Dnes nikdo ani nepochopí, co to bylo tehdy za křivdu
Dnes nikdo ani nepochopí, co to bylo tehdy za křivdu
Dnes nikdo ani nepochopí, co to bylo tehdy za křivdu. Brzy po záboru pohraničí nám zavřeli českou školu. Rodiče okamžitě vyhnat nemohli, neboť hospodářství (13 ha), které jsme vlastnili, nešlo likvidovat ze dne na den. Teprve až Němci ustavili jakousi „Saskou osídlovací společnost“, kam svedli hospodářské zvířectvo do společné stáje, byli jsme vykázáni, a to jen s bytovým zařízením. Měli jsme štěstí, že moje babička, maminčina matka, měla tak velký byt, že nás mohla ubytovat.Ještě bych chtěla dodat, že otce dvakrát vyslýchalo gestapo kvůli poslechu zahraničního vysílání, což bylo zakázáno. Pravděpodobně to bylo na základě udání. Nic mu však nedokázali, tak ho pustili. Museli jsme se stěhovat v lednu, kdy bylo 20 stupňů mrazu, rodiče si museli hledat nová zaměstnání, já jsem jeden rok navštěvovala českou školu, abych získala vysvědčení, neboť jsem končila proti své vůli ve škole německé, na závěrečném vysvědčení mám poznámku – rodiče jsou české národnosti. V nás všech však byla víra, že se zase vrátíme domů.
Návrat v roce 1945 byl spíš smutný než veselý, neboť dům byl vyrabován, dveře a zámky vylámané, zahrada, která byla chloubou mého tatínka, zarostlá pláňaty a kopřivami, že se tam nedalo ani vstoupit, a na dvoře to nebylo o nic lepší, protože tam žádný hospodářský provoz nebyl. Údajně tam bydlela Němka z vybombardovaného území z Říše s dětmi a ty se zase podepsaly na kachlových kamnech kuchyně a dlažbě kolem, kde se pravděpodobně štípalo dříví. Byl to těžký nový začátek. Ze zvířat, které jsme před odchodem předali, nezbyla ani polovina, místo páru koní byl jen jeden a jiné to nebylo ani s hospodářskými stroji a nářadím. Vyžadovalo to hodně silnou vůli začít znovu. Odškodnění jsme žádné nedostali.
Libuše Nováková, tehdy Březno
