České národní listy

Co nám Herr Fait hlásá - smíření je spása?

Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Moravská Třebová

Pan prof. Fait, emeritní ředitel Národní galerie, proslulý autor výstavy o Karlu IV. Otci vlasti, kterého zobrazil velmi nelichotivě  podle zaujatých německých kronikářů, muž známý kontroverzními postupy realizací v Národní galerii, které jej stály místo -  našel nyní oporu v presidentu Pavlovi.

Vynašel odvoz ostatkového kříže a dalších artefaktů naší státnosti - kam jinam než do  někdejší říše? Pardon, do sjednoceného Německa. Sám se k tomu hlásil, jak to přinesly Parlamentní listy. A navíc zdůvodnil datum odvozu, výročí  onoho strašného  dne 15. března 1939 jako symbol jakéhosi smíření s Německem. Opravdu si nemohl vymyslet nic horšího na zneuctění duchovních symbolů země České, symbolů, které nikdy neměly opustit republiku, českou zemi. Podle Parlamentních listů rovněž tuto akci drtí katolický kněz a protestuje. A já, husita, s ním souzním.

Ať si myslíme o motivech pana Faita a pana presidenta k odvozu ostatkového kříže a dalších státních artefaktů cokoli, máme za to, že jde přinejmenším o státoprávní lapsus, který nemá obdoby v našich dějinách.

Zde odhlížíme od expozičního významu tohoto převozu z mezistátního hlediska. To je druhotné. Prvotní význam podle nás spočívá v metafyzickém významu těchto státních duchovních klenotů země České. Zosobňují nejen ducha státnosti, ale především ochrany země, který do nich vložil jejich stvořitel, Otec vlasti, císař a král Karel, v Čechách První, a toho jména v lucemburském a říšském smyslu smyslu Čtvrtý. A to ve smyslu doslova svatováclavském, ve smyslu chorálu sv. Václava "Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě". Proto tyto klenoty NIKDY neměly opustit půdu vlasti, jak jim to stanovil jejich zakladatel. Tento duch klenotů ovšem zdá se, nic neříká ani panu presidentu, ani panu Faitovi. 

K dovršení této ostudné akce, odvozovat z ní nějaký akt smíření se tzv. Sudetoněmci, přičemž pan Fait při svém vzdělání - račte dovolit - samozřejmě ví, jaký nesoulad stále existuje mezi dědici a pohrobky takzvaných Sudetoněmců na straně jedné, a mezi pozůstalými po obětech sudetoněmeckého řádění na straně druhé!  - je zcela  nesmyslné. A tento nesoulad nikdy neopraví žádná Českoněmecká deklarace, která navíc neoprávněně existuje ve dvou různých verzích, kdy jedna mluví o odsunu, druhá o vyhnání, a kdy německý akt politování nad érou okupace a II. světové války u nás, je tak licoměrný a nedostatečný, že nemůže být chápán z naší strany jako vyrovnání starých zločinů tzv. Sudetoněmců na Češích, které byly spáchány jako první - a teprve po osvobození jako akt vítězných velmocí dle Postupimi a Paříže následovaly odsuny z Polska a z Československa. Pokud došlo k jistým excesům divoké fáze odsunu, trpěné velmocemi!,  ty samozřejmě byly trestány samotnými československými soudy, na to se nesmí zapomínat. Na druhé straně mnohé zločiny alias  Sudetoněmců na Češích (týká se to příkladně i rodiny autora této stati) byly nepotrestány a zůstaly dodnes výstražným mementem sudetoněmecké strany. Doposud žádný bývalý československý odsunutý Němec nikdy nepřišel do země České s roztrženým rouchem, nepoklekl před oběťmi řádění tzv. Sudetoněmců a nekál se a nesypal popel na hlavu obtíženou zločiny vlastními či pamětí na zločiny předků. Nikdy neudělal to, co učinil Willy Brandt v Polsku. Licoměrné vyprávěnky pana Posselta,  praporečníka soudobého tzv. Landsmannschaftu, o vzájemném usmiřování, nikdy neznamenaly nic jiné, než faleš, faleš a ještě jednou faleš. Bohužel pro český národ, tato faleš nacházela pochopení v jistých kruzích českých politických předáků - trojských pašáků této věci. Pátá kolona pánů Bělobrádků, Pithartů, Nečasů, Sobotků,Vokřálů a jejich mediálních přívrženců a tutti quanti, konala a koná své - tarasí kyslíkový provoz dějepravy republiky na maximum. Z obětí dělají zločince a ze zločinců oběti.  Že toto našemu současnému panu presidentu, zjevně nepolíbenému novějšími dějinami naší země a zejména historií protektorátu a okupace, není jasné, je nám zřejmo. Ale u pana Faita se s tím nesmíme v žádném případě ztotožňovat. A s tímto zákeřným machiavellismem se my pozůstalí po obětech sudetského řádění nikdy nesmíříme.

Autor je pozůstalý po dědečkovi legionáři zabitém gestapem, a příbuzný odbojáře odvlečeného do Osvětimi na podnět sudetského Němce, vysokého úředníka knížecího panství v Rájci.