Dočká se obrození probuzení, část IX.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

9. Na výletě

Setkání s památkami na naše národní obrození

Navštívíte-li na svých prázdninových cestách Českomoravskou vysočinu, najdete ve Žďáru nad Sázavou Muzeum knihy s bohatými exponáty z dějin písma a literatury; setkáte se tu i s provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti můžete obdivovat slavnou francouzskou Encyklopedii věd, umění a řemesel (1751-1772, s dodatky a rejstříky 1780) a v protilehlé kóji - počátky českého a slovenského národního obrození. Na jedné straně vitríny vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota až po Rousseaua a na druhé - chudičké krejcarové knížečky každá by se vešla do dlaně - výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620 znovu vracel do evropských kulturních dějin. Najdete tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a Krameriovy c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. stol., časoměrné Básně J.Kollára (1821), sešitové Palackého Dějiny...(1836), Čelakovského Ohlas písní ruských (1829) a českých (1839), doklad o „zrození básníka" - Máchův Máj (1836), Erbenovu Kytici (1853) a Babičku B. Němcové (1855). V době, kdy vycházela ve Francii Encyklopedie, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci (povinná školní docházka zavedena 1774, nevolnictví zrušeno 1781).

Ale již nedlouho po osvícenských reformách položili obrozenci základy našeho umění, vědy a techniky, do konce 19. stol. dosáhnou mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v Masarykově Československu. Závěr edice Encyklopedie (1780) předstihl obnovení české university v Praze (1882) o 100 let. Další naše university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v ČSR. Stalo se módou nic z minulosti nepamatovat nebo přímo znevažovat. Dokonce český ministr kultury se dal nedávno slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové", protože jsme se prý „vymezovali" od Němců a to nás „izolovalo" od Evropy. Pan ministr by měl také navštívit Muzeum knihy, aby si ujasnil, že obrozenci nezpůsobili někdejší „izolovanost“, a že kdyby se nebyli „vymezili", podlehli bychom asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.

10. Případ správného data narození

Několik glos na okraj bezmála detektivního šetření o původu Boženy Němcové (dále BN)

Roku 1973 byl na faře v Kladsku objeven matriční záznam o pravé matce Boženy Němcové. Nebyla jí nezletilá Johana Barbora Terezie (1805), jak se dříve soudilo, ale její starší sestra, dospělá Marie Magdalena Terezie (1797). Tím se napravil starý omyl a padly všechny konstrukce odvozené od nezletilosti matky. Identifikační omyl byl zaviněn tím, že Magdalena Novotná (babička), když ovdověla a když se blížila napoleonská vojska, spěšně Kladsko opustila a vrátila se do Čech (1807). Vrátila se bez dokladů a bez nich pak ona i její děti žily. K tomu přistoupila víra badatelů v platnost autorčina textu. Němcová napsala: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matrice při nejstarších výzkumech našla dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Ve skutečnosti, jak ukázaly pozdější výzkumy, měla babička dětí sedm, tři zemřely v útlém věku, čtyři ji přežily. Ta, která byla pokládána za Barunčinu matku, byla její teta Johanka. Kromě seriózních výzkumů v Kladsku a ve Vídni (zásluhou A. Irmanna a R. Rejchrta) objevilo se v nedávné minulosti také mnoho staronových výmyslů, dohadů, senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z Boženy Němcové „odložené hraběcí dítě". Nezávisle na sobě prověřili autor literatury faktu Miroslav Ivanov a literární historik Josef Polák jak „naznačené stopy" tak „fantastická odhalení" a „zaručené zprávy". Zjistili, že kryptogenetické zvěsti o původu Boženy Němcové jsou jen klevety, které se opírají o „důkazy" zcela neudržitelné.

Pravá matka Boženy Němcové

Matka Barunčina se nikdy netěšila přízni životopisců. Sama BN ve vzpomínkách uvedla: „Matka přísná, k nám dětem málomluvná - vždy mi všechno zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat.“ Dříve se spekulovalo, že to bylo Terezčiným mládím (nebyla ještě schopna mateřského citu), pak zase resentimentem - Barunka jí připomínala „poklesek“. Dnes se tato charakteristika hodí k důkazům, že Terezie byla vlastně macecha, protože pravá matka byla - jedna ze zaháňských kněžen.

O zaháňských kněžnách (známe je také z Jiráskova díla Na dvoře vévodském) je zapotřebí uvést toto. Pobaltská oblast Kuronsko připadla r.1795 - po třetím dělení Polska - carskému Rusku. Kuronský vévoda Petr Biron dostal kompenzaci za svůj majetek a za tu si koupil v Čechách náchodské panství a v Pruském Slezsku panství Zaháň. Jeho dcera Kateřina - paní kněžna z Babičky (Kitty z Jiráskova díla) se usídlila v Ratibořicích, kam se v jejích službách přesídlili z Vídně i Panklovi. Když zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea své sídlo do Zaháně. Část služebnictva, včetně Panklových (rodičů a sourozenců Boženy Němcové) se tam s ní přestěhovala rovněž.

Avšak vraťme se k charakteristice Barunčiny matky, jak se jevila dětským očím. Její malá citlivost a nepřístupnost odpovídala duchu tehdejšího pojetí role matky. V protikladu k současnosti se v minulosti zdůrazňoval princip poroučení a poslušnosti. I církev tradovala představu, že dítě je od přírody náchylné k hříchu, a že se má mezi dětmi udržovat tvrdá kázeň, zastrašovat je a trestat („metla vyhání děti z pekla", „škoda rány, která padne vedle"). Terezka, velkou část roku sama s dětmi (měla jich postupem doby čtrnáct), dávala si záležet na tom, aby byla pevná a při vyžadování poslušnosti neoblomná. Jiná věc, že výchova k poslušnosti nemůže motivovat duševně bohaté dítě, a tak autoritu měl tatínek. Knížecí štolba Pankl přijížděl domů jako vzácný host, toužebně očekávaný, přivážel ze světa radost, historky, drobné dárky. Jemu stačilo slovíčko, pokyn a Barunka s radostí vykonala, co bylo třeba.

V dospělosti je BN k matce uznalejší. S důvěrou k ní posílá syna Karla, má se učit v Zaháni zahradníkem. Mohl by i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled jako u babičky, píše BN. A synovi klade na srdce, že babička je dobrá, i když má „některé zvláštnosti". A syn nemá zapomenout na dáreček babičce, aspoň kytku, a prostřednictvím syna domlouvá s matkou i společné setkání, ke kterému by mohlo dojít při zájezdu zaháňské vrchnosti do Čech. Ale zastánci kryptogeneze tvrdí, že se BN s matkou nemilovaly, nepsaly si, nenavštěvovaly se. Zamlčují, že k častějším kontaktům nedocházelo z důvodů finančních; šetřilo se i na poštovném, tím spíše na nákladnějším cestovném. Korespondence ukazuje, že vztahy byly rodinně srdečné. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery větší, byla odlišnost názorová.

Existuje dopis BN, který má levobočkovské domněnce sloužit jako doklad o „hlubším" (vlastně rodičovském) zájmu vrchnosti o osud BN a o tom, že BN od vrchnosti něco očekává (snad věno, které jako dcera byť tajená, nedostala). Dopis však svědčí o něčem jiném .Vrchnost se zajímá o BN a jejího manžele, protože slyší nepříjemné věci. J. Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný", ve službě je rozmanitě šikanován. BN je policejně sledovaná. Blízcí příbuzní a služebníci vrchnosti to přetřásají. Mrzí je to, nesouhlasí, vyčítají. A BN píše: „Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku. .. takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit...A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali. ...Pokud otci, on si to musel trpce vysloužit.... chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost...a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání? Matka, co má, musí si vysloužit...Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným; a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak že nemají naši to národní sebeuvědomění - nejsou Němci ani Češi - všude dobře, kde je dobře. Ovšem člověk je všude člověk - a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoliv národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ctít ani jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl - to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš…“

Z dopisu synovi Karlovi do Zaháně, 24.7.1856

Tak mluví hrdá demokratka a Češka, svobodná a nezávislá, nic se nepodbízí vrchnosti, aby si něco „vysloužila".

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopeni kontextu, z apriorní slepoty a nekritické umanutosti. BN si nestěžuje na to, že od vrchnosti (Dorothea Telleyrandová, tehdejší vrchnost Panklových v Zaháni) nic nedostala a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Vypočítává naopak, že pokud jde o politické postoje, není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loajalitu.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha podkládat běžným slovním obratům, kterých vrchnost užívala, jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě " „milé dítě" (projev blahovůle vůči mladší osobě, v němčině běžný) hluboký, ba přímo osudový význam, prozrazující pravý, tajený původ štolbovy dcery.

Šetření M. Ivanova vyloučilo nejdříve mateřství Kateřiny Zaháňské (paní kněžny z babičky). Po obtížném porodu nemanželského dítěte v mIádí zůstala neplodná. Pozornost se tedy přesunula na její mladší sestru Dorotheu Telleyrandovou. Potvrdila se správnost domněnek, že její románek s K. Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně, ve Francii. Jako „sirotek" byla svěřena nejdříve chudým rolníkům, pak se jí ujala „charita" urozených. Byla vychována v penzionátě pro šlechtické děti, dostala skvělé věno (90.000 Fr), bohatého ženicha s výnosným notářstvím (110.000 Fr) a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Ale to, jak zřejmé, nebyla Božena Němcová. (Podrobnosti viz M.lvanov, Zahrada života paní Letty. Praha 1992. 432 s.)

Kryptogenetická domněnka byla mocně oživena a posílena v 80. letech, když jsme se ze zahraničního rozhlasu dověděli, že existuje nezvratný důkaz o šlechtickém původu BN, která jako odložené hraběcí dítě byla svěřena do výchovy manželům Panklovým. Dosavadní životopis české spisovatelky byl zpochybněn. Avšak uvedeným šetřením se „nezpochybnitelný důkaz“ splaskl na jedno neurčité sdělení. Když v rodině potomků jednoho z „intimních přátel" BN při nějaké oslavě přišla řeč na BN a někdo se podivil, že dcera panského kočího mohla mít tak skvělé nadání, řekla prý dcera onoho přítele, sama již sedmdesátnice, že prý BN byla odložené hraběcí dítě, a že její původ „není daleko od kněžny dobrodějky". Tuto zprávu vyslechli i vnuci oné dámy, tehdy (r. 1923) starší gymnasisti a v 80. letech se pokusili dát jí konkrétní podobu. Nepovedlo se. Přes všechnu snahu, motivovanou i jistou dávkou zlomyslnosti samozvaných průzkumníků, „jaká by to byla ironie, kdyby otcem byl někdo jako Metternich“, odhalení by narušilo představu o českosti BN a „špatně by se to spolklo, protože se stala mýtem a symbolem českého lidu,“ jak své usilování komentovali.

A uveďme ještě jeden vykonstruovaný „důkaz" typu „svěření" a „prozrazení tajemství". Václav Čeněk Bendl, o 13 let mladší student, později teolog a literát, obdivovatel BN a občasný pomocník při korekturách, tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, napsal jí na obálce některého svého věcného sdělení Velevážená Dorothea Němcová. A naši kryptogenetikové již dešifrovali, že mu BN svěřila, že její matkou je Dorothea Teyllerandová, a on takto manifestačně její původ na adrese potvrzuje . Ale proč by se ona zrovna jemu svěřovala? Proč on zavázán mlčením, by slib porušil? Proč zrovna tak, že by adorovanou bytost, mladou a krásnou, ztotožnil s její matkou? Nemohlo to být spíše tak, že šlo o vzpomínku na Goetheho dílo „Herrmann a Dorothea“; o poklonu BN, že je také taková veskrze pozitivní, rozhodná a činorodá bytost, jako hrdinka zmíněné novely? A není tam v podtextu i připomínka Herrmanna, který si netroufá vyznat se ze svých citů? Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, ach, nepřekonatelná Dorotko, shlédni na svého Heřmánka!

Tak kdy, kde a komu se Božena Němcová doopravdy narodila?

Před 190 lety, 4.2.1820 se na Alserském předměstí ve Vídni narodila ta, kterou známe jako Boženu Němcovou. Je o tom řádný zápis v matrice. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a dostalo jméno Barbora. Otec Johan Pankl nebyl v matrice uveden. A. lrmann našel v evidenci obyvatel jmenovaného obvodu byt, v kterém byly hlášeny tři služky, z nichž jedna si říkala Panklová, měla nemluvně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Barunčin otec byl tehdy štolbou hraběte Schulenberga, jako vojenský rekrut podléhal vojenským úřadům a možnému odvodu až do dovršení 26 let. Pak teprve se mohl ženit. A to se stalo za půl roku. Rodiče Boženy Němcové se vzali 7.7.1820 v České Skalici, opožděná svatba byla „neveselá". Nevěsta s půlročním nemluvnětem v náručí se cítila provinile, protože veřejné mínění odsuzovalo, když se svobodné děvče „zapomnělo" a přivedlo na svět nemanželské dítě. A proč byla svatba v České Skalici? Protože předtím se hrabě Schulenberg oženil s „paní kněžnou" (byl to již její třetí sňatek) a oba přestěhovali společně svůj dvůr do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Nabízí se otázka, proč by (když pomineme všechna tato jednoznačná fakta) „paní kněžna" svěřila urozené dítě blízce spřízněné do péče štolbovi a neujala se další „schovanky", jako byla komtesa Hortensie a další tři dívky nelegitimního původu? Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum, místo ani rodič, dosavadní životopis BN platí.

Nedotčena pochybnostmi zůstávají data poslední.

Božena Němcová odešla 21. ledna 1862. Z domu U tří lip Na příkopě byl vypraven smuteční průvod, mimořádně početný a reprezentativní. Defilé českého veřejného života, profesoři, doktoři, vědci, umělci, poslanci, žurnalisté, ani dva urození mecenáši nechyběli. Studenti v černém, dívky s planoucími svícemi. Vlastenci, nejen čeští a slovenští, ale i jihoslovanští v národních krojích. Slovanské stuhy, vavřínové věnce. A při té vzpomínce nás nepřestane bolet, že ta, jíž patřila neobvyklá posmrtná pocta (vyústila až k pěknému pomníku na vyšehradském Slavínu), potýkala se s životem nuzáka, živořila se svými čtyřmi dětmi a s manželem, pro vlastenecké smýšlení persekvovaným; takřka bez prostředků, s vzácnými a hubenými autorskými honoráři a odbývána svými podporovateli tu několika zlatkami, tu obědem, tu darem šesti stříbrných kávových lžiček (to za dedikaci „Babičky"). Dožila svých 42 let o hladu a bídě.

Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství klasického odkazu českého národního obrození tak výrazný a tak zahanbující jako u Boženy Němcové. Její dílo, při své prostotě tak geniální, má význam národní i všelidský. Tento význam je trvalý.

Je to dílo, které milujeme a které je nám posilou a nadějí tím větší, čím obtížnější chvíle prožíváme. Jeho českost, lidovost a lidskost nám nemohou vzít žádné pokusy o zproblematizování jejího původu. Nikdy nepřestane být dcerou manželů Panklových a vnučkou své nezapomenutelné „babičky", Magdaleny Novotné od Dobrušky. Zůstane hlasem naší národní duše, i kdyby se nakrásně ukázalo, (ale není to vůbec pravděpodobné), že ji porodila sama královna ze Sáby.

Literatura

Kubka F.-Novotný M.: Božena Němcová. Praha 1941

Němcová B.: Listy. Praha 1951

Černý V.: Kniha o Babičce.Praha 1963

Irmann A.- Rejchrt R.: Pravda o matce Boženy Němcové. Pha - Česká Skalice 1973

Sobková H.: Tajemství Barunky Panklové, Praha 1991

Polák J.: Tři kapitolky o Barunce Panklové, Praha 1992

Ivanov M.: Zahrada života paní Betty, Praha 1992