Jdi na obsah Jdi na menu
 


Daniel Herman nekompromisně ve stopách Emanuela Moravce

20. 7. 2021

Daniel Herman nekompromisně ve stopách Emanuela Moravce

Napsal Vox Populi

 

VK

Už při prvním spatření jeho tváře a při prvním zaslechnutí jeho hlasu musel každý vnímavý člověk konstatovat jediné: tenhle odsvěcený farář se přírodě a Bohu nepovedl, je to kaz, který se neštítí a ani v budoucnu nebude štítit jakéhokoli činu směřujícího proti dobru a lidství, a stejně jako se vzdal svého náboženského poslání, vzdá se v budoucnosti i zájmu národa, ze kterého vyšel. Vzdá se všeho ušlechtilého, co mu lidé z jeho okolí kdy vštěpovali, zboří mosty, bude brojit proti svým, a s veškerou náruživostí zla v sobě bude sloužit cizím, pokud ovšem shledá zabezpečeným, že ti cizí jsou dost silní na to, aby ho v jakékoli možné krizi před jeho lidmi ochránili. A aby mu poskytli cosi jako kredit svého zahraničního zastánce a podporovatele, nad všechny ostatní cennějšího o to, že pochází z tábora těch, kteří z vůle a rozhodnutí oněch lidí cizích, měli po vítězné válce proletět komíny koncentráků k nebi hned po židech.

Což byl přesně typ člověka, vhodného pro to, aby se v roce 2016 jako první člen české vlády (ministr kultury), účastnil sudetoněmeckého sjezdu v Norimberku, čili srazu těch, kteří na Hitlerův rozkaz rozbili náš stát Čechů a Slováků a uvrhli nás do německého područí, v němž jsme měli už definitivně a naposledy vydechnout.

„Milí krajané (Liebe Landsleute)“ oslovil ministr Herman shromážděné sudetoněmce, kterýmžto oslovením neučinil nic menšího než to, že se jím pokusil rozbít či aspoň očernit poválečné uspořádání Německa a Evropy, jak o něm v roce 1945 rozhodly vítězné mocnosti (USA, Britanie a Sovětský svaz), na konferenci v Postupimi, obrátit výsledek války v její pravý opak a všeobecně známé násilníky a utlačovatele proměnit v jejich bezbranné oběti.

Jak „milí“ tito Landsleute zvláště na nás Čechy a Slováky byli a jak vlídně na nás nahlíželi, dokládají tato zachovalá hlášení RSHA, čili Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, jak je v knize So oder so uvedl historik B. Čelovský:

„Německé obyvatelstvo v Sudetech bylo atentátem na R. Heydricha nanejvýše rozhořčeno a žádalo o nejpřísnější represálie až po zastřelení tisíců Čechů (1. 6. 1942)

„Také nyní požadují němečtí obyvatelé likvidaci českého problému co nejradikálnějším způsobem (11. 6. 1942)

A o jaký způsob jde, osvětlil tento tajný oběžník vedoucího kanceláře NSDAP Martina Bormana ze dne 8. 6. 1942: „Je již dnes slyšet hlasy, že jakmile se dokončí evakuace (rozuměj zabití a spálení -pozn. LM) židů, musí se začít s vysídlením (čili téhož – pozn. LM), Čechů“.

Tolik k plánu našeho konce, který sice nevyšel, ale vyšlo aspoň cosi jako jeho ne sice plnohodnotná, ale i tak cenná obměna, spočívající ve skutečnosti, že to, co oslovením sudetských Němců „Milí krajané“ náš bývalý ministr v roce 2016 mínil, se stalo i dnešním stanoviskem Evropské unie i celého západního světa – a teď jde už jen o to, aby se stalo i stanoviskem a názorem nás Čechů. Abychom i my konečně pochopili, že v Postumimi Angličané a Američané Stalinovi zbaběle ustoupili, že všechna utrpení 2. světové války nezačala německým útokem na Polsko, ale uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop, že Sovětský svaz byl vždy rozhodnut Německo napadnout, takže Hitlerova válka proti SSSR byla skutečně jen válkou preventivní čili obrannou – a že tedy nebýt SSSR, byl by ráj na zemi, a byl by jím i dnes, nebýt Ruska.

Divíte se tedy dnes tomu, že náš někdejší ministr, který už v roce 2016 tohle vše chápal a tomu všemu dobře rozuměl, si na letošní sudetoněmecký sjezd v Mnichově zajel převzít nejvyšší ocenění sudetských Němců, jímž je Evropská cena Karla IV? Která tak neodbytně připomíná protektorátní svatováclavskou orlici, jež zřejmě byla sudetoněmecké ceně Karla IV. vzorem. A to ve všech ohledech.

Lubomír Man