Církev československá husitská - 100 let ve službách národa
Církev československá husitská - 100 let ve službách národa
V těchto dnech si připomínáme další významné výročí v našich novodobých dějinách. Dne 8. ledna 1920 byla v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze veřejně a slavnostně ustavena nová Církev československá. Fakticky vznikla již o Vánocích 1919, kdy se po celé zemi na veřejných prostranstvích spontánně sloužily již v češtině mše podobojí, tj. s přijímáním nejen chleba, ale i vína, jak to původně ustanovil Ježíš. Důvody vzniku nové církve byly jak ideově věroučné, tak i politické. Připomeňme je alespoň v malé retrospektivě.
V 2. polovině 19. století se začal v římskokatolické církvi prosazovat mezi částí kléru a katolickými mysliteli tzv. modernistický proud, požadující svobodu bádání v náboženství a při výkladu Bible a celkové přizpůsobení církve životu soudobé společnosti. Pro bohoslužbu požadovali modernisté místo latiny národní jazyk, celibát kněží měl být napříště pouze dobrovolný a měla být zvýšena úloha laiků v církvi. Na I. vatikánském koncilu v roce 1870 však zvítězili konzervativci a byl dokonce nově zaveden princip neomylnosti papeže, který v římskokatolické církvi platí dodnes. Část modernistů se proto oddělila do národních „starokatolických církví“, které vytvořily tzv. Utrechtskou unii. Rozpory v církvi se dále prohloubily zvláště po roce 1910, v němž papež Pius X. uložil kněžím a učitelům církve dokonce přísahat, že se zříkají modernismu.
Hnutí katolické moderny působilo i v českých zemích, kde v roce 1918 cca 300 katolických duchovních založilo Klub reformních kněží Jednoty českého duchovenstva. Klub začal vydávat časopis Právo národa, později přejmenovaný na Český zápas. Tito kněží pak ustavili Církev československou, s jasným důrazem na národní cyrilometodějskou a husitskou tradici. Politické důvody souvisejí se vznikem Československé republiky. Zatímco Rakousko-Uhersko vycházelo z „jednoty trůnu a oltáře“, novým heslem republiky se stalo „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“ V rámci tzv. přestupového hnutí přešel do nové církve téměř milión původních katolíků. Zajímavá je přitom vazba na Srbskou pravoslavnou církev, která ordinovala první biskupy Církve československé. Ta se nejprve soustředila na výstavbu svých kostelů a modliteben, podcenila však poněkud věroučné zaměření, v němž spolu soupeřily dva myšlenkové proudy. „Svobodně křesťanský“, tj. liberální, reprezentovaný prvním patriarchou církve Karlem Farským, a pravoslavný, reprezentovaný Matějem Pavlíkem, který nakonec se svými příznivci přešel do pravoslavné církve, kde přijal jméno Gorazd a stal jejím biskupem. Jde o stejného Gorazda, v jehož chrámu v Reslově ulici v Praze se skrývali naši parašutisté po atentátu na Heydricha a kterého Němci proto popravili. Také Církev československá (za okupace Církev českomoravská) byla za války postižena represemi. Za zmínku také stojí, že v květnu 1945 vysílal z Vinohradského sboru církve ilegální vysílač výzvu o pomoc Pražskému povstání.
V roce 1971 změnila Církev československá svůj název na Církev československá husitská. Husitská tradice se promítá i do názvu sborů. Naprostá většina z nich nese název Farského sbor nebo Husův sbor. Spíše výjimečné jsou jiné názvy, např. Sbor Prokopa Holého, Jakoubka ze Stříbra, nebo Rokycanův sbor v Rokycanech, pojmenovaný po prvním kališnickém biskupovi z 15. století. CČSH měla při posledním sčítání lidu téměř 100 tisíc členů. Má vlastní Husitskou teologickou fakultu, která vydává čtvrtletník Teologická revue. Členům a širší veřejnosti je určen týdeník Český zápas. Sociální činnost zajišťuje Diakonie a misie CČSH. Tím, že vznikla z římskokatolické církve, ale nestala se církví protestantskou, zůstala v reformaci jaksi „na půli cesty“. Spíše k protestantům ji váže husitská tradice a teologie s větším důrazem na bibli, s římskou církví ji spojuje především liturgie a pojetí svátostí. Jako národní církev nemá typově stejného či obdobného zahraničního partnera (nejblíže k ní má svým způsobem Anglikánská církev). Přejme CČSH u příležitosti 100. výročí založení požehnání a mnoho dalších plodných let práce na roli národa dědičné.
