Dočká se obrození probuzení? V

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Demýtizátoři se snažit zastřít podstatu dějů, o kterých mluví. Zamlčeli samosebou i hlavní smysl husitství i to, že je vkladem našeho národa do světových dějin, jak učí F. Palacký, T.G. Masaryk, česká dějepisecká škola, Francouz A. Denis aj. Neobstojí snižování významu husitství historiků jako A. Bachmann nebo K. Höfler. Platí to, co napsal J. Pekař, přestože byl ctitelem baroka a katolicismu: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu zůstane největší slávou českých dějin.“ Dočítáme se, že reformátor Martin Luther má být letos papežem rehabilitován. Dočká se toho i Mistr Jan Hus, s kterým se Luther po četbě jeho myšlenek ztotožnil?

5. Den smutku - 21. červen 1621

Rivalita a konfrontační zájmy sil reformačních a protireformačních v 17. stol. vedly až k dlouhotrvajícímu celoevropskému válečnému konfliktu mezi feudálními mocnáři a státy - válce třicetileté (1618-1648). Třicetiletá válka začíná r.1618 u nás, v zemích koruny české, odbojem stavů proti panovníkovi. Představitelé stavů (šlechty, duchovenstva a měšťanstva) většinou protestanti, hájí své svobody a podíl na moci ve státě.

Avšak panovník, Ferdinand II., kterého si osudnou chybou sami předtím zvolili, tíhne k absolutismu, nechce se o moc dělit, chce ji mít pro svou habsburskou dynastii dědičně, a jako netolerantní katolík chce také kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit. Stavovský odboj začal svržením místodržících, věrných panovníkovi (defenestrace Martinice a Slavaty do hradního příkopu). Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře 8.11.1620. Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Historik J.Pekař o tom napsal: „Že ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění."

Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Ihned po bitvě byly odbojné země podrobeny násilné správě, v Čechách pod vedením Karla z Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Loupežné konfiskace majetku domácí šlechty, kterými konfiskační komise vedená Lichtenštejnem obdarovávala hejna cizinců a dobrodruhů, byly nevídaného rozsahu: 2/3 půdy padlo do cizích rukou. Náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, kněží (i J. A. Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika byla veřejně katem spálena. Nastal konec samostatnosti české, a na dlouho, až do slavného obrození, zdánlivý konec českého národa vůbec.

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, je třeba zvlášť připomenout památný den 21. června 1621, který představuje symbolický konec boje Čechů s Habsburky. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. 23 Čechů a 4 Němci. Mečem Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bedružic, stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově – Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla krom hlavy uťata i ruka, rektoru pražské univerzity slovenskému lékaři, Janu Jeseniovi, byl vyříznut jazyk. Hlavy sťatých byly v železných klecích veřejně pro potupu a pro zastrašení vystaveny na Mostecké věži. V historickém románu Z. Wintra, Mistr Kampanus, můžeme číst věrný a dojemný popis tragického konce českého boje o víru a stát. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, která ohrozila samu jeho existenci.

6. Co připomínal Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze?

Krátce po převratu 28. října 1918 - v revoluční euforii - konal se 3. listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Po prvé bylo možno vzpomínat na ztrátu samostatnosti a svobody ve společnosti samostatné a svobodné. Bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid večer vracel z bělohorské manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy strhl (povalil) Mariánský sloup jako symbol nenáviděné 300leté poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a kolonizace českého království.

Pomník byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. k poctě vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem. (Bylo to dva roky po Westfálském míru - pro Čechy tragicky osudném.) Jako podněcovatel k vykonání historické spravedlnosti a zboření Mariánského sloupu se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer /1882/, zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy.1 Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech. Znovupostavení sloupu by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z c.k. mocnářství a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení.

1. F. Peroutka, Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991