Chorvatský hrdlořez

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Dinko Šakič se již ve svém mladém věku stal příslušníkem hnutí označeného pojmem Ustaša. Co to bylo za organizaci? V mladém jugoslávském státě se vytvořila ilegální protistátní organizace Ustaša-bojovník, povstalec. Byla nespokojena s postavením chorvatské buržoazie ve státě. Chtěla větší podíl na moci, podobně jako v ČSR chtěli větší podíl slovenští klerofašisté.

V dobách rakousko-uherské monarchie měli Chorvaté specifické postavení. Vídeňská vláda používala sudetské Němce k nátlaku a vydírání českých politiků, obdobně Vídeň používala Chorvatů k nátlaku na maďarskou elitu. V nejednom případě bylo chorvatské vojsko použito k potlačení maďarského vzdoru. Chorvatská vojenská aristokracie byla ve Vídni vysoce ceněna. I za první světové války byla oceňována chorvatská statečnost, bojový duch a nepatrný počet zběhů. Chorvati byli chváleni, že nezakládali zahraniční legionářské sbory v Rusku, Itálii a ve Francii jako Češi. Četná vyznamenání získaly chorvatské jednotky (složené z katolíků) v boji proti Srbům (pravoslavné víry). Chorvati bojovali v zájmu centrálních mocností, Srbové na straně Dohody, tedy Francie, Velké Británie, Itálie, USA apod. Nový stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, v podstatě rozšířené srbské království, příliš Chorvatům nedůvěřoval a podrobil je masovému lustračnímu řízení. Ani záložní důstojníci chorvatského původu neměli šanci zastávat důstojnická místa v jugoslávské armádě. Na vedlejší kolej se dostali úředníci, soudci, četníci, pronásledující pravoslavné srbské obyvatelstvo, celníci, berní úředníci a další ve službách habsburského mocnářství. Československo mělo obdobný problém, ale řešilo ho jinou metodou, složením nové služební přísahy. Pravda, ani prezident T. G. Masaryk neměl zájem lustrační proces realizovat, jen jeho syn, Jan Masaryk, byl důstojníkem (v záloze) v rakouské armádě, dokonce i s nižším vyznamenáním. Teprve po složení nové služební přísahy bylo možno vyžadovat její plnění. Jen sudetoněmečtí soudci otáleli, čekali, až ČSR bude mezinárodně uznáno. Němečtí úředníci museli do dvou let složit zkoušku z českého jazyka. Byla lehká a složitelná. Toto řešení přineslo uklidnění, protistátní a protidemokratické akce přišly až s nástupem nacismu. V Jugoslávii se však mnoho Chorvatů za nového státu neuplatnilo, hrálo tu úlohu náboženství (pravoslavní katolíci), služba rakouskouherskému mocnářství, boj za srbskou suverenitu, slovanská solidarita k Čechům a Rusům, germanizační tendence u chorvatské inteligence.

Kolem advokáta A. Paveliče se vytvořil kroužek nespokojených chorvatských katolíků, kteří záhy tíhli ke klerofašismu. Finanční podpory hledali v katolické Itálii a u italských fašistů. Ti se také snažili ovlivňovat chod nového státu.

1.12.1918 bylo vyhlášeno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1929 toto území přijalo název Jugoslávie. Vnitřní poměry, a pokusy o jejich řešení, vyústili v královskou diktaturu Alexandra I. Jugoslávie se postupně dostala po politický vliv Německa, napomohla tomu obchodní smlouva 1.4.1934 s Berlínem a politika agrárních cel ČSR. Spojenectví se reálně neosvědčilo. 25.3.1941 přistoupila Jugoslávie k Paktu tří a stala se spojencem Německa. Proti tomu se vzbouřila jugoslávská armáda, s podílem letců, vycvičených v Anglii, a komunistů, nesouhlasících s fašismem a německým imperialismem. Hitler se pomstil, zaútočil na Jugoslávii a rozšířil válku i o Řecko, které odolávalo italskému útoku, a byl tu pozorovatelný vliv Velké Británie. Nacistům vítězství na Balkáně umožnilo vznik ustašovského fašistického státu. Nacistická okupace, podpořená fašistickým Maďarskem, fašistickou Itálií a teroristické řadění ustašovského Chorvatska, si i podle německých pramenů vyžádala nejméně 1,5 milionů obětí. Nelze se divit, když se v roce 1945 jugoslávský lid zbavil okupantů, ustašovských fašistů i monarchie. Chorvaté byli posledními spojenci nacistického Německa, bojovali na rakouském území i po datu kapitulace, proto i příznivé hodnocení ustašovců v poválečném Německu.

Když Jugoslávie po mocenském převratu opustila spojenecký svazek s nacistickým Německem, A. Hitler zuřil, měl za zlé Moskvě, že J. V. Stalin nezakázal jugoslávským komunistům účast na protifašistickém převratu. Dokonce to později, v době útoku na SSSR, uváděl jako jednu z příčin útoku. Je pravdou, že pro J. B. Tita se vytvořila příznivá situace, když monarchie kapitulovala, král Peter odešel do exilu. Angličtí politici záhy poznali pasivitu exilové jugoslávské vlády a monarchistický tzv. četnický odboj se věnoval více spolupráci s okupanty, než boji proti nacistům. Nakonec i britská vláda dávala přednost Titovým partyzánům pro jejich angažovanost a aktivitu. Hitlerova zuřivost na Stalina, že nezakázal komunistům účast na převratu, potvrzuje skutečnost, že Pakt Hitler - Stalin nebyl žádnou výhodou pro Hitlera jak tvrdí neinformovaní publicisté, je vhodné připomenout, že Hitler si k útoku na SSSR zajišťoval jižní blok pro útok, ale právě pro válku s Řekem a Jugoslávií, se jeho útok na SSSR opozdil o dva měsíce, které mu chybí před Moskvou.

\/ Jugoslávii se z iniciativy advokáta A. Paveliče vytvořila v roce 1929 spiklenecká ilegální organizace Ustaša zaměřená proti srbskému centralismu, proti pravoslavným Srbům, proti královské autoritativní vládě krále Alexandra. Ustaša v politickém životě prosazovala zásadu teroru. V praxi to realizovala zavražděním krále v roce 1934. Po vzniku teroristického uskupení se na území Maďarska, na jedné větší usedlosti, vytvořilo dobře střežené výcvikové středisko teroristů, kteří se připravili na atentát na krále. Finanční podpora přišla nejen od maďarské fašistické vlády, ale také z fašistické Itálie a nacistického Německa. Do Francie teroristé odjeli na falešné československé doklady.

Později realizované vyšetřování zaznamenalo také zájem o zločinecký výcvik Dinka Šakiče, ale neprošel výběrem z důvodů, které neznáme, což ho roztrpčilo a době chorvatského (ustašovského) státu se snažil vyniknout. Také nabádal chorvatské vojáky ke zběhnutí. "Nezávislá Država Hrvatska" již za několik měsíců své existence se vypracovala na nejvěrnějšího vazala a spojence nacistického Německa. Berlín jmenoval do Zábřehu do úřadu vyslance příslušníka SA, člena nacistické strany od roku 1926, Siegfrieda Kasche. Ten okamžitě zařídil privilegované postavení pro německou menšinu (140.000 osob), aby nemusela platit chorvatskému státu daně, muži nemuseli sloužit v chorvatských složkách u policie a v armádě, ale stali se privilegovanými dobrovolníky jednotek SS. Jeden místní Němec se stal státním tajemníkem. Dalmatské pobřeží bylo předáno pod správu fašistické Itálie, aby měla nějakou kořist, i když tak špatně válčila.

Ani nejradikálnější jednotky na východní frontě nepáchaly taková zvěrstva jako ustašovské bandy na vlastním území. Vraždění srbského obyvatelstva doprovázelo podřezávání hrdel, odřezávání končetin, násilná kastrace, uřezávání genitálií a posílání mrtvol po proudu Sávy. Vypíchané oči židů, Srbů, komunistů a partyzánů, to byla běžná praxe ustašovců, krytá dokonce některými hodnostáři katolické církve. Jejich arcibiskup byl téměř jmenován blahoslaveným a snad i svatým, pokud by fašisté zvítězili ve válce.

Po pádu Jugoslávie uplynuly dva týdny a v Chorvatsku byl otevřen koncentrační tábor Danica. Byl určen židům z metropole. Záhy vznikly ještě další koncentrační tábory: Jadovno, Pag, Kerestinec, Gospič, komplex táborů Jasenovac, v němž bylo drženo až 700.000 vězňů, židů, Srbů, komunistů, křik a pláč topených dětí bylo slyšet až za hranice tábora. Jen několik Čechů se zachránilo, když prokázali, že jsou příslušníky Protektorátu Čechy a Morava. Ten byl pod tzv. ochranou Říše.

Chorvatsko, vedené ustašovskými fašisty, setrvalo po boku Hitlera až do hořkého konce, dokonce i po jeho sebevraždě v Berlíně. A. Pavelič za pomoci katolických představitelů unikl do Argentiny, posléze do Španělska, které ho nevydalo. Zemřel v roce 1959. Ustašovské jednotky ve dnech 14.-15. května 1945 u Poljany na slovinsko-rakouském pomezí kladly tvrdý fantastický odpor. Padlo tu 700 ustašovců.

V chorvatském státě se plně rozvíjel politický a rasový teror. Ustašovci realizovali politiku třetin: třetinu Srbů fyzicky likvidovat, třetinu vystěhovat do okupovaného Srbska, jen italská okupační administrativa se tomu bránila, a třetina Srbů dostane milost, když přestoupí ke katolíkům. Při vraždění Srbů, komunistů, odpůrců fašistického režimu se nejčastěji používalo podřezávání hrdla. Dokonce ustašovci označovali uvedený trest za "čestnou smrt". Podobné názory měli v Čechách jen Mašínovci. Chorvatský teror se zaměřoval také na židy a Muslimy. K tomu jen nutno přičíst nacistický okupační teror.

Ustašovský teror dosahoval nepředstavitelnou zločinnost. Srbské děti jsou topeny v kotlích s vařící vodou. Srbské učitelky jsou znásilněny před očima celé žákovské třídy. Mrtví Srbové plavou po řekách tekoucích do Srbska, což mělo vyděsit tamní obyvatelstvo Zločiny proti lidskosti pobouřily některé záložní důstojníky německé armády, většinou v civilním povolání učitelé, muže s technickým a uměleckým povoláním, nečleny NSDAP. Popisují hrůzný teror, ale také upozorňují na hromadný příliv dobrovolníků do partyzánských jednotek, proti kterým Německo musí vyčleňovat silné německé jednotky. Národně osvobozenecká armáda v Jugoslávii přestavovala v listopadu 1943 již 320.000 bojovníků. Nacistická statistika uváděla, i pro nejvyšší místa, informaci, že na celém Balkáně do bojů proti partyzánům je nasazeno 450 000 vojáků německé, italské, chorvatské, bulharské a maďarské národnosti. Jednou rozpoutaný a rasově podporovaný teror se již okupantům nepodařilo zastavit. Záhy převládl strach z trestů, z odplaty. Heslem SS se stalo heslo "Vítězství nebo Sibiř".

V poválečných letech 1947-1948 vlády osvobozených národů a také mezinárodní komunistické hnutí, se dožadují vyšetření a potrestání zločinů proti lidskosti. U vojenského V. soudního dvora Spojených národů v Norimberku se konal proces se dvanácti generály obžalovanými za masové vraždy tisíců civilistů v Řecku, Jugoslávii (Chorvatsku) a Albánii. Do historie vešlo označení" Proces s jihovýchodními generály". Proces skončil odsouzením polního maršála Lista. Jeden německý generál spáchal sebevraždu, další obdrželi dlouholeté tresty. Pod vlivem tzv. studené války byly tresty výrazně sníženy k 31.1.1951. Buržoazní soudci partyzánům nepřiznávali status válčící strany a někteří němečtí právníci přišli s pojmem" oprávněných poprav".

Studenoválečnické tendence pronikají i do dnešních dnů. V řadě států s mafiánským kapitalismem je obžalovaný z vraždy, z krádeže, z činů proti lidskosti osvobozen, dokonce i vyznamenán, když se hájí tím, že chtěl obnovit kapitalismus. Mašínovci dříve stříleli, nikdy nehlásili právo na život, vychloubali se činy, na které neměli. Snad je to, že chtěli být nositeli populárních aktů, když se prokázala jejich nelidskost. Také jejich pomlouvání Jana Palacha je debilní darebáctví. Mašínovci si přáli obnovit kapitalismus za pomocí fašistických metod a i za cenu světové války, která by si vyžádala opět miliony životů a mohla se snadno přeměnit na válku atomovou. Mašínovci byli zklamaní, nedočkali se oslav, ale ani metálů za své činy jako jejich otec popravený nacisty. Nestali se ani příslušníky čs. generality. Ani v USA nedostali vyznamenání za vypalování stohů se slámou.

České národní listy