České národní listy

Dr. Edvard Beneš

Odsun Němců z Československa 2

Moje očekávání se splnilo. Dalších šest měsíců války nás i naše Němce o mnohém poučilo, i když doba ta byla vyplněna velkými válečnými vítězstvími Německa ve válce proti Polsku a Francii. Jaksch přišel znovu ke mně na rozmluvu bezprostředně před uznáním naší prozatímní vlády londýnské. Bylo to 4. července 1940, kdy věc našeho uznání byla dosud tajná a kdy veškerý politický svět byl zaměstnán porážkou Francie a očekáváním, co se bude dít dál.

Jaksch mne však překvapil sdělením a správným svým rozhodnutím, že diskuse o osudu našich Němců zatím není možná, že se o tyto otázky nyní tolik nestará, že nyní jde opravdu jen o válku a o vítězství nad Hitlerem; ode mne také zatím nežádá žádný program pro budoucnost nebo nějaká prohlášení o našich Němcích, že prostě prohlašuje bezvýhradně, že je s naší věcí solidární a že je ochoten s námi spolupracovat tam, kde se o tom společně dohodneme. - Myslím, že sdělení to bylo tehdy velmi upřímné.

Rozhodl jsem se tudíž povědět mu více o našich plánech. Sdělil jsem mu, že v krátké době bude utvořena a uznána britskou vládou naše prozatímní vláda, že situace však není tak zralá, abychom mohli s našimi Němci něco pozitivního a konečného už dojednat, že ve vládě Němci proto hned nebudou, ale že vytvoříme současně jakýsi quasi-parlament - Státní radu - v níž bude zastoupena celá naše emigrace, že do řady jejích členů mám v úmyslu povolat i naše Němce a pak s nimi začít politickou rozpravu; chceme řešit potom podle vývoje událostí po etapách všechny jejich otázky, neboť pro spolupráci s našimi antifašistickými Němci jsme zásadně a rozhodně. Bez Angličanů ovšem všecky věci s tím související řešit nemůžeme; půjde přece především také o likvidaci Mnichova, a to se našich Němců bude podstatně dotýkat. Musíme se dále dohodnout také s národem doma. "Nechceme to vše provádět bez vás a vítáme tudíž vaše dnešní prohlášení" - dodal jsem nakonec.

Sdělení působilo na Jaksche velmi silně. Mezi našimi Němci v emigraci se tehdy totiž intenzívně politicky pracovalo a kolovaly mezi nimi názory a zprávy často velmi fantastické. Mnozí byli zásadně proti všem kompromisům s námi, věříce stále svému programu velkoněmeckému; jiní pozorně sledovali naši akci, zejména vojenskou, velmi ji kritizovali a ze silně protiněmecké nálady mezi našimi vojáky vyvozovali velmi ostré závěry proti nám a našemu hnutí vůbec. Nebylo tudíž dlouho podstatnějších hovorů mezi námi. Jaksch byl mimo to ve styku s Angličany a domníval se - jsa o tom některými z nich utvrzován - že bez dohody s našimi Němci se v naší věci nic podstatného nestane.

V září roku 1941 se Jaksch znovu ohlásil (22. září 1941). To už bylo po vstupu Sovětského svazu do války proti Německu, po našem definitivním uznání Velkou Británií a Sovětským svazem. Mohl jsem tudíž mluvit už jasněji a definitivněji.

Pověděl jsem mu především, jaká je situace u nás doma vůči našim Němcům a nijak jsem mu neskrýval krajně radikální náladu v našich zemích pod dojmem brutálního postupu Němců proti všemu českému. Přečetl jsem mu depeše z domova, jak tam naši plánují řešení německého problému. Prohlásil jsem přesto naše opravdu demokratické Němce za rovnoprávné naše partnery a žádal jsem o jasné jejich prohlášení - bez jakýchkoli rezerv a podmínek - ve prospěch naší zahraniční vlády a pro republiku v historických předmnichovských hranicích. Sdělil jsem dále, že jsem sice pro jmenování německých zástupců do Státní rady, že však toto jmenování bude vzhledem k situaci u nás doma - jak si to naši z domova výslovně přejí - zatím odloženo a že Jakschova strana má mezitím postupovat s námi paralelně; my při tom nebudeme nutit německé naše příslušníky v Anglii ke vstupu do naší armády. Také vylikvidování válečných viníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s viníky z řad Čechů a Slováků. Budu mít brzo příležitost všecky tyto otázky znovu s ním a s jeho přáteli definitivně probrat a vyjasnit, a doufám, že se o zásadách i o postupu dohodneme.

Pozval jsem pak Jaksche a ostatní zástupce našich Němců k sobě na čaj 7. ledna 1942 k všeobecné výměně názorů o situaci válečné vůbec a naší zvlášť. Vykládal jsem jim tehdy, že bych definitivní porážku Německa očekával asi roku 1943 – byl jsem tehdy o rychlém spádu událostí válečných i já poněkud příliš optimistický - a že třeba se na to připravit. Také my všichni mezi sebou a u nás uvnitř musíme být připraveni. Musíme ovšem očekávat veliké revoluční změny sociální, a to znamená zároveň velké změny i v našich věcech národnostních.

Žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání - materielní i kulturní - celé země, všeobecný teror atd. Řekl jsem jim: ,,Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezapomene. To všecko nemůže tedy zůstat a nezůstane bez velikých důsledků."

Upozornil jsem je, že nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desetitisících. Vůbec protektorát je jedna veliká mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím našich Němců z Čech a z Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do Říše, prostě - konec!

"Já sice nevěřím, že k těmto krvavým extrémům dojde; znám náš lid a vím, že tak krvežíznivý není. Ale vůdci naší německé emigrace musí tím spíše počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili a které dosud ve svých publikacích diskutují, také nedojde a dojít nemůže. Já všecky ty věci důkladně promýšlím, jednotlivé plány na řešení těchto otázek zkoumám a kombinuji, a to minimální, k čemu přicházím je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální.

"Musíme mít odvahu otevřeně si to říci" - vykládal jsem tehdy dále Jakschovi a jeho druhům. - "A zvláště vy, sociální demokraté, musíte tuto odvahu mít; je v tomto plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučním procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit. Po první světové válce napsal jsem knížku o smyslu československé národní revoluce a předpověděl jsem, že u nás německá nacionální buržoasie se jednou pokusí o kontrarevoluci; a že nebude mezi námi pokoj, dokud tato buržoasie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít.6) Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše revoluce národnostní."

Vyzval jsem zároveň své hosty, aby tuto ideologii dobře promyslili, aby pochopili, že oni by měli býti nositeli této ideové proměny mezi Němci a spojit se k této práci i s německými komunisty. Říkám jim všecko otevřeně, celý svůj plán; nechci a nebudu nic skrývat. Přijdou-li do Státní rady, musí vědět, s jakými plány a diskusemi se tam nutně setkají. Musím ovšem otázku Mnichova a našich hranic dojednat s Angličany; očekávám, že do několika měsíců to bude hotovo. i to jim otevřeně říkám, že to se spojenci projednávám a jistě i dojednám.

Na druhý den (8. ledna 1942) jsem pozval k dokončení diskuse Jaksche na oběd. Účastnil se ho také Jakschův přítel Paul (za bojů s henleinovci býval u nás organizátorem sociálně demokratické "Rote Wehr"), který přijel do Londýna ze Švédska. Celá rozprava se při tom obědě znovu opakovala. Viděl jsem, že si Jaksch od včerejška všecky mé názory rozmyslil a že jeho reakce na ně je jasně negativní. Neřekl mi to výslovně, ale jeho stanovisko bylo mi z jeho chování i z chování Paulova jasné. O podobné sociální revoluci kombinované s revolucí nacionální nechtěli oba ani slyšet. Brali u nás Němce jako celek a pokládali se nikoli jen za zástupce dělníků, ale za představitele Němců jako celku vůbec. Snad tehdy ani dost dobře nevěděli, že tím automaticky berou na sebe plnou odpovědnost za to, co Němci proti nám jako národu ve válce podnikli...

Od té doby jsme se vídali už řídčeji. 19. května roku 1942 jsme měli znovu delší rozhovor, v němž mi Jaksch výslovně doznal své hlavní dvě chyby, jichž se v exilu za této války dopustil: "Očekával jsem válku krátkou a počítal jsem s německou revolucí" - řekl mi. "Já nepočítal ani s jedním, ani s druhým; zejména jsem nevěřil, že by německé dělnictvo dělalo revoluci proti hitlerismu a pro výhru Sovětského svazu proti Německu" - odpověděl jsem. "Bude ji dělat jako roku 1918, až ve chvíli pádu nacismu a bude ji dělat stejně tak, jako roku 1918: bude se snažit zachraňovat Německo s celou jeho nacistickou buržoasií před nejhorším. Bude z toho v Německu dlouho hrozný chaos."

A ještě na počátku roku 1943 pořád W. Jaksch očekával nějaký zázrak, který úplné katastrofě Německa zabrání a tím zachrání i sudetské Němce. Nedivil jsem se tomu, ani jsem mu to jako Němci nevytýkal. Bylo to víc než přirozené za poměrů, které v Německu a v německém národě i mezi tak zvanými sudetskými Němci panovaly. To byly také Jakschovy politické omyly, stejně jako představa, že je on - vyslovený sociální demokrat - nejen zástupcem části dělnických antifašistických Němců u nás, nýbrž všech našich Němců vůbec, tj. i ostatních více než 80% našich Němců, hitlerismu propadnuvších a hotových za války všemi prostředky k záhubě našeho českého lidu přispět.

Poslední osobní rozmluvy s Jakschem (a s jeho druhy De Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem) jsem měl 17. a 25. září, 2. října a 1. prosince 1942. Bylo to již po veřejném oznámení v srpnu roku 1942 v britském par1amentě o odvolání Mnichova a po konečném vítězství našeho stanoviska a celé naší teze. Byly to rozmluvy, kde jsme probírali všechny dřívější politické otázky spíše už jako reminiscence. Zdůraznil jsem, že dlužno pokládat Mnichov a věc našich Němců za definitivně řešenou, že nyní nám půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců, kteří u nás ještě zůstanou, v čemž já však hájím a budu hájit stanovisko kompromisní a lidské, zejména pokud se týká skutečných německých antifašistů.

Ostatně sdělení ve stejném smyslu učinili nedlouho přede mnou samotnému Jakschovi i na Foreign Office. Nikdy jsem si nepřál, aby řádní Němci, kteří s námi o demokracii bratrsky bojovali a demokracii věrni zůstali, byli hnáni do situace tragické. Přitom však jsem tehdy Jakschovi a jeho druhům otevřeně sděloval, že bych stálo to, aby užívání slova "sudetendeutsch" a "Sudetengebiet" z Československa definitivně a navždy zmizelo a aby politický a nesprávně vykládaný pojem "Selbstbestirnmungsrecht", jež naše Němce politicky zcela zavedlo a nám budování státu po minulé válce vůbec znemožňovalo, také zmizel. Ostatně ani Masaryk, ani já jsme je ve smyslu, v jakém je Němci užívali, nikdy neuznávali a na mírové konferenci v roce 1919 jsme to Lansingovi, Wilsonovu zahraničnímu ministru, velmi rozhodně prohlásili.

Tehdy, za této poslední rozmluvy, mi De Witte dojímavě vykládal o strašné situaci českých Němců, která z toho všeho pro ně vyplývá a která se dá vyjádřit slovy: "Vyhraje-li válku Hitler, jsme my, socialističtí Němci, ztraceni; vyhrají-li ji Češi, jsme stejně ztraceni."

Odpověděl jsem mu: ,,Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi toho z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců a sběhem okolností dějinných bývá. Proto se také dnes stavím a vždy budu stavět proti plánům některých našich lidí na přehnané opravy našich předmnichovských hranic vzhledem k poraženému Německu po dnešní válce. A proto jsem podnikal za Mnichova ty nadlidské pokusy o skutečnou dohodu s našimi Němci i s Německem vůbec.7)

Ale v jaké situaci jsme byli od roku 1938 my? Nikdy nezapomeňte, co všecko jsem za boje o Mnichov dělal pro dohodu s vámi já! Co však pro nás chystal Hitler a více než 80 % vašich německých druhů z Čech a z Moravy, za jejichž zástupce se vy i dnes pokládáte? Čím jsme to zavinili? Uvažte jen, co jsme od roku 1938 všecko protrpěli a jak jsme se bili o demokracii a mír! A náš lid doma strašlivě trpí dál. Co nám Hitler a Němci z českých zemí dělají i dnes stále a denně? O tom všem se svět teprve po válce ještě doví.