Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je a co není levice?, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

15. 11. 2020

Víme ještě, co je a co není levice?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Sáhla jsem po článku, který se jmenuje „Nástup nové levice“. Slibný název a čtenář  napjatě čeká, kde najde ty, za kterými může jít. Kteří mu pomohou orientovat se. Moc by to potřeboval.  Je  přece doba nečekaných zmatků, rizik a nebezpečí.

 

Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje koncem 18. stol.  občanem. Občanem se svobodou projevu a  s  rovným právem volit představitele vlády. Podílet se tak  na tvorbě  rozumného  uspořádání společnosti. Od 1. světové války  mělo být to uspořádání  demokratické a demokracie   začala být  pokládána  za úhelný kámen evropské civilizace. T. G. Masaryk chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním  i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů.

Aby  projevy a volby občana  měly smysl, aby se  on skutečně podílel na správě  a samosprávě společnosti, potřebuje  znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.

Tomu se učí v  rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou státotvorní a jsou přesvědčeni, že „stát jsme my.“

 

Ne tak vypadá  dnešek. Vládnoucí ideologie se  nezajímá se o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se  svou halasně proklamovanou  svobodou a se svými občanskými  právy.  Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné  hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí  života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby. Množí se  vyznavači pakultury a pahodnot.

 

O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v uplynulých dějinách,  se dělí politické strany, v poměru, který je dán volbou, který rozhodli  voliči. Programy a aktivity politických stran by měly odpovídat  potřebám a zájmům voličů na základě  hlubšího poznání dějin a úlohy člověka v nich. Měly by odpovídat  zároveň  snaze o civilizační a kulturní pokrok. I tady jsme však  svědky úpadku. Vlády se zmocnil  egoismus  a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože neplní své sliby.  Objevují se strany nové.  Jak vidíme, nemají promyšlené programy, čerpají jen z nespokojenosti  (naštvaných) občanů a na veřejnost přinášejí  jen hrstky nahodilých  nápadů.  Nápadů  dílčí povahy,  navazujících na daný systém a  na danou vládu. Některým členům vlády vypovídají nepřátelství, chtějí je zbavit moci. Nikoho vhodnějšího však nemají.  Jsou  bez vizí, bez perspektiv, bez výzev pro život občana, pro budoucnost státu a národa. Produkují často ztřeštěné nápady a  drzá vystoupení. A to je demokracie? Pouze její karikatura.

Mezi „nové“ strany, přijímané (ku podivu) s nadějemi, patří  např. „Piráti“. Již ten název sám  budí pochybnosti. Proč se dnešní občan  má  hlásit  k námořním lupičům minulosti? Mluvčí strany  přicházejí s nápady pro pokračující  modernizaci, elektronizaci správy, pro  robotizaci. Chtějí   legalizovat marihuanu. Na půdě EU hlasují a   podporují její vedení proti našim  národním zájmům.

 

S nápady bez systému přicházejí i organizátoři velkých shromáždění lidu, vedoucí hnutí a kampaní „Milionu chvilek pro demokracii“. „Chvilkaři“ náramně kritizují  některé  politické osobnosti a šíří  nálady  protivládního rozvratu. Prý chtějí chránit demokracii. Ale  přesvědčivé argumenty nemají.  Změníme demokraticky zvolené zástupce, protože se jim nelíbí? Dosadíme jiné, kteří by získali jejich sympatie?  Jsme pro  „pravou demokracii “ a Majdan a  - nechceme vlastně  více  svévole a libovůle?  Finanční podporu mají od  německého šlechtického   restituenta. Podobných  revanšistů je tu  ovšem pohotově více. A tomu máme  říkat „nová levice“?  Skrytě protičeským rozvracečům?

 

Aby se lidé dorozuměli, vytvořili si postupně  během  dávných tisíciletí  i nedávných  staletí  soustavu pravidel přesně  pojmenovávat věci, definovat je, vymezovat od druhých,  vyjadřovat je v pojmech, v   souhrnech jejich podstatných znaků. Jejich vztahy  pak podrobili  logickým zákonům.  Dnes se však ve veřejném prostoru velmi často šíří matení pojmů, zmatek nad zmatek v pojmenováních, nemožnost dorozumění. Člověk si vzpomene na Bibli a Babylonskou věž, kterou chtěli staří Izraeliti postavit až do nebe. Ale tím urazili Hospodina a on je potrestal zmatením jazyků. Nemohli se domluvit, dorozumět, a tak nemohli společně pracovat a Babylonská věž zůstala nedostavěná.

Dnes se pěstují dobře financované manipulace s míněním obyvatelstva a k oblíbeným rafinovaným trikům patří též   rafinovaná hra s pojmy. Neobjasňuje, ale zastírá, klame, šidí.

I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?

 

Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789-1794). V revolučním Národním shromáždění   seděli tehdy na pravé straně zástupci aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měšťanstva. Můžeme podle  tehdejší pravice ztotožnit pravici  s orientací na svobodu, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Svobodu chtělo měšťanstvo i čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých.  Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.

 

K manipulativním trikům a zastírání skutečnosti  patří  i  jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou,která přemohla totalitu,  americký sociolog japonského původu Fukujama ohlásil  konec dějin, protože navždy zvítězil  liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností.  Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.

 

Zdálo se, že se potvrdilo učení  pana  F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu: „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

 

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní, kterou ovšem pan Hayek odmítá.   A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.

Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po r. 1989.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ v celosvětovém rozsahu. Místo  dosavadních společenských ohledů (sociocentrismu) a uznávání etických ideálů a norem (normocentrismu) nastoupil   sebestředný bezohledný egocentrismus a hedonismus, hledání blaha a slasti bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti.   Narůstá sobectví a  agresivita, ubývá  altruismus a prosociální chování. Vládne všeobecná prodejnost a koupitelnost. Boj s korupcí je zcela neúčinný. Nejmocnější civilizace dík vojensko-finančně-ekonomické převaze nad zbytkem světa šíří svou hegemonii očividně i rafinovaně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonmismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na  výrobu, obchod a konzum. Legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, hamižnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.  Padla všechna tradiční omezení lichvy a lichvářství. „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody“, hlásají mluvčí doby.

Marně se očekávala „tichá“ revoluce v zemích nadbytku – totiž odklon od materiálních hodnot k postmateriálním,  k hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt (stará báje o prokletí proměnou ve zlato) působí, že i alternativně vytvořený  pojem – program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. Nemohl na skutečnosti nic změnit.

 

Pojem pravice a levice se v  průběhu dějin  různě modifikuje. Ale vždycky je vklíněn do protikladu mezi zámožnými vlastníky a držiteli moci (lid  se chce  od nich osvobodit) a mezi chudými pracujícími (lid  si  je s  bohatými přece roven). Nelze  ten protiklad  redukovat na  dílčí svobody ( jako třeba projevu) a dílčí rovnosti (např.  pohlaví). Pravice i levice znamenají ucelený politický názor a program. 

 

Nebudeme sledovat celý novodobý zápas pravice a levice o žádoucí lidskou společnost. Zastavíme se  jen u posledního období. Když padl socialismus v SSSR, prožili jsme  transformační  převrat   r. 1989. Do té doby u nás uznávaný a praktikovaný socialismus byl  zákonem prohlášen za zločinný výmysl.V duchu již citovaného neoliberalismu se od té doby  sociální nerovnost pokládá za přirozenou a sociální spravedlnost je zavrženíhodná cesta k totalitě. Octli jsme se opět ve světě  kapitalismu, ovšem vyššího stupně, než který jsme znali v minulosti.  Je to kapitalismus s neoliberálním programem, s převahou spekulativního kapitálu nad reálným, s lichvářským obchodem s penězi. A zjistili jsme ustavičně rostoucí nesouměřitelnost  mezi lidmi. Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku stále stupňuje  neuvěřitelný rozdíl mezi  bohatými  a chudými. Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli se  hrozivě zvětšuje.  V horních patrech společnosti to vede ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, ke korupci všeho druhu a k  předstírání ušlechtilých pohnutek. I v mezinárodních vztazích. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů  v získávání zdrojů  materiálního bohatství. Přibývá válečných konfliktů a sílí vlny migrantů, ohrožujících západní civilizaci. A objevují  se smrtonosné  epidemie a pandemie. Svět přestal být bezpečným příbytkem pro množství lidí. 

 

Globální změny životního prostředí jsou již nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby v zájmu uchování přírody, přírodních živlů a zdrojů stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Hamižnost, kterou v honbě za ziskem nic nezastaví. Před ochránci přírody a zvláště biosféry, život člověka nevyjímaje, stojí nutnost změnit životní styl současné civilizace. Obrátit ji  k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot. Upevnit a rozšířit  vědomí příslušnosti k přírodě a  k cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu. Probudit životní potřebu mezilidské  vzájemnosti a solidarity. Bratrství, říká odkaz revoluční Francie.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali  posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím byla.

Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.

Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.

Postojově politicky demokracie v politice znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost.  Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.

Sociálně hospodářsky znamenala  demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen  na formální svobodu a práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.

Za časů  presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.

V 70. letech minulého století  ovšem nastoupil  v západních zemích neoliberalismus a následkem toho  i  demokracie  nikoli humanitní, ale liberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.

Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl: Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“

 

Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel  cestu. Podle něj a jeho nástupců vláda nezasahuje do ekonomie, trh je všemocný a autoregulativní,  progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu  a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců.

 

A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid?  Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.

A jak bohatý musí být kandidát na presidenta?  Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni.  Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řadu válečných konfliktů.

Ale vraťme se domů. Cestou od vzniku samostatného  státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického  Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli.  Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se  vyzvedávají  jiné hodnoty než demokratické a národní.  Odmítá se husitství, národní obrození, první republika, chválí se baroko, habsburské mocnářství, katolická církev a někdejší  německá  menšina.

 

Představuje to  veliké ohrožení národa, popření  naší minulosti a tím i budoucnosti, popření naší  národní historie a filosofie dějin.  Společnost se drobí a štěpí  na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a  proměňuje v  manipulovatelný dav konzumentů.  Rozkládá se stát, národ i rodina. Znalci hovoří o tom, že jsme se stali opět protektorátem (Bruselu), kolonií (Berlína) a federátem (NATO). Útvarem  bez suverenity, bez  samostatnosti, svébytnosti, bez národní paměti a bez kultury.

A co  v dané situaci naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry? I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku.  Týká se to i levicových  stran. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti, nejsou již levicové.  Opustily své programy a staly se  jen  zaměstnáním, zdrojem obživy, prestiže a platu svých funkcionářů. Je tolik problémů malého národa v Evropské unii! Ale  předseda sociální demokracie je neřeší. Viděli jsme, jak mu nejde  o principy svébytného a důstojného života ani  malého národa ani  chudého člověka. Jde mu jen  o to, abychom měli v EU pozice a  „imidž“, abychom se nechali ovládat bez námitek, abychom nepůsobili zbytečné potíže. A to  ani v době  masové  migrace  příslušníků jiných civilizací, kteří existenci naší civilizace očividně ohrožují.

 

Závěr

Doba je vážná. A kdosi napíše článek „ Nástup nové levice“. Je to slibný název. A čtenář čeká návod, jak spojit ty rozptýlené skupinky  sociálních myslitelů  a vlastenců, rozptýlených po sítích a neznajících se navzájem. ale zastávajících  naše národní,  sociální a demokratické  ideje. Abychom mohli společně čelit rozkladným jevům  našeho světa a života, které nás tak znepokojují. .

A  tak co nám nabídne autor toho slibného článku? K našemu úžasu on za „novou levici“ pokládá   „Piráty“ a „Milion chvilek pro demokracii.“  Skupiny, které se již stačily zkompromitovat, když ukázaly své antičešství. 

A  tak autor jen  přispívá k pojmovému  zmatku, když je  - pochybné rozvraceče – řadí k levici.

Spíš by je měl nazvat antilevicí.

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář