Desáté výročí NATO agrese proti Jugoslávii , re (1999 – 2009) 1
Desáté výročí NATO agrese proti Jugoslávii , re
(1999 – 2009) 1
Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Pro Českou republiku, kromě datumu smutku a hněvu 15. března, další dva březnové dny vyvolávají při nejmenším smíšené pocity, ve kterých by měl asi převládat pocit hanby: 12. března 1999. jsme vstoupili za zvuků fanfár do organizace NATO, která pak 24. března provedla, na základě snůšky výmyslů, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, již více měsíců chystanou agresi proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ). V té chvíli se NATO stalo zločineckou organizací, která neváhala zabíjet, mrzačit a zraňovat tisíce civilů, včetně dětí, kolem 400-500 000 lidí zbavit zaměstnání zničením továren (většina bez vojenského významu) a uvrhnout zem do ekologické katastrofy a to „pumami výlučně humanitární povahy“ (nesmyslná slova použitá v této souvislosti bývalým prezidentem Havlem v Le Monde 29. dubna 1999). Proč NATO zničilo řadu tepláren v Srbsku?
Podvodem utvořená kauza „Račak“ byla pro NATO plánovanou rozbušku pro agresi. Jejím cílem byla i již mnoho měsíců připravovaná výstavba obrovské americké základny Bondsteel na Kosovu, nedaleko Uroševce. Tato agrese znamenala 78 dnů barbarského bombardování, mrzačení, zabíjení, ničení, použití zakázaných kazetových pum a ochuzeného uranu, záplavu dezinformací a lží, vylhaná svědectví „očitých“ svědků. Agrese znamenala hození do koše pro odpadky Prvního článku Washingtonské smlouvy při založení NATO (1949), který zavazoval, že se NATO zdrží ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. A později znamenala také zavržení Rezoluce RB OSN čís. 1244 z června 1999, která uváděla, že od NATO okupované Kosovo i nadále zůstane v rámci SRJ. Při tom však USA, Západ, řada muslimských států a různé satelitní státy, v tom i většina tzv.„demokratických“ států Evropské unie, s plnými ústy humanity a dodržování zákona, neváhaly uznat (54 zemí ze 192 členů OSN do března 2009) suverenitu Republiky Kosovo po jeho samoprohlášení samostatnosti 17. února 2008 a při tom věděly, že jeho vedení stojí zcela na kriminální straně zákona. I poslušná Česká republika uznala quasi-stát Kosovo, díky, pozůstatku a obnoviteli dávno zkrachovalé rakousko-uherské protisrbské politiky, knížeti Karlovi Schwarzenbergovi. Naší vládě nevadilo, že tím pošlapala závěry konference v Helsinkách (1975), o nevměšování do záležitostí jiných států, o neměnnosti jejich hranic bez vzájemné dohody. Nevadilo jí pošlapání tradičních česko-srbských bratrských vztahů.
Západ i ČR využily směšné ospravedlnění agrese frází, že se jedná o „záležitost sui generis“. Alespoň náš prezident V. Klaus tvrdě odmítá uznat „republiku“ Kosovo a její kriminální vedení. Zůstává naší hanbou, že jsme byli účastníky (i když jen pasivními) zločinecké agrese proti přátelskému státu, i když jsme mohli, alespoň teoreticky, i jako nováčci v NATO, zablokovat barbarský zákrok NATO proti SRJ. Naše letadla sice neničila a nezabíjela jako americká, německá (!), francouzská, holandská, atd., byli jsme ale v té době spolu s pachateli zločinů v„pelechu lotrovském“, jak by řekl Sv.Augustin. Kde jsou ty časy, kdy NATO bylo obrannou organizací, chránicí Západ a jeho ideály, která nezabíjela civilsty po Srbsku, Bosně a Hercegovině, v Krajině, na Kosovu a Metohiji, v Iráku, Afghánistánu, pod heslem dodržování lidských práv, ochrany svobody.
„Prodlouženou rukou“ protisrbské politiky USA a Západu je ICTY, Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu. Tato jeho role se jednoznačně ukázala během posledních dvou desetiletí, kdy souzeni byli ve veliké většině a podstatně přísněji a okatěji Srbové, něco málo Chorvatů, zcela ojedinělí Muslimové a kosovští Albánci. Nesrbové také mnohem méně čekali na začátek soudu než Srbové. Zajistili to jednostranné postupy vedoucích prokurátorů ICTY Richarda Goldstona, Louisy Arbour a Carly del Ponte a justiční frašky Tribunálu. ICTY byl založen ilegálně, ad hoc (pro tuto příležitost) v červnu 1993, rezolucí Rady bezpečnosti 827, která k tomu neměla mandát, protože RB si může vytvořit (kapitola VII Charty OSN), jen vedlejší, přiřazené /subsidiary) orgány a ICTY by měl být zcela nezávislým soudem, na nikom nezávislým, tedy ani ne na RB. Zdroj soudní moci nemůže být nějaká rezoluce, může to být např. mezinárodní smlouva.
Pro práci ICTY se zcela hodí definice ČEKY, jak ji uvedl A. Solženicyn: „Je to jediný trestní orgán v lidských dějinách, který slučoval v jedněch rukách vyšetřování, zatykání, výslechy, trestní řízení, soud i provedení rozsudku“, zatím u ICTY bez poprav. Profesor politických věd Raju Thomas (Univerzita v Milwaukee, Wis.,USA) řekl: „Vyšetřovatelé, kteří vyšetřují (pro ICTY) válečné zločiny, v podstatě pracují pro žalobu, pro soudní stíhání, hledají pouze důkazy, jak usvědčit, ne jak zprostit obžaloby. Takže se žalobci jeví i jako soudci…“ „Vzorem pro Tribunál v Haagu (ICTY) není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, procesy pořádané z politických důvodů.“ Presumpce neviny u ICTY zmizela.
Když už dojde k válečným událostem, je nutné primárně potrestat ty, kteří uskutečnili agresi - vzhledem k agresi proti SRJ je to NATO a jeho vedení, jeho nejvyšší páni. Je nutné mít tribunál pro válečné zločiny, pro samotné právo, pro odstrašení budoucích násilností, zločinů. Tribunál ale musí být nestranný, jeho zákony se musí vztahovat stejně na všechny, jinak to bude fraška a ne spravedlnost. Ve své knize „Krev petroleje – Bosna“ (L´Age d´Homme, Lausanne, 1996) francouzský generál Pierre M.Gallois cituje srbského generála Ratka Mladiće, kterého ICTY pronásleduje pro údajné válečné zločiny.–„Sám se dostavím ihned do Haagu, jakmile se tam dostaví američtí generálové, kteří byli ve Vietnamu, a angličtí, kteří byli na Falklandských ostrovech.“
Americký novinář David Binder napsal začátkem1998 (The Washington Post, 31. března), když teroristé Osvobozeneckého vojska Kosova (UÇK) začali ničit a zabíjet v Kosovu a Metohiji (Kosmet) srbské civily, policisty, úředníky, Romy, prosrbské Albánce :
-„Spojené státy, které hrály klíčovou roli při vytvoření Jugoslávie před 80 lety a opakovaně podporovaly její suverenitu až do r. 1991, nyní tvrdí, že zbývající Jugoslávie není už suverénní uvnitř svých vlastních hranic…Tuto změnu sdělila veřejnosti 9. března Madeleine Albrightová, ministryně zahraničí USA, ve svém prohlášení v Londýně…Nazvěme to doktrínou Albrightové, shodnou s Brežněvovou doktrínou omezené suverenity…“ Charles Reese o tom napsal v The Orlando Sentinel (17. března 1998): „Ohledně Kosova by se žádná velmoc neměla dostat do pozice, kdy by byla manipulována menšinou extremistů – ale to právě USA udělaly.“ Britský novinář Simon Jenkins, v předtuše kriminální agrese NATO proti SRJ Jugoslávii, napsal v The Times (10. června 1998): „Nelze očekávat od Britů, že budou bojovat bok po boku se secesionisty v Kosovu. NATO by se stalo skutečným postrachem, kdyby se tak lehce dalo najmout jakoukoli teroristickou skupinou…“
