Desáté výročí NATO agrese proti Jugoslávii- Re (1999 – 2009) 2
Desáté výročí NATO agrese proti Jugoslávii- Re
(1999 – 2009) 2
Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Ale NATO tak postupovalo od jara 1999, stalo se žoldnéřem UÇK. A při tom zvláštní představitel USA pro Balkán R.Gelbard prohlásil 23.února 1998 na brífinku v Bělehradě v hotelu Hyatt: „Jsme jednoznačně znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí vyvolané teroristickou činností prováděnou teroristickými skupinami v Kosovu, obzvláště ze strany UÇK, Kosovské osvobozenecké armády. Je to bezpochyby teroristická skupina. Nepřijmu žádné ospravedlnění…Velmi dobře vím, jak poznat teroristickou skupinu…“ Ale brzy se ukázala nad UÇK ochranná ruka M. Albrightové. Mluvčí Pentagonu MacLenny uvedl 29. června 1998: „Ministr zahraničí určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává „teroristickou organizací. Takové určení nebylo provedeno v případě UÇK…“ Takže můžete vraždit dle libosti, dokud o vás paní Albrightová neřekne, že jste teroristé. Dobře to vystihl John Hillen v National Review (3. srpen 1998) článkem „Nic nevědoucí“ (Know Nothings), kde kritizuje CIA, že mnohé věci „zaspala“. Zásadní problém USA je kombinace arogance a neznalosti, která ochromuje schopnost Ameriky…“
Nikdo nebyl zcela bez viny za ničení a zabíjení na Kosmetu, příliš mnoho lidí „obou stran“ tam trpělo. Je nutno ale jednoznačně uvést, KDO TO NIČENÍ A ZABÍJENÍ A ZA ČÍ POMOCI ZAČAL.V žádném případě to nebyli Srbové, Romové, projugoslávští, prosrbští Albánci, Goranci (islamizovaní Slované, mluvící srbsky), etničtí Turci. Jiří Dienstrbier napsal (Právo, 17.června 1999), že „konflikt v Kosovu začal činností UÇK, když začala střílet z vesnic a různých úkrytů na Jugoslávskou armádu a policii…“ Nestranný pozorovatel dění na Kosmetu musí vidět katastrofální úbytek Nealbánců na Kosmetu, obzvláště Srbů a Černohorců, Romů a lavinovitý vzestup Albánců, musí říct, že kdokoli mluví o etnické čistce Albánců neví, o čem mluví. Nesmyslně zněla slova „prezidenta“ Ibrahima Rugovy (┼2005), když uprostřed vražd prováděných od UÇK (jaro 1998) prohlásil „žádné UÇK neexistuje, vymysleli si ho Srbové, aby ospravedlnili své vojenské akce“. S. Jenkins se vyjádřil o možné NATO agresi: „Nic takového není v Chartě OSN, co by dávalo Britanii a Spojeným státům právo, aby jednostranně zaútočily na Jugoslávii za činnost (udržení bezpečnosti, pořádku) která je v podstatě v její pravomoci, jako státu“(The Times, 20. ledna 1999)..
Carla del Ponte, protisrbsky vystupující prokurátorka ICTY, vydala po odchodu z Haagu (2007) knihu „Lov; Já a váleční zločinci“ (2008). Kniha vyvolala na Západě šok, v quasi-státě Kosovo rozhořčení. V Chorvatsku kniha vyšla pod názvem, „Paní Žalobkyně“ (Profil, Záhřeb, 2008). Čtenář nevychází z údivu nad tím, co si Západ a ICTY všechno dovolují a co všechno (včetně vražd, mučení, loupeží) prošlo zatím beztrestně teroristům UÇK, které na Západě eufemisticky začali nazývat „secesionisty“, nebo dokonce „bojovníky za svobodu“, z neznalosti, za peníze, z jakýchsi zvrácených politických cílů.
V první kapitole knihy ukazuje autorka své zcela povrchní znalosti o dění v Jugoslávii, jak je zřejmě získala z jednostranných západních zdrojů. Pro otázky Kosmetu nejdůležitější je Kapitola XI (Čachrování s Kosovem /Natezanje sa Kosovom/ od 1999 do 2007). Největší šok vyvolaly údaje o tom, že teroristé UÇK odvlekli do Albánie řadu (několik set, prý 300) srbských zajatců z Kosmetu, v době kdy právě NATO tuto autonomní provincii Srbska okupovalo a mělo chránit nealbánská etnika. Tam je popravili, odstranili některé jejich orgány a prodali je k transplantacím. Vše to zřejmě s vědomím dnešního vedení quasi-státu Kosova. Hashim Thaci prý na tom vydělal 4 milióny německých marek (švýcarský Tagesanzeiger, 26. září 2008). Asi o tom věděl i tehdejší nejvyšší představitel OSN na Kosovu Bernard Kouchner, nynější ministr zahraničí Francie, veliký nepřítel Srbů. Rada Evropy pověřila tč. vyšetřováním toho hrůzného zločinu švýcarského senátora Dicka Martyho (P. Lewis, The Guardian, 25. listopadu 2008). Zatím objevili podezřelý dům albánské rodiny Katuci, v osadě Burrel (severně od Tirany), kde se asi vraždění zajatců odehrávalo, pak byla zjištěna v Prištině jakási ilegální plastická chirurgie, kde objevili 74letého občana Izraele, právě po transplantaci ledviny. Tam zatkli i dva lékaře, Ilira Redžaje (Rexhaje), tajemníka (?) místního Ministerstva zdravotnictví. Interpol nyní pátrá po jakémsi tureckém lékaři Yusufovi Ercin Somnezovi. Pátrání podnítil nález mrtvého 23letého Turka na letišti v Prištině, na jehož těle byla jizva po vyjmutí ledviny…Řada podrobností je ve francouzském měsíčníku Balkans Infos (BI) čís.139, leden 2009, v článku „Obchod s lidskými orgány Srbů na Kosovu“.
Paní del Ponte se stala velvyslankyní Švýcarska v Argentině, vláda ji velmi kritizovala za zveřejnění této provokativní knihy, možná pod vlivem ministryně zahraničí, která prý stála za nečekaně rychlým uznáním samostatnosti Kosova Švýcarskem, kde obchodem drogami vládne albánská mafie. Žije v něm kolem 200 000 Albánců, včetně multimilionáře Redžepa Pacolli, který prý finančně „pomohl“ (údajně 40 miliónů Euro), aby novopečený nositel Nobelovy ceny míru Martti Ahtisaari (2008) „zajistil“ samostatnost Kosova. Pařížský Balkans Infos v čísle 137 (listopad 2008) o tom napsal „Skandalózní Nobelova cena“.
Carla del Ponte nekompromisně udává nekorektní, špinavé chování řady lidí ze Západu v souvislosti se zločiny, za které odpovídá významný velitel UÇK na západě Kosmetu, zabiják Ramush Haradinaj (v roce 2004 i „předseda vály“ Kosova, v 2005 osobně odešel do Haagu, odkud ho za nějakou dobu zase propustili do Kosmetu, aby si na svobodě mohl přichystat obranu – tj.ovlivnit a zlikvidovat svědky). Vysoký představitel UNMIK Sören Jessen-Petersen ho uvádí jako osobního přítele, „člověka dynamické schopnosti vést, pevné oddanosti a vizí, který ukázal zralost a důstojnost“. Pro německého generála Klause Reinhardta (velitel KFOR od října 1999 do jara 2000) je zabiják Harudinaj „člověk, kterému upřímně věřím, od kterého aktivně vyžaduji rady, který je politikem mimořádných vlastností…“. Kolem zločince Haradinaje se stále vrtí představitelé Západu, na slavnosti seděl např.mezi britským a americkým velvyslancem (Coha Ditore, 2.září 2006).
Pátého května 2007 začal soud s Ramushem Haradinajem a jeho spoluviníky, kvůli jejich obětem, jejichž těla byla pohozena na „poli smrti“ kolem Radonického jezera, na východ od Dečanů. V úvodu řekla Carla del Ponte (Paní Žalobkyně, str.291):
-„Před vámi jsou tři lidé, obžalovaní za zločiny – hrozné, kruté a násilné zločiny; zločiny vraždy, vyhánění, mučení, znásilňování, únosů, násilného věznění až nejkrutějšího týrání; zločiny, které se staly daleko od lidského zraku, daleko od očí mezinárodních pozorovatelů. Nepochybujte ani trochu, a obžaloba to i dokáže, že tito tři lidé – tento pán války, jeho poručík a jeho vězeňský dozorce – že mají okrvavené ruce…“ Zločinec Ramush Haradinaj byl na jaře 2008 propuštěn, po osvobozujícím rozsudku ICTY, pro nedostatek důkazů. Většina jeho svědků totiž zemřela, zahynula, zmizela, zřekla se výpovědi. Tak ho nebylo vlastně za co odsoudit.
Prokurátorka popisuje utrpení, vraždy a mizení svědků proti různým zločincům z UÇK, jejichž zločiny svědkové (nejednou členové UÇK) viděli na vlastní oči. Dauta Haradinaje, bratra Ramushe, obžalovali, že v 1999 se svými lidmi zabil čtyři Albánce. Jeden ze svědků, bývalý důstojník UÇK Tahir Zemaj, byl zavražděn střelbou z auta v Peći, spolu se svým synem a synovcem. Dva další svědky obžaloby, Sadika Usaje a Ilira Selimaje také zavraždili (dle zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu lidských práv za 2003). Dále zabili dva policisty, vyšetřující Zemajovu vraždu. Před smrti Zemaj prý prohlásil, že bude-li zabit, bude to mít na svědomí Ramush Haradinaj a ještě někdo... Daut Haradinaj nebyl odsouzen.
Kniha popisuje hrozby různým svědkům, kolik jich zavraždili, např. při soudu s členy UÇK Fatmirem Limajem (stal se členem parlamentu Kosova), Haradinem Balou a Isakem Musliu. Byli souzeni za únos koncem července 1998 35 Srbů a Albánců (zřejmě loajálních Srbsku), jejich nelidské věznění a mučení. Čtrnáct uvězněných bylo popraveno ve vězení (sklep, stáj), dalších 10 v blízkých horách, při ústupu UÇK před postupující armádou…A tak 13.listopadu 2005 ICTY osvobodilo Fatmira Limaje a Isaka Musliu, svědkové prý uvedli nestejná svědectví. Vzhledem k uplynulým 7 letům si svědkové přesně nepamatovali, co se všechno přihodilo. Jen (asi méně významný) obžalovaný Haradin Bala byl odsouzen za mučení, vraždu, surové zacházení…
11. kapitolu knihy del Ponteové by si měli přečíst ti, kteří na Západě i u nás tolik vyžadovali uznání quasi-státu Kosovo, vedeného muži, jejichž zločiny plní stránky obžaloby ICTY.Pro ministry Schwarzenberga a Vondru by to mělo být povinné čtení na noc, pokud se v nich ještě ozývá svědomí.
Koncem února 2009 ICTY zase ukázal, že je soudní fraška, když předsedající skotský soudce Ian Bonomy vynesl rozsudek nad šesti významnými srbskými představiteli, dvěma civilisty, čtyřmi generály. Bývalý prezident Srbska M. Milutinović byl osvobozen, podpředseda vlády SRJ N. Šainović dostal 22 let, podobně i velitel 3. kosovské armády generál N.Pavković a velitel policie na Kosovu generál S. Lukić. Generálové D. Ojdanić a V. Lazarević dostali „jen“ 15 let. Hlavní vina byla údajně v tom, že chystali etnickou čistku 700-800 000 Albánců z Kosmetu, dále vraždy a pronásledování, prý přemísťování mrtvol do masových hrobů v Srbsku, atd. Odsouzení byli vězněni než začal soud až 5 roků. Do Haagu přišli dobrovolně. Odpovědný velitel Srebrenici (zničení cca 100 srbských vesnic východní Bosny, přes 1 000 mrtvých Srbů) Nasir Orić byl odsouzen na 2 (!) roky, velitel bosensko-muslimské armády Rasim Delić, jehož mudžaheddinové zajatce stínali, dostal 3 roky. Generál T. Blaškić, Chorvat (vražda 100 muslimských civilů v Ahmići)) místo 45 let byl propuštěn po 7 letech.
