Dr. Jiří Jaroš Nickelli - Dvoje vyhnání Čechů
Dvoje vyhnání Čechů
Dr. Jiří Jaroš Nickelli
První vyhnání 1938-1939 jako vina alias sudetských Němců a III. říše
Tato stať si klade za úkol charakterizovat dvojí zločin, spáchaný III. říší za činné kolaborace alias sudetských, vpravdě československých Němců. Bylo to dvojí vyhnání odhadem celkem 350 tisíc Čechů. Z toho cca poprvé 250 tisíc Čechů z uloupeného československého pohraničí v letech 1938-39, a podruhé cca 100 tisíc Čechů z československého vnitrozemí za éry tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren, který vlastenci éry okupace nazvali ironicky „Nehmen und Berem“.
Předem podotýkám, že uvedené počty vyhnaných Čechů jsou založeny na odhadech podle neúplných registrací státních orgánů a archivů. Přitom je faktem, že tyto neúplné počty našich vyhnaných občanů mohou být dalším archivním a terénním bádáním ještě navýšeny. Uzavřít se je však nikdy nepodaří. Proč? Protože neexistují kompletní seznamy nezvěstných československých občanů, zahynulých například na útěku z nucených prací v říši, na útěku z pochodů smrti z koncentračních táborů a z vězení III. říše. Náš stát zde má obrovský dluh v dokumentaci. Uvedu jeden jediný příklad. Letos jsem navštívil na hrozné datum 15. března Osvětim I. Tam byli odvezeni mimo jiné i Sokolové z Obrany národa, a také moji dva strýcové Plk. Červinka a náčelník Sokola župy Kr. Jiřího Boskovice A. Štěrbáček. Oba zahynuli.
Jel jsem zjistit alespoň baráky, kde byli vězněni před umučením, a díky ochotnému polskému dokumentátoru se mi jeden barák podařilo najít. Ale to uvádím jen pro ilustraci faktu vydané knihy o československých vězních v Osvětimi. Skvěle zpracovaná kniha o všech našich, podtrhuji zjištěných, československých vězních. („Osudy vězňů z českých zemí v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), Oswald, Terezín. A kdo je autorem této knihy? Není to ani Čech, ani Slovák. Je to Polák Marek Poloncarz. Je to skvělé pro naše polské bratry, my jim za toto jsme velmi vděčni – a současně naše hanba. Je to sice skvělý počin terezínského vydavatelství, ale kde zůstali čeští badatelé? Naše historiografie zde má pyramidální dluhy, a zatím se tu vydávají různá padíla o alias sudetských Němcích. Takový je stav. Tím jen dokumentuji, jaký je stav našeho bádání, když máme, obrazně řečeno s Werichem, „dva zámky plné akademiků“. Tím narážím zejména na tzv. ÚSTR, jenž se věnuje s doslova protektorátní pílí estébáckým episodám a skandálům, a prezentuje jen jednu okupaci jako hodnou pozoru, zatímco tu první okupaci, která nás stála cca 360 tisíc životů, předlouhou dobu nechával v koši zapomnění. Snad se stav počal zlepšovat (?).
Stejně tak se to má se studiem viny alias sudetských Němců na zločinném spolčení proti ČSR. Tuto vinu prokázal dnes ostudně nepřipomínaný Norimberský soud díky československému žalobci JUDr. Bohuslavu Ečerovi a jeho česko-britsko-německému pracovnímu týmu (za čestné čs. Němce, loajální k ČSR tam pracoval dokonce i syn bývalého ministra spravedlnosti dr. Mayr-Hartinga!). Československou žalobu alias sudetských Němců pak přednesl jeden z amerických žalobců, Mr. Aldermann.
(Srov. Ečer B., Norimberský soud, Orbis 1946, s. 99–100, aj. – J. J. Haydebrecker, J. Leeb, Norimberský soud, čes. vyd. Euromedia 2007, s. 253–256. – Jaroš Nickelli J., Sudetští Němci souzeni Norimberským soudem, sep. Křesťan. socilání hnutí Praha 27. 5. 2018). Je nehynoucí hanbou města Brna, že dr. Ečer nemá pamětní desku ani pomník.
Tuto odsouzenou vinu vůbec nepřipomínají a neznají (?) naši koryfejové alias sudetů, pánové Bělobrádek, Herman, Pithart, Rouček, a mnozí jiní, též z řad samosprávy, například pan brněnský primátor pan Vokřál, radní pan Hollan a další. Neznají (?) ji ani akademikové jako je pan Magnificence pan prof. Bek, rektor Masarykovy university, nebo bývalý rektor téže university pan prof. Zlatuška, a tutti quanti. Nebo spíše nechtějí znát? Toto vše je tu nutno připomenout jako hrozné aktuality současného stavu (ne)poznání sudetské kardinální viny na dvojím vyhnání Čechů, Židů, Romu a německých antifašistů z uloupeného československého pohraničí, abychom upřesnili první vyhnání.
Položme si otázku – proč a jak proběhlo vyhnání cca 250 tisíc Čechů z československého pohraničí v letech 1938–1939? Tomu se věnoval například badatel Josef Barloš ve stati „Mnichov a československé pohraničí v roce 1938. I část. (In: Vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938 .I. Křesťansko sociální hnutí, Praha, I. vyd. červenec 2006, II. vyd. únor 2013, III. vyd. Praha červenec 2018.) Proč se vůbec tento historický fakt musel rozebírat od roku 2003 znovu a znovu? Protože v zahraničí pořád řvaly hlasy alias sudetů, že „k žádnému vyhánění Čechů rok 1938 nedošlo!“ Tak například na srazu alias sudetů v Norimberku roku 2002 spolkový ministr vnitra Otto Schily potěšil alias sudety výzvou ke zrušení dekretů, zároveň však je naštval připomínkou, aby nezapomněli, že vyhnání Čechů po Mnichovu předcházelo vyhnání Němců. Jeho tvrzení posluchači alias sudeti kvitovali obrovskou nevolí. Proto jim ministr opakoval, že tomu tak skutečně bylo a že oni se s tím musí smířit.
Přesto referent alias sudetů v článku o srazu tvrdil, že ministr Schily nemluvil pravdu, a že k žádnému vyhnání Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo (!). (Schickel A., Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č. 34, 21. 8. 2002, přel. Dr. V. Novák, CSc.)
S tímto lžipostojem landsmanů souvisí cynické povědomí, tvrdící další lež, že „Češi si za protektorátu žili jako v ráji“. K tomu mám osobní poznámku. Vmetl bych velmi rád těmto lhářům do tváře zavraždění svého dědečka, ruského legionáře gestapem, smrt svých dvou strýců v Osvětimi a smrt třetího strýce pod gilotinou na Pankráci, stejně jako věznění dalšího strýce v Breslau pod trestem doživotí, a nakonec totaleneinsatz mého otce jako mladistvého v koncernu Glöckner, kde pod automatem strážných máčel v kyselině fosforečné letecké součástky, až mu to zničilo pokožku. A na smrti dědečka a jednoho strýce se činně podílel netrestaný sudetský Němec Tugemann, vysoký úředník rájeckého panství.
Tisíce podobně a hůře postižených rodin ohavného Protektorátu – je nás 360 tisíc takových rodin – může potvrdit, jaká mučírna Protektorát byl, přesně podle slov presidenta Budovatele dr. Beneše.
Věc souvisí s mediálním paobrazem tzv. Protektorátu na jedné straně a s vylhaným paobrazem tzv. německého utrpení vyhnáním, což uznává i Čechům údajně přátelsky nakloněný páter Anton Otte, jenž pravdivě poznamenal, že nátlak na ČR je nepoměrně silnější, než na Polsko.
Praví: „Poláci dovedli vnésti do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř nic neví. Navíc je sudetoněmecký landsmannschaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací“. (Vyhnání Čechů 1938, l. c.). Zde máme přímo doklad hrůzných plodů politiky presidenta Havla a společníků, kteří se neustále omlouvají za jakési „vyhnání nebohých Němců po roce 1945“, zatímco české vyhnání a utrpení Čechů naprosto bezostyšně ignorují. Tito politikové při jednání 4 + 2 navíc nedokázali ani nastolit legitimní požadavky ČSR na válečné reparace, což je ostuda přímo mezinárodní, porušující i Pařížskou reparační dohodu, jíž je ČR jako nástupník ČSR oprávněným signatářem. Pánové politici, počínaje panem Dinstbierem starším a konče ministrem Schwarzenbergem, tak rušením historických reálií a právních nároků ožebračili a ponížili vlastní stát. A tento hanebný stav trvá podnes.
I výše uvedená kniha Poláka Polonczarze o Češích v Osvětimi toto názorně dokládá. Navíc je naprosto oprávněná kritika ÚSTRu v této problematice. ÚSTR nikdy nedokázal vydat seznam protektorátních gestapáků, přestože takový seznam existuje.
Ministerstvo vnitra tento seznam vydalo již roku 1946 (!) a od té doby nikdy nebyl vydán knižně, například tak jako Cibulkovy a později oficiální seznamy estébáků! Už dávno jsme s dr. Janem Kuxem toto po ÚSTRu žádali na Parlamentních listech...
Zatímco kolem seznamů estébáků od převratu 1989 pravidelně vybuchují skandály a aféry ničící často i nevinné – a někdy je dohánějící k sebevraždám, o seznamu gestapáků se v demokratickém právním státě mlčí. A přitom je tu oněch 360 tisíc postižených rodin gestapáky a dalšími zlosyny sicherheitsdienstu, a fukcionářů nacismu, kterým se upírá po desetiletí právo seznámit se se jmény katů, vrahů a mučitelů jejich rodinných příslušníků.
Seznam gestapáků Ministerstva vnitra ČSR má čj. Z-II-3065-28/4-46. Gestapáků je na něm 5 861!
Nezveřejnění tohoto seznamu patří k metodologické hanbě především ÚSTRu, jenž by měl přehodnotit svou činnost v oblasti nacistické okupace – anebo se zrušit – „Ceterum autem censeo, ÚSTR delendam esse.“
K popíračům vyhnání Čechů let 1938–39 patří také pseudohistorik pan Krystlík, který bezostyšně tvrdí, že žádné vyhánění neexistovalo, a prý prchali jen „čeští úředníci“. (!) Tyto lži, rovněž publikované v Parlamentních listech, lze pohodlně vyvrátit, jak řadou publikovaných svědectví pamětníků z řad Kruhu vyhnaných Čechů, tak i dobovými fotografiemi. Byla vydána i díla nezávislých pozorovatelů, například kniha britského novináře S. Morella, „Viděl jsem ukřižování“ (české vyd. Jota Military Brno 1995) nebo švédského badatele A. Karlgrena „Henlein, Hitler a československá tragedie“ (Samec Praha 1945). Skvělý dobový obraz vyhánění Čechů pak podal náš novinář, spisovatel Pavel Fink v knize „Hnědá bestie“ (Novina Brno 1945). V knihách jsou i důležité dobové fotografie českých vyhnanců, vyklízení českých škol apod. A také fotografie londýnského starosty Harryho Twyforda, jenž do Prahy přiletěl projednat otázku rozdělení fondu pro uprchlíky, přímo z ruzyňského letiště, s celou delegací. Takže, vzato nesmyslnou optikou páně Krystlíka, tehdy si v Londýně vymysleli vyhánění Čechů z jejich vlastního pohraničí, a přijeli do Prahy po Mnichovu sehrát závěrečnou komedii? Nikoli, slušní Angličané byli vyděšeni sami o sobě z toho, co způsobili jejich velezrádní předáci... A to byl pouhý počátek evropských hrůz, které následovaly. Již jen na tomto jediném historickém příkladu vidíme naprostou podjatost a agresivní zaujatost obhájců československých landsmanů v otázce českého vyhánění. A opět kladu metodologickou otázku na náš ÚSTR. Ten se zabývá velkoplošnými výstavami například na téma „Tváře moci“ (instalována v Brně na nám. Svobody), která zobrazovala fotografie různých pracovníků státní bezpečnosti éry socialismu alias totality. Dobrá, tak proč by neměl ÚSTR uspořádal velkoplošnou výstavu z éry I. totality, a to třeba na téma „Tváře vyhnání Čechů 1938–1939“. A všechny ty ordnery, freikorpsy a jiné zlosyny, mající na svědomí vraždy, vyhánění a loupení Čechů, pěkně zobrazit jednoho vedle druhého – tak jak to ÚSTR dokázal u estébáků. Jsme si však naprosto vědomi toho, že k žádné takové výstavě se ÚSTR nezmůže ani náhodou. Proč? Je přece třeba I. totalitu, nacistickou, tu, která Čechy obdařila přes 360 tisíci obětí, postupně utlumit, a nakonec „vytěsnit“ z paměti národa, není-liž pravda?
V tom případě by se úkolu měla podejmout některá jiná státní instituce, například Česká akademie věd, nebo Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, a je to také pěkný podnět pro náš Senát, který se zabývá historickými výstavami, a některých se zhostil úctyhodně – jako například výstavou o atentátu na reichsprotektora, kata Čechů Heydricha. Nechávat toto vše na soukromé iniciativě například některých vlasteneckých organizací, je prostě a jednoduše trestuhodný alibismus státu. Vlastenecké organizace totiž neoplývají ani financemi na takové projekty – mimochodem dnes dosti drahé, ani technickým a organizačním zázemím, nemají potřebné fondy fotografií, které jsou navíc blokovány různými feudálními nařízeními, (Ochrana dat GDPR a jiné unijní zátarasy) jež může eliminovat jen státní orgán nikoli zapsaný spolek.
Význam a důležitost takových výstav je nasnadě. Rovná se témuž významu, jaký svého času v Německu měla výstava o zločinecké tváři wehrmachtu, která téměř zbořila mýty a legendy účelově šířené o „hrdinském boji wehrmachtu za Vaterland“. Že se toto chvályhodné úsilí v Německu opět znetvořilo ve frankfurtskou „pýchu z viny“ a degenerovalo ve vítačství afromuslimkolonátu, je otázka druhá – otázka vítězství trockismu v Německu zvláště a v západní Evropě všeobecně.
Nejlépe vyjádřil postoj vyhnaných Čechů ke lžím o jejich pozici roku 1938 a za protektorátu předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí, pan Miroslav Klen takto:
„Češi si žili během války jako v ráji“, prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce „za napomáhání osobám Říši nepřátelským“, což byla formulace na sbírku na oběti koncentráků.“ (Vyhnání Čechů 1938, ibidem.). Takže zvláště vzhledem ke lžím landsmanů německých i rakouských je pravdou opak. Jestliže si někdo žil za III. Reichu relativně „jako v ráji“, tak to byli především Rakušané loajální k Hitlerovi, jak to dokládá například badatel E. B. Bukey v excelentní monografii „Hitlerovo Rakousko. Jedna říše, jeden národ“ (česky Rybka Publishers 2002). Leč zpět k našim vyhnaným Čechům. Toto vše muselo být předesláno, aby bylo patrno, jaké lži a mýty se vynořují neustále zásluhou německých i rakouských landsmanů a dokonce i jejich koryfejů u nás i v Německu, a jak jim pomáhají i neuvěřitelné předvolební výroky německé kancléřky Frau Merkel, jež bez důkazu tvrdila, že „pro odsun Němců z ČSR nebylo prý žádné morální ani politické ospravedlnění“. (!) Nuže, my nyní dokážeme, že pravdou byl opak – jak říkají právníci. A to právě na příkladu vyhnání Čechů.