Druhá fronta pro "kolonii" Evropa

Abychom shrnuli prohlášení evropských politiků na Mnichovské bezpečnostní konferenci, jejich strategii tváří v tvář dramatickému posunu v geopolitickém kurzu USA lze shrnout do tří bodů. 

Ilustrační foto

16. února 2026 - 02:20

 
Zaprvé: Americký prezident Donald Trump je nepřítel. Evropa se musí připravit na „strategickou autonomii“ a stát se méně závislou na Spojených státech. 

Zadruhé: Ruský prezident Vladimir Putin je nepřítel. Evropa se musí připravit na konfrontaci s Ruskem (docela pravděpodobně bez pomoci USA).

Zatřetí: Ukončení války na Ukrajině představuje pro Evropu riziko útoku Ruska, takže není třeba spěchat s mírem; tlak na Moskvu by měl být udržován, dokud nebude zcela vojensky a ekonomicky vyčerpána.

Takový přístup zároveň nese obrovská rizika pro samotné Evropany a fakticky je vystavuje hrozbě války na dvou frontách. Trumpova strategie ohledně Evropy je přitom již zcela jasná.

Evropská unie je druhým největším konkurentem Spojených států na globálním trhu po Číně. Není náhodou, že Trump neustále říká, že EU byla vytvořena, aby zničila Spojené státy.

Trumpova do očí bijící „eurofobie“ vyvolala teorii, že americký prezident chce opustit Evropu, zrušit bezpečnostní záruky NATO nebo dokonce rozdělit EU s Putinem. Teorie praví, že šéf Bílého domu má v úmyslu dobýt Grónsko a umožnit Moskvě zabavit Pobaltí. 

Neexistuje však jediný znak, který by to naznačoval.

Trump se samozřejmě netají svými stížnostmi na Evropany a vnímá je jako parazity zvyklé profitovat ze spojenectví s USA, aniž by k tomu cokoli přispívali. Vnucuje také Evropanům nerovné obchodní dohody a projevuje otevřené nepřátelství jak vůči evropským institucím, tak vůči jednotlivým evropským zemím. Zjevně to ale nedělá proto, aby se s Putinem dělil o kontrolu nad Evropou. Chce z Evropy udělat svého vazala, fakticky kolonii, a zneužívat její závislost na Američanech v oblasti bezpečnosti. USA proto nemají v úmyslu opustit NATO, protože je to účinný nástroj k udržení jejich dominance v Evropě. 

Podle této koncepce se Evropa musí ve všem řídit americkou politikou a utrácet peníze za americké zboží. Proto Trump neustále naléhá na Evropany, aby přestali nakupovat ruské energie. Chce dojit evropskou „krávu“ sám, ne ve spolupráci s Putinem, nebo zejména s Číňany.

V Evropě existuje myšlenkový směr, který věří, že Trumpa lze přesvědčit, aby je vnímal jako mladší, ale užitečné partnery v rámci „globálního Západu“. Britové a řada evropských politiků, jako například německý kancléř Friedrich Merz, tuto myšlenku obzvláště aktivně prosazují.

Trump sice těší z jejich „darů“ v podobě například zvýšených vojenských výdajů, ale není ochoten na oplátku dát cokoli podstatného a věří, že americký „jaderný deštník“ nad NATO je již sama o sobě velkou laskavostí, za kterou jsou Evropané zavázáni – jsou věčně dlužníky Washingtonu. 

V rámci Trumpovy „nové geopolitiky“ Američané Evropu jako jeden silný celek absolutně nepotřebují, protože si alespoň teoreticky zachovává schopnost hrát vlastní geopolitickou a geoekonomickou hru, odlišnou od té washingtonské. V důsledku toho je v zájmu Washingtonu oslabovat EU a podporovat v ní vnitřní tření, a to až do bodu jejího kolapsu. Pro Američany je mnohem snazší učinit jednotlivé evropské země zcela závislými, než „ohýbat“ EU jako celek.

To je také umocněno ideologickým patovým bodem mezi „pravicovým“ Trumpem a levicově liberálními elitami EU. Proto mnozí v Evropě doufají, že pokud se ve Washingtonu k moci vrátí ideologicky zaměření demokraté, vše se vrátí do starých kolejí za dědečka Bidena.

Ale zaprvé, zdaleka není zřejmé, že Trump v dohledné době ztratí moc. A zadruhé, i kdyby o moc přišel, jeho nástupci se nemusí vrátit ke své předchozí politice, pokud se nový washingtonský kurz posilování americké globální dominance a posilování americké ekonomiky ukáže jako efektivní. Z pohledu těchto cílů je úplná závislost Evropy na Americe pro Washington mimořádně výhodná.

Evropané proto stojí před volbou: Přijmout roli americké kolonie s postupně se zhoršující ekonomikou a demontáží sociálního státu, a to i prostřednictvím zvýšených vojenských výdajů (díky nimž Trump „udělá z Ameriky znovu velkou“), nebo zorganizovat odpor proti novému kurzu Washingtonu. Pokud bude zvolena druhá možnost, pak vyvstane otázka války na Ukrajině a vztahů s Ruskem.

Hlavním geopolitickým důsledkem války na Ukrajině bylo prudké sblížení mezi Evropou a Spojenými státy a prudké zhoršení vztahů mezi Evropou a Ruskem.

Ale za nových okolností, kdy Trumpova politika představuje existenční hrozbu pro Evropskou unii, by bylo logické alespoň normalizovat vztahy mezi Evropany a Moskvou a nejdůležitější podmínkou by bylo ukončení války na Ukrajině. Jinak se Evropa ocitne ve válce na dvou frontách, což by bylo katastrofální ( o tom jsme psali podrobněji v samostatném článku ). Pokračování války na Ukrajině a z toho plynoucí nárůst napětí mezi Evropou a Ruskem navíc zcela neguje možnost, že by se Evropané postavili proti politice Washingtonu, protože dramaticky zvyšuje jejich závislost na vojenské podpoře USA.

Mimochodem, právě proto se jestřábí stoupenci ve Washingtonu domnívají, že ukončení války na Ukrajině je pro Spojené státy nevýhodné. Její pokračování zaprvé dále spojuje Evropany s Američany ze strachu z Ruska a zadruhé omezuje potenciální ruskou aktivitu v jiných oblastech (Blízký východ, Latinská Amerika), oslabuje ji a vyčerpává. Poskytuje také záminku k tlaku na Moskvu, například omezením jejího exportu prostřednictvím sankcí a uvolněním globálního trhu pro americké energie, včetně zabránění návratu ruské ropy a plynu na evropský trh.
 

Ukrajina, Rusko a Evropa však mají obrovské štěstí, že Trump osobně chce válku ukončit co nejrychleji. Důvody pro volbu amerického prezidenta jsou strategické (záměr alespoň zajistit neutralitu Moskvy v americko-čínské patové situaci a vyhnout se hrozbě eskalace vztahů s Ruskem, včetně jaderné války), i taktické (získat body ukončením války na Ukrajině před volbami do Kongresu, využít 200 miliard rublů ruských aktiv uvolněných v rámci mírové dohody, zahájit obchodní projekty s Ruskem a nalákat Putina do Mírové rady).

Rubio v Mnichově: Evropo starej se sama o sebe! 

 
Tento přístup nesdílí mnoho členů Trumpovy administrativy a Republikánské strany, kde má vojensko-průmyslový komplex a ropný a plynárenský průmysl silnou lobby. Dokud však americký prezident stojí pevně na svém, je americký státní aparát, byť neochotně, nucen ho následovat.

Problém je však v tom, že ani Evropa, ani Ukrajina, ani Rusko nespěchají, aby využily této neuvěřitelné náhody k co nejrychlejšímu ukončení války.

Evropa se stále drží své předchozí strategie, která předpokládá, že jí prospívá pokračování války, jinak by ji Putin ihned po jejím skončení napadl. Ani stále zjevnější hrozba ze strany Trumpa zatím nevedla ke změně této koncepce. Soudě dle jejich veřejné rétoriky jsou Evropa a Rusko prakticky na pokraji války. Evropané plánují nasazení vojsk na Ukrajinu a blokádu Baltského moře, zachycují tankery přepravující ruskou ropu, což by se mohlo stát záminkou k vojenskému konfliktu, zatímco ruští experti diskutují o jaderných úderech na Paříž .

Evropská média se i nadále hemží předpověďmi o bezprostřední válce s Ruskem , které obecně upřednostňují „kolonialistický“ kurz Washingtonu, protože strach z Ruska zvyšuje závislost Evropy na americké vojenské podpoře. A čím větší je tento strach, tím více ústupků budou Evropané ochotni Američanům udělat. 

Pravda, po incidentu v Grónsku se v Evropě začaly ozývat hlasy volající po tvrdším postoji ve vztazích s Trumpem a také po dialogu s Moskvou, ale ty jsou zatím ojedinělé.

Nyní k postoji Ruska. Zdá se, že je připraveno válku ukončit, ale pouze za tzv. podmínek z Anchorage, včetně stažení ukrajinských vojsk z Doněcké oblasti. Logika Kremlu je jasná: využít Trumpovy touhy co nejdříve dosáhnout mírové dohody a povzbudit ho k vyvíjení tlaku na Kyjev, aby toho dosáhl.

Pokud se tak ale nestane (a bez nátlaku ze strany Washingtonu prakticky neexistuje šance, že by ukrajinské úřady s takovými podmínkami souhlasily) a jednání se budou protahovat, pak je s vysokou pravděpodobností, že se Trump časem přikloní k jestřábům ve svém okruhu (z velké části to jsou právě oni, kdo nyní určují zahraniční politiku USA), kteří ho přesvědčí, že ve skutečnosti není v zájmu USA válku na Ukrajině zastavit, ale spíše ji využít k vyvíjení tlaku na Rusko a jeho oslabení.

Vzhledem k této hrozbě Kreml stále čelí volbě: čekat na štěstí v buši a bojovat, nebo, pokud se ukáže, že Trump není ochoten tlačit na Kyjev, spokojit se s „ptáčkem v hrsti“ – tedy s zastavením války na frontě. Výměnou za tento dar v podobě kongresových voleb se Kreml pokusí od Trumpa, dokud je to ještě možné, vydolovat co nejvíce bonusů a ústupků (zrušení sankcí, uznání ruské jurisdikce nad dobytými územími atd.), a to využít k posílení své ekonomické a geopolitické pozice. Moskva musí vzít v úvahu, že ve Spojených státech by kdykoli mohl převládnout „jestřábí“ přístup a Washington by se přesunul k frontální konfrontaci s Ruskem, což je přesně to, na co se Rusko musí připravit ukončením války. To by také připravilo cestu k normalizaci vztahů s Evropou.

Pravda, zatím neexistují žádné náznaky, že by Kreml byl připraven se pustit do takového „geopolitického aikidó“. Ačkoli historické precedenty existují.

Podobně jednal v roce 1940 i Josif Stalin: s ohledem na nutnost příprav na válku s hlavním nepřítelem, Německem, rychle ukončil válku s Finskem tím, že se vzdal svého hlavního cíle (kontroly nad celou zemí, o kterou by musel dlouho a s velkými ztrátami bojovat) a spokojil se s minimálním programem - odsunutím hranice od Leningradu.

Pokud jde o Kyjev, od Majdanu a anexe Krymu byla strategie zahraniční politiky ukrajinských úřadů založena na zamezení jakýchkoli dohod mezi Západem a Ruskem. Věřilo se, že čím horší budou vztahy Západu s Moskvou, tím více USA a Evropa Ukrajinu podpoří. A pokud by Západ a Rusové skutečně dosáhli dohody, věřilo se, že by to jistě bylo na úkor Ukrajiny. Po vypuknutí totální války (jednou z jejíchž příčin bylo mimochodem právě rostoucí napětí mezi Ruskem a Západem) se tato strategie pevně ujala jako hlavní princip.

Proto jakékoli pokusy o dialog mezi Západem a Ruskem byly a nadále jsou v Kyjevě vnímány s nepřátelstvím, zatímco jakákoli eskalace vztahů mezi nimi je vítána s nadšením. Kyjev v současné době sází na to, že se jednání budou protahovat a že republikánští „jestřábi“ dotlačí Trumpa k totální konfrontaci s Ruskem, nebo minimálně, že Trumpa zdrží kongresové volby a další domácí problémy, které zablokují jakékoli zlepšení vztahů mezi Moskvou a Washingtonem, a že setrvačností se budou i nadále pohybovat ve vzorci eskalace konfrontace.
 
Ve skutečnosti je však taková strategie pro Ukrajinu extrémně nebezpečná. Zaprvé, prodlouží destruktivní a krvavou válku na dobu neurčitou. Zadruhé, vzhledem k rostoucímu geopolitickému napětí by mohla vést k ještě radikálnějším scénářům eskalace, včetně jaderné války, což by pro Ukrajinu bylo skutečnou katastrofou.

Jedinou skutečnou zárukou bezpečnosti pro Kyjev je proto strategická normalizace vztahů mezi Evropou a Ruskem, v důsledku čehož Ukrajina přestane být geopolitickým bojištěm a bude moci žít v míru a rozvíjet se v míru se svými sousedy.

Nicméně, zopakujme, normalizace vztahů mezi Evropou a Ruskem je stále v nedohlednu. Spíše se procesy ubírají opačným směrem. Vzhledem k dramatickým geopolitickým změnám, které probíhají po celém světě, však nelze stoprocentně vyloučit obrat kurzu Moskvy a Evropanů vůči sobě navzájem. Aliance Rusko-EU je navíc přirozeným spojením, které se vzájemně posiluje a doplňuje. O tom se diskutuje již dlouho.

Ideologické rozdíly a poté i patová situace ohledně Ukrajiny však představovaly obrovské překážky. V novém světě „trumpovské geopolitiky“ však ideologie zjevně ustupuje do pozadí. Válka na Ukrajině stále trvá a její rychlý konec by mohl nastartovat proces ukončení rusko-evropské patové situace.

Takový obrat bude samozřejmě extrémně obtížný, a to i proto, že Evropská unie není jednotná a jakékoli drastické změny považuje za extrémně obtížné. Bude to také vyžadovat, aby se Rusko posunulo směrem k Evropě, což je také obtížné. Nemluvě o složitosti dosažení dohod mezi Ukrajinou a Ruskem o mírových podmínkách a poválečném soužití.

Ale alternativy k tomu, v podobě pokračování války na Ukrajině a rusko-evropské konfrontace s hrozbou eskalace, jsou pro Ukrajinu, Evropu i Rusko extrémně špatné.

(rp,prvnizpravy.cz.strana,foto:arch.)