Dějiny se v hrobě obrací
Dějiny se v hrobě obrací
Náš student, natož školáček, má v hlavě pěkný zmatek. „Tatínku, kdo vyhrál tu válku?“ Tomu školáčkovi se nedivme, však má v tom zmatek i leckterý náš starosta. Není to dlouho, co vítěz nad nacismem, osvoboditel Československa se znelíbil jednomu z nich, „Kdo je hrdina, určuji já!“ Mediální pozornost k 76. výročí konci války se proto nese spíše v duchu urazit, znevážit, ulici přejmenovat… Ten nešťastný školáček, či nechápající student, toho slyší kolem sebe tolik, aby se v tom čert vyznal. A v dějepise je o konci války a o povstání českého lidu pár řádků, chudák paní učitelka. Tolik už toho slyšela… Kolik pamětníků ještě žije?
Pro toho studentíka jen několik historických zastávek. 8.5. uplyne 76let od konce 2.světové války v Evropě, již 30.dubna nad Berlínem zavlál rudý prapor vítězství. Rudá armáda 2.května přijala kapitulaci obklíčené berlínské posádky… Následně 8.května 1945 podepsali němečtí představitelé v Berlíně akt bezpodmínečné kapitulace před zástupci čtyř vítězných spojeneckých států. Spojenci si stiskli ruce, pronesli přípitky... Praha v té době bojovala s jednotkami SS, ty bojovaly ještě 12.5 u Milína.
Květnové povstání českého lidu, patří významným dnům české historie. Hrdinové těch dnů odešli již do nebes. Jejich hroby, pomníky i odkaz mizí, zapomínáme na jejich statečnost. Květnové povstání vypuklo spontánně již počátkem května v Přerově, Nymburku, Poděbradech, Úpici… 5. května na výzvu českého rozhlasu povstala také Praha. Přes noc vyrostlo na 1600 barikád. Ty fotografie i průběh povstání byly dlouho součástí školních učebnic, obdivovali jsme hrdinství našich otců, dědů, kteří nečekali pasivně na své osvoboditele. Měli často holé ruce, jejich hrdinství vyrostlo z jejich společné touhy po svobodě a v paměti měli Lidice, Ležáky i ty statisíce popravených, umučených. Vzorem jim bylo hrdinství našich zahraničních vojáků nad Británií, u Tobruku, Sokolova, Kyjeva, Ostravy…
V Protektorátu se koncem války soustředila milionová německá armáda Mitte. Mezi nimi elitní jednotky SS. Ještě v dubnu se k nim upíraly poslední naděje Adolfa Hitlera. Počátkem května, zbyla jen naděje na americké zajetí, začal závod s časem. Armáda maršála Schornera k cestě do zajetí potřebovala mosty přes Vltavu, Sázavu… V cestě jim stála povstalecká Praha se svými mosty. Povstalci i partyzáni svádí nerovný boj s hrdlořezy z jednotek SS. Proti Praze nastupují tři pancéřové divize SS Wiking, Wallenstein, Das Reich. Vraždí na Pankráci i v centru Prahy. Staroměstská radnice hoří, Němci se mstí, vraždí. Své svědomí si chce v Praze očistit ROA, tzv. Vlasovci. Krátce zasahují do bojů s Němci, jejich požadavky ČNR však odmítla. Tato krátká epizoda s ROA je dnes vydávána málem za osvobození celé Prahy. Rozhodující pro Prahu se ovšem stal rychlý 200km postup tankové armády generála Rybalka od Drážďan směrem na Prahu.
Jako poválečný školák mám v paměti film Němá barikáda podle povídky Jana Drdy. Ten film jsme jako školáci viděli určitě několikrát. Bojovali jsme společně s hrdiny filmu na pražských barikádách. Prožívali jsme s nimi i dny úzkosti v bojích proti německým okupantům. Naše radost z vítězství byla v tom kině nefalšovaná… Ke květnovým dnům patřil i tank č. 23. Přijel do Prahy jako první, jeho velitel poručík Gončarenko padl na Klárově, jako dalších 700 rudoarmějců v Praze a v nejbližším okolí. Povstání to je i přes 3000 padlých našich hrdinů, přes 10 000 raněných. Těm, dějin neznalým, připomínáme, že v Československu našlo svou smrt 140 000 vojáků Rudé armády, 33 000 rumunských vojáků, 290 polských vojáků, 116 vojáků americké armády. Všichni mají naši úctu. Marně hledám v Praze slavný tank č.23. Své místo opustil i hrdina od Berlína, zmizela i stanice Moskevská. Mizí památky na ty slavné květnové dny roku 1945….
A já si v té souvislosti proto také připomínám i slova tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause, která pronesl v roce 2005 v Ostravě v průběhu vzpomínkové akce k ukončení II. světové války:
„Pamětníků oněch hrozných dob ubývá. Období, na něž dnes vzpomínáme, se mnohým jeví jako éra nepochopitelné krutosti, jako éra, v níž oběti a viníci začínají splývat a od níž bychom už navždy chtěli být odpoutáni. Na to si ale musíme dát dobrý pozor.
Nesmíme se na minulost začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomínat na pořadí věcí, na vztah příčin a následků. K tragickému období války a k období těsně po ní nesmíme přistupovat zdánlivě humanisticky neutrálně – tedy z pohledu jakési symetrie utrpení. Lidé, kteří dnes s těmito koncepty přicházejí, od nás vyžadují stále nová a nová, jakoby smiřovací gesta, která ale de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je leckdy dokonce i zaměňují.“
Není třeba dalších slov. Snad jenom: Sláva hrdinům!
Rukojmí.cz
