Den práva na sebeurčení 2023
15. 2. 2023
Den práva na sebeurčení 2023
Tag des Selbstbestimmungsrechts 2023
Sobota 11. března 2023, 15 až 17 hodin
Sudetendeutsches Haus, München
Poznámka ČNL: Podívejte se dobře na přiloženou mapu. Co by z Čech a Moravy po uskutečnění práva "sudetoněmecké národnostní skupiny" na sebeurčení,, kterého se dovolávají, zbylo? Z našeho historického sídelního území by zbyla, jak vidíte, jen malá část.
To je pro nás naprosto nepřijatelné.
„Sudetoněmecký program 20 bodů z roku 1961“
Čtrnáctý bod
Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat")' a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
Autorem komentáře k tomuto bodu je Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., jeden z našich nejvýznamnějších znalců mezinárodního práva:
Hned v úvodu k tomuto bodu je třeba znovu zopakovat zásadní poznatek, rozvedený výše, tj. že tzv. sudetští Němci nikdy netvořili národ, a neměli proto ani národní právo sebeurčení ve smyslu secese. Tvořili jazykovou a zčásti i kulturní součást německého národa, nacházející se při naší hranici. Vždy tvořili na českém území pouze národnostní menšinu, byť i značně početnou a kompaktní.
Tzv. sudetští Němci měli různá autonomní práva, na tehdejší dobu ve světě a Evropě ojedinělá a značná. Měli kromě svého školství, dokonce i vysokého, neomezené právo sdružovací, své politické strany a své zástupce v československé vládě. Nemohli se však, jako ostatně není oprávněná žádná menšina, odtrhnout od svého mateřského státu, založit vlastní stát či dokonce připojit se k jinému státu a stát se součástí sousedního Německa.
Termín „vlast" má teritoriální, historický, ekonomický, sociální i kulturní význam, nikoli však mezinárodněprávní, přinejmenším ne již v osudných předválečných letech. Je proto absurdní aplikovat na tzv. sudetské Němce nové instituty, které se krystalizují teprve v poválečné době v Evropě v souvislosti se vznikem Rady Evropy a postupného rozšiřování obsahu Evropské úmluvy o lidských právech.
Termín „vlast" je obvykle spojen s územím státu, na němž žije určitá komunita, individuální národ, vícenárodnostní společenství, národnostní většina a národnostní menšiny, jakož i jednotlivé osoby různého původu etnického, národnostního, náboženského atp.
Vlast (Vaterland, Strana, Heimat, Country atp.) se vyznačuje tím, že osoby k ní patřící jsou navzájem spojeny pevnými pouty vzájemnosti, solidarity a společné existence. Obvykle tvoří i základ státu, čímž jeden každý a všichni společně získávají jistá práva a povinnosti, které jim umožňují a usnadňují všestranný rozkvět ekonomický, sociální a kulturní.
Vztah mezi jednotlivcem nebo skupinou lidí a „vlastí" je vztahem „matky" a „dětí". Je to dvoustranný vztah „dávání" a „braní", rovnovážný vzájemně prospěšný rozměr rozvoje. Předpokládá plnou loajalitu příslušníků vlasti, věrnost, obranu společných hodnot a společné užívání výhod, které příslušnost k národu přináší.
Jakmile se toto plodotvorné pouto oslabí nebo rozlomí, dochází k napětí, odcizení a nepřátelství vůči jiným skupinám žijícím na území vlasti. Může pak vést k podstatnému oslabení „vlasti", ba k jejímu rozbití až zániku.
Ilustrativním příkladem rozbíječského a nakonec i sebezničujícího konce je příklad německého obyvatelstva v Československu, zejména tzv. sudetských Němců. Ve středověku přicházeli do pohraničních i centrálních částí českého království Němci z přilehlých německých oblastí, nesjednocených v jeden stát. Tito pozvaní hosté, sedláci, řemeslníci i různí odborníci se usazovali na území České koruny ku prospěchu všech stran.
Příkladem plodného soužití a spolupráce mezi českou většinou a německou menšinou může být období tzv. první republiky. Po jejím vzniku v r. 1918 a po odchodu německých Němců a rakouských Němců, kteří využili práva opce, se ve střední Evropě ustavil demokratický stát, hospodářsky prosperující a dbající stejně o blaho všech občanů, bez ohledu na národnostní, náboženské nebo rasové rozdíly.
Všechny složky obyvatelstva, tedy i německá, měly četná autonomní menšinová práva. Měly však i základní povinnosti, tj. být loajální vůči československému státu, chránit jeho suverenitu, územní celistvost a státní hranici.
Tuto základní povinnost národnostní menšiny vůči své vlasti však německá menšina, zejména její radikální část, henleinovci se svým bojůvkářským jádrem, hrubě porušila. Nacionalistickými hesly o tom, že Čechy, Morava a Slezsko jsou součástí velké „německé vlasti" a že tzv. sudetští Němci
organicky patří k nacistickému Německu, že jsou podřízeni „Velkému vůdci" Hitlerovi, NSDAP, SS a gestapu, a jejich postupnou realizací přispěla k zahájení útočné války, odtržení tzv. Sudet atd. Tím se dopustila velezrady, protože se podílela na cíleném zániku Československa.
Povinnost německé menšiny hájit bezpečnou existenci demokratického Československa a být loajální složkou ohrožované „vlasti" se změnila v útoky na ni, ve velezrádné pokusy o její rozbití a připojení k „Říši". Heslo „Heim ins Reich" se stalo logem cca 80 procent německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Touto zradou na české vlasti, jež vedla k ohrožení evropského a pak i celosvětového míru, si po válce vysloužila spolu s německým obyvatelstvem v Polsku a Maďarsku nezbytné přesídlení do „Říše“. Jedině tak totiž bylo možné předejít eventuálnímu opakování německých agresí obdobným způsobem v budoucnu. Proto také velmoci neměly jiné možnosti než přesídlit německé obyvatelstvo ze tří zmíněných zemí do Německa.
