konference požaduje, aby tento přesun proběhl ,spořádaně a lidsky'.

Závěry Postupimské konference jsou historickou skutečností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat… 

 

Velká Británie:

"Závěry Postupimské dohody byly stvrzeny vládami Spojeného království, Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik v Postupimi v červenci/srpnu 1945. Pokud se týče Spojeného království, závěry byly striktně založeny na mezinárodním právu. Postupimská konference uznala, že přesun německé populace, která sídlí na území Československa, je nezbytný, a že by měl být proveden spořádaným a humánním způsobem."

 

Ruská federace:

"Ruská strana považuje Postupimské dohody za důležité mezinárodní dokumenty, které zakotvily výsledky druhé světové války, právně stvrdily porážku fašistického režimu a nacistické ideologie v Německu  a vytvořily základ poválečného teritoriálního uspořádání a míru v Evropě. Rozhodnutí Postupimi byla důsledné uváděna do života po celá poválečná léta a byla potvrzena v následujících mezinárodněprávních akcích jak vícestranného, tak i dvoustranného charakteru. Pouze díky tomu bylo možné i sjednocení Německa na mírově demokratické bázi formou uzavření Smlouvy o závěrečném uspořádání ve vztahu k Německu. Ne náhodou se v preambuli této Smlouvy přímo poukazuje na to, že se uzavírá na základě respektování práv a odpovědnosti čtyř mocností ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku, a rovněž na základě odpovídajících dohod a rozhodnutí čtyř mocností z válečné i poválečné doby.

Realizace Postupimských dohod je reálný historický fakt a její význam nemohou oslabit, ani ji zrušit jakékoliv pokusy o libovolný výklad těchto dohod, lhostejno odkud by vycházely."

I v současnosti se setkáváme se snahami nebrat Postupimskou dohodu, ani předcházející jednání spojenců vážně, a zrovna tak i některé následné spojenecké akty, zejména Pařížskou reparační dohodu. Pokud jde o ní, a na ní navázané další dohody, Německo dělá mrtvého brouka a reparace nechce, jak vyplývá  z prohlášeních jeho ústavních činitelů, platit. Řecko a Polsko již Německu signalizovaly, že reparace požadují. ČR však stále k reparacím, které nám Německo má zaplatit, mlčí. Je to nestatečnost nebo něco horšího?

J Skalský 

 .