Dočká se obrození probuzení, část 8

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

8. Proč překáží naše národní obrození?

Je známo, že historik Pekař filozofu Masarykovi oponoval ve sporu o smysl českých dějin. I dnes by chtěli někteří ze starého sporu těžit pro zpochybňování idejí T. G. Masaryka a 1. republiky. Přitom se zapomíná, že přes některé rozdílné názory, které se dnes jeví jako nepodstatné a snadno překlenutelné, shodovali se oba v hodnocení nejvýznamnějších etap naší národní historie bez výhrad.

O husitství např. J. Pekař napsal: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života zůstane největší slávou českých dějin." O Bílé hoře: „Stín toho dne (8.11. 1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se myslí tisíců Čechů k tomu dni… Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. … Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení, úpadek, bylo neštěstí bez míry a hranic.“

A o národním obrození: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kdy společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, - od let všeobecného němého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti…“

S odstupem doby se spory o tu onu historickou návaznost a filiaci jeví vskutku zanedbatelné, tím spíše, že v našem mediálním světě se stalo módou znevažovat už i naše národní obrození. Např. ministr kultury se dal slyšet, že "naše obrození nebylo to pravé ořechové" a politický komentátor, bývalý disident nedávno nabádal vládnoucí koalici, aby se zbavila „historické zátěže feudalismu, národního obrození a stalinismu“.

Komu překáží dílo nadšených buditelů, jako byli Pelcl, Dobrovský,Kollár, Jungmann, Palacký, Šafařík, Havlíček, Tyl, Presl, Purkyně, Němcová a mnoho jiných, kteří přes všechno trápení, ústrky a zklamání dosáhli vítězství, které se stalo legendou? Jak to, že právě naši dnešní veřejní činitelé, kteří by měli slovy i skutky ctít památku svých předchůdců-buditelů, je všemožně znevažují? Cožpak vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku mezi evropské národy není historický děj velikého sociálního, demokratického a všelidského významu?