Co vše nám Fialova vláda vzala...
Co vše nám Fialova vláda vzala...
Marek Řezanka
Máme za sebou první kolo voleb senátních - a hlavně volby krajské. Petr Fiala je nepovažuje za svou porážku. V tom případě by ale měl veřejně přiznat, že značka SPOLU - a hlavně pětikoalice jako taková - v těchto volbách prohrály. Pro Piráty, kteří se kdysi prezentovali protisystémově, pochybovali o oficiální verzi o událostech 11. 9. 2001 (Martin Švadlenka) - a dokonce měli heslo "Pusťte nás na ně", představují tyto volby debakl. A to zejména proto, že se spojili s těmi, na něž je voliči měli pustit - a proto, že jeden jejich ministr svým diletantstvím pohřbil dlouho budovanou českou diplomacii - a druhý se předvedl jako packal digitalizace. Tato strana nehájí slabé a utiskované - ale naopak napomáhá jejich chudnutí a jejich útisku. Dopustili, aby byla vládní mocí výrazně omezena svoboda slova. K zapojení ministra Rakušana v kauze DOZIMETR mlčí. Piráti se stali bezvýznamným béčkem STANu, jehož tváří je právě Vít Rakušan, který by v případě funkčnosti mainstreamových médií musel být dávno smeten jako kdysi Stanislav Gross.
Jakýsi Zelinka ze STANu měl tu drzost se zeptat, co může lidem jiná vláda vrátit z toho, co jim ta Fialova vzala. Pokud nemá odpověď Andrej Babiš, já bych ji měl:
Zelinkovi nemůže vrátit nic, neboť ten patří k těm, kdo brali. Ale ostatním občanům lze vrátit:
1) Svobodu projevu, a hlavně po projevu, kterou nám vzal Vít Rakušan.
2) Sociální práva a jistoty. Růst reálné mzdy místo jejího poklesu.
3) Dostupnost léků a lékařské péče.
4) Důstojné důchody.
5) Finance, které proudí do zbraní na Ukrajinu. Aby směřovaly do sociální oblasti, do průmyslu, zemědělství či školství.
6) Diplomacii místo válečného štvaní.
7) Bezpečnost.
V tomto duchu lze pokračovat. Zkrátka: Stačilo! Tohle bude dobré pravidelně připomínat před volbami parlamentními. V každém případě nám však krajské volby ukázaly, že naději stále máme. Jen ji nesmíme obětovat.
Tři sestry
Byly tři ženy, všechny velmi krásné:
Postava, oči, a ty dlouhé nohy.
Život té prvé u zdi brzy zhasne,
až zazní povel: Krutý, drsný, strohý.
Zvídavé oči černá páska kryje,
nohy i ruce poutá pevný provaz.
Šílené zrůdy na ni křičí: Zmije.
Ona jen šeptne: „Přijdou si i pro vás“.
Popravčí četa na ni zrovna míří.
Pokyn zní: Pal. Ona se k zemi kácí.
V hlavě má kulku, v hrudi nejmíň čtyři.
Vrazi jsou zatím spokojeni s prací.
Už vedou druhou, z davu na ni plivou.
Jde rovně, hrdá, přijala svůj osud.
Modlitbu stačí pronést úpěnlivou.
Ještě je živá. Stále dýchá. Dosud.
Opět zní rozkaz, druhá mrtvá padá.
První a druhá po sobě šly krátce.
Třetí, než na ni rovněž přijde řada,
nabádá lidi ke svržení vládce.
„Bez mých dvou sester“, pronáší ta žena,
„velice zlé to s většinou z vás bude.
Pokud můj život též nic neznamená,
nemáte šanci. Poznáte to všude“.
Kdekdo si šeptá, že co žena říká,
skutečně sedí. Ať se něco stane,
než třetí sestra u zdi zanaříká,
oči i údy pevně převázané.
Vždyť první sestrou sama Pravda byla.
Svoboda padla okamžitě po ní.
Která je ta, co stále ještě zbyla,
a která jarem přenádherně voní?
Která všem kolem krev zas do žil vlévá,
byť už ji takřka vedou na popravu?
Ta, která život vdechne kusu dřeva,
a která stojí při těch, kdo jsou v právu.
Ne, nemá pouta, pořád ještě věří.
Možná i proto zachránit ji chtějí
lidé, ti prostí, odvážní a kteří
nechtějí navždy přijít o naději…
