České národní listy

Český lev ve stínu sudetoněmecké orlice

Od útoků na odkaz jednotlivce až po útok proti celému českému národu!

            V posledních letech si opravdu nedělám žádné iluze o kulturní produkci veřejnoprávní televize. Avšak nemohu přejít mlčením skutečnosti, které – odpusťte mi tu nezdvořilou expresivitu – jsou „k zblití“!!!

            Pozoruji, že se postupně a zcela systematicky přechází od útoků na jednotlivce k frontálnímu útoku na celý český národ. Nejprve kritika a dehonestace osobností české historie, ve snaze ukrást nám jejich odkaz a vygumovat jejich hrdinství (i to nehrdinské) z českého historického vědomí.

Pátá kolona tomu ve své propagandistické terminologii dala název demytizace. Božena Němcová se sice sama už nemůže bránit, ale můžeme ji možná bránit my. A bude se muset bránit i český národ, chce-li si uchovat něco z minulosti i pro budoucnost - včetně sebe jako celku.

A teď se totiž přešlo i k útoku na celý náš národ!

            Zobrazení národnostní a sociální situace v českém pohraničí na konci třicátých let 20. století si vybavuji ve skvělém seriálu Vlak dětství a naděje. Seriál vznikl ještě v době předlistopadové. Stejně jako brilantní seriál Panoptikum města pražského, kde v jednom dílu strávil policejní inspektor Bouše svou letní dovolenou v ohroženém českém pohraničí.

Nepovažuji se vůbec za nějakého důkladného znalce seriálů či filmů, ale mám pocit, že od konce osmdesátých let se něco razantně proměnilo. Utlačovaní Češi, trpící pod agresivitou Němců na konci třicátých let v českém pohraničí, se v současných filmech snad již vůbec neobjevují. 

            Naopak se v nich objevují utlačovaní Němci. Němci, kterým ubližuje „český člověk“. Jako by snad od nástupu prezidenta Václava Havla bylo mnohé naopak. Tzv. kulturní fronta se nejprve zabývala příběhy jedinců. Ano, vždy se v rámci kolektivního dopadu velkých dějin odehrála určitá individuální nespravedlnost či křivda. S tím jsem ochoten (avšak jen do určité míry) souhlasit a přistoupit na sebekritickou reflexi národa při generalizaci tzv. „kolektivní viny“ (ačkoli německé antifašisty nikdo neodsouval). S čím se však nemohu zásadně a nikdy ztotožnit, je zcela účelová reinterpretace naší minulosti podle hesla: „Stydím se za svůj národ, stydím se za své češství!“ Odmítám přitakávat falešnému sebemrskačství, které si navíc sami financujeme z našich peněz (z práce daňových poplatníků) a z koncesionářských „desátků“.

            Pan rada Vacátko z dnes již legendárního kriminálního seriálu se vždy ptá po motivu. A já ten motiv spatřuji ve vlastizrádné činnosti páté kolony sloužící ve prospěch cizích zájmů. Přepisování a překreslování historického vědomí se stalo již normou. Nejhorší skutečnost představuje čistě vlastizrádná činnost některých našich tzv. celebrit, bohatě dotovaných státními penězi i různými „neziskovými organizacemi“.

            Sílící tlaky na zpochybnění a zneplatnění Dekretů prezidenta republiky (tzv. Benešových dekretů) se projevují v několika rovinách. Shrnu je v bodech:

1) „od-Benešit“ českou společnost a politiku – poškodit obraz druhého československého prezidenta v očích veřejnosti

2) přepsat historii v tom smyslu, že za „Mnichovskou krizi“ (nikoli „zradu“) je nejvíce zodpovědné Československo, personifikované opět postavou Dr. E. Beneše

3) vylíčit Čechy žijící v pohraničí jako mstivé, krvelačné bestie

4) zdůraznit kontrast mezi německou spořádaností (Deutsche Ordnung) a českou občanskou „neukázněností“

5) eliminovat pocit provinění německého národa a naopak přehodit vinu za zlo a příkoří na národ český s akcentem na excesy při tzv. divokém poválečném odsunu

6) relativizovat dobro a zlo s demagogickým vysvětlením, že „zlá doba plodí stejné zlo na obou válečných stranách stejně“       

7) přepólovat roli agresora a oběti

8) manipulovat veřejnost tzv. identifikací s kulturně vyspělejším a ekonomicky mocnějším národem (rozuměj: německým národem)

9) vytvořit mýtus „velké vládkyně Evropy“

10) vytvořit mýtus „věčné přináležitosti k Říši“ (Svaté říši římské národa německého)

            Podle těchto intencí postupuje pátá kolona v naší kulturní frontě i v historické vědě (nebo spíše pseudo-vědě). Příští a následující generace už budou žít jen jako Evropané. Otázkou však zůstává, v jakém postavení a v čím područí.

Filmy jako Krajina ve stínu tak vlastně jen ilustrují a přiživují tyto intence. Vítězný snímek Šarlatán zase utváří v divákovi představu, že prominentům je třeba jít na ruku bez ohledu na to, kdo je právě u moci. Že „službou mocným a vlivným“ vzniká jakési vedlejší Dobro.

            Nechci klesat na tu úroveň, kdy bych lustroval zdroje grantů pro filmovou tvorbu. Nechci se zabývat ani jakýmsi kultem zvrácenosti, sexuální zvrhlosti a násilnosti v těchto snímcích (např. film Nabarvené ptáče). Nechci ani komentovat, proč si scenáristé, dramaturgové a režiséři vybírají toho či onoho herce s tím či oním vizuálním vzezřením či agresivními gesty.            

            Naopak se chci ptát, kam se vytratil jakýsi vlastenecký, výchovný a obecně humanistický a humanizační rozměr naší filmové tvorby. Kam se ztratila duše, vnitřní opravdovost a lidskost postav, včetně autentického prožitku životní bolesti. A kam zmizela láska a úcta k vlasti. 

            Vždycky jsem si myslel, že Český lev nějak souvisí s hrdostí na náš stát a národ, že nějak symbolicky odráží český státní znak, naši mentalitu, duši národa, duši českého člověka…

            Anebo se ta „duše národa“ nějak změnila???

Mgr. Marek Adam

Táborští vlastenci

Aliance národních sil