České národní listy

Co je prezidenta republiky nehodno…

Marek Řezanka

 Petr Pavel přednesl projev u příležitosti terezínské květnové tryzny. Nabízelo se mu mnoho možností, co mohl sdělit – a před čím varovat. Mohl mluvit o hrůzách a obludnostech nacismu a fašismu a vyjádřit své znepokojení, že podhoubí pro obě zrůdné ideologie opět nebezpečně dozrálo. Mohl zmínit Bandera party v Plzni či používání nacistických symbolů, jakými jsou mj. vlčí hák či černé slunce, na veřejnosti. Mohl – nebo i měl, připomenout, že to bylo nacistické Německo, kdo zničil naši československou republiku. A že dodnes nám Německo nevyplatilo reparace, které nelze promlčet či odpustit. Na ně stále máme nárok.

 Místo toho Petr Pavel pronesl výrok, který je podle mého neslučitelný s rolí prezidenta republiky:   

„Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů. Domov, bohužel, už mnozí z nich nikdy nespatřili. Podle historiků každý čtvrtý vězeň v Terezíně zemřel...“

Petr Pavel myslí vážně, že nacistické tábory byly naší vinou? To je logika typu, že znásilněná žena si mohla za to, že byla napadena a surově zneužita. Že málem zemřela. Toto je hrubé překrucování historie, které zaznívá od potomků bývalých henleinovců. Ti neustále stupňují své požadavky a tváří se, že zločiny druhé světové války se jich netýkají. Nejraději by prezidenta Edvarda Beneše vymazali z dějin – a zničili každý jeho pomníky. Nejraději by revidovali výsledky druhé světové války – a zrušili dekrety prezidenta republiky, Edvarda Beneše.

 K této zájmové skupině se ovšem Petr Pavel – podobně jako premiér Petr Fiala, hlásí. Petr Pavel přijel na tento sjezd dokonce na motocyklu – a sdělil:

„Vítám posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím.“

 Osobně by mě zajímalo, jaký posun měl pan Pavel na mysli. Snad zrušení již výše zmíněných dekretů, což by velmi uvítal nenávistný plátek zvaný Forum 24?

 Jednu pasáž z Pavlova terezínského projevu si zde ještě připomeňme, neboť je nechtěně aktuální:  

 „Norimberské rasové zákony představují tragické memento zla, jakého se člověk na člověku může dopustit. Ukázaly nám, jak zranitelná je lidská společnost pod tlakem propagandy a lživých zpráv. Je smutnou pravdou, že zločiny nacistického režimu procházely, protože většinová společnost o nich dlouho mlčela. Možná neměla sílu na odpor…“

Tlak mainstreamové propagandy zažíváme každý den. Mnoho z nás pochopilo, že z mainstreamu si nezkreslený obraz o realitě utvořit nemůžeme. A že musíme pátrat po dalších zdrojích informací.

 Vidíme, jak snadno je možné zmanipulovat značnou část obyvatelstva, která neoplývá znalostmi – a „svůj názor“ odvíjí od mediálních sdělení.

 Budeme-li mlčet k bezpráví a k hrubému porušování práva, umožňujeme nástup čehosi, co nás plně pohltí.

 Petr Pavel ukončil svůj projev protimluvou:

 „Přál bych si, aby historie našim dětem a vnoučatům už nikdy v budoucnu nedala stejnou lekci, jakou byla druhá světová válka… Na tomto místě bych proto chtěl apelovat, abychom nerezignovali na naši společnou snahu Rusko na Ukrajině porazit a odmítnout tak ignorování pravidel mezinárodního řádu, kterého jsme svědky.“ 

 Není totiž možné přát si mír – a současně nabádat k porážce Ruska. To je právě výzva k započetí třetí světové války, jež už se svým způsobem mezi USA a Ruskem odehrává – zatím ale především v rovině ekonomické.

 Na základě Pavlova terezínského projevu, který je pro mě symbolem nacistického zlořádu a utrpení mnoha našich předků (každý holt máme předky na jiné straně barikády), tohoto muže nerespektuji jako hlavu státu – a hluboce se stydím, že právě někdo takový nás má jako národ reprezentovat.

 Přikládám svůj překlad básně neznámého autora, který hrůzu terezínských zdí zažíval dnes a denně:

Takhle ti zpívá Terezín… (Das Liedchen von Terezienstadt, překlad)

 Nás na čtyřicet tisíc Židů
smířit se snaží s pohanou.
Ti, kteří neodjeli v klidu
do Polska, rakev dostanou.
Oděni víc než velmi spoře
v kasárnách vyhlížíme hvězd,
věčný svit na tom temném dvoře
pomáhá hrozný tlak nám snést.
Svoboda sídlí ve vesmíru,
ne v kasárnách, z nichž nelze ven.
Ve snech snad ještě máme víru:
Jak dlouho jen, jak dlouho jen.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.

 Svádíme boj za život holý
s každým dnem zvyklí bídu brát.
Hrdost? Ten přepych nedovolí
hlad, kdy lze žebrat akorát.
Dřív by se člověk toho zdráhal,
polévku srkat jako zvěř
z plecháče – pravda je však nahá:
Žer, nebo chcípni – to mi věř.
Maska všem tady rychle padá,
ztraceni naučí se krást.
Každý chce přežít: Je to zrada?
Zde je jen on – a žádná vlast.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.
 
  Někteří z nás se na to ptají,
zda se tu k peklu neklesá.
Dřív byli koně v této stáji,
dnes tu spí lidí šedesát.
Líce jsou propadlé až běda:
Z lačnosti tloustnout nedá se.
V táboře pouze sen nás zvedá
o měkkém loži, terase. 
Statečný muž svou bolest tiší
přes den, kdy slunce praží moc.
Srdce nám rozežraly myši,
pláčeme vždy, když přijde noc.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.

 Děti a starci pěkně spolu:
Z těch prvních klíčí něco z nás.
Ti druzí zesnou plni bolu,
k svým otcům vracejí se včas.
Smrt v černé zbroji trochu mate:
Jí děcko je zde šumafuk
i srdceryvný nářek matek,
z nějž stal se tady běžný zvuk.
I jinak zocelené chlapy,
s nimiž většinou nehne nic,
ta strašná ztráta matek trápí,
jak pláč jim trhá kousky plic.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.

 Prý ve vzorovém tady ghettu
nás osud skřípl pěkně fest.
Čtyřicet tisíc. Stále jsme tu,
což zbytek z milionu jest.
Starosti nás zde četné souží,
bolí nás všechno, marná věc.
Z bláta se ocitáme v louži.
Žijeme ale, a to přec.
Osud nás svedl dohromady,
aniž je někdo tomu rád.
Doufáme aspoň, když jsme tady,
že vše se změní jednou snad.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.

 Až jednou se to rázem změní
a strastem bude konec již.
Až mír budou znát pokolení,
pak zazpívám si doma, víš.
Však pokud osud jinak míní,
a rozkaz pohřbít mě tu dal,
svobodu budou holt mít jiní,
má báseň žít si bude dál.
Až všechen tento úděl zmizí
a tobě štěstí bude přát,
vzpomeň si, prosím, na tu krizi,
kdy se zoufalstvím kráčel hlad.
Něčí jsi bratr, otec, syn:
Takhle ti zpívá Terezín.


Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/takhle-ti-zpiva-terezin....mp3.