České národní listy

Československý  exil a Němci odsunutí

z Československa

I.

Členové Rady svobodného Československa (RSČ), a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma.

Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr, Josefa Černého. Sudetoněmecká otázka byla to jediné, na čem se členové RSČ shodli s komunistickou Prahou.

Pražští komunisté si byli dobře vědomi toho, že sudetoněmecká otázka je to jediné, co je spojuje s drtivou většinou exulantů, a ovšem snažili se toho využít. V analýze poúnorového exilu ministerstva vnitra je tato myšlenka jasně vyjádřena: "Česká a slovenská emigrace má na vybranou: bud' se v této zásadní otázce, otázce německé, postaví proti politice Západu a pak má na západě politicky prohráno a musí se kajícně vrátiti anebo zalézt. Anebo půjde ve své protisovětské a protikomunistické zaslepenosti tak daleko, že bude souhlasiti s linií západního imperialismu a tím se zařazuje otevřeně do fronty zrádců vlastního národa. Pak se již

nestaví jen proti dnešnímu režimu v ČSR, nýbrž proti republice samotné a proti existenci českého i slovenského národa."

První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července 1949 nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na "nebezpečnou" činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající "nejspíš též s vědomím amerických úřadů". Tento překvapující postoj Dr. Černého byl vysvětlen jeho dalšími slovy. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovati pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází "k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínající opozice vůči Jakschovi". Agrárník Černý, v předmnichovských letech československý ministr vnitra, zřejmě nemohl zapomenout na činnost sociálního demokrata Wenzela Jaksche, jehož hvězda byla nyní v západním Německu na vzestupu.

Dr. Lettrich navrhoval, aby Rada odsoudila krutosti, které provázely odsun, což však podle něj neznamenalo, že by odsun představoval nějakou křivdu vůči nim. Nelze přehlédnout, pokračoval, německou brutalitu za války. Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. "Problém bude vleklý," řekl, "a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena." Julius Firt zdůraznil, že "obhajobu transferu nemůžeme přenechat komunistům v Praze". Připomněl, že to byl právě národněsocialistický poslanec František Klátil, kdo poukázal na surovosti při odsunu. Nakonec Firt prohlásil: "Stojíme na rozhraní dějin. Rusové se ukázali vrahy československého národa. Němci budou hrát ve sjednocené Evropě velkou roli…  První cesta k nápravě je neukazovat strach a nevyhýbat se problémům. Též třeba říšským Němcům ukázat, že nakonec to byli sudetští Němci, kteří byli příčinou též jejich neštěstí."…

Dr. Zenkl otevřel druhou diskuzi o sudetoněmecké otázce na schůzi předsednictva 28. května 1949. Poukázal na činnost bývalého čs. poslance Wenzela Jaksche ve Švédsku, v Anglii a v Německu a byl nemile překvapen, že se sudetským Němcům, zejména sociálním demokratům, poskytují možnosti k veřejným projevům proti odsunu a proti existenci Československé republiky. Stěžoval si na americkém ministerstvu vnitra, kde byl ujištěn, že vláda Spojených států "nehodlá měniti závazky, jež převzala v souvislosti s odsunem". Jeho přítel Julius Firt k tomu dodal, že největší oporou Jakschova hnutí jsou anglické odborové organizace a snad také odbory americké. Dr. Lettrich předpověděl vzrůstající sílu Německa, což by bezpochyby mohlo být pro požadavky sudetských Němců příznivé. Předsednictvo pak pověřilo Dr. Heidricha a Dr. Procházku sledováním činnosti odsunutých sudetských Němců a vypracováním memoranda pro vlády Spojených států, Anglie a Francie o stanovisku RSČ ve věci odsunu. Oblastní Rady v Londýně a Paříži byly požádány, aby sledovaly jejich činnost a v rámci svých možností jí čelily.

Konečně bylo usneseno požádat Pavla Tigrida, aby "v dohodě s ostatními znalci sudetské otázky sledoval činnost sudetských Němců v Německu a Radu o ní soustavně informoval".

Oblastní sbor v Paříži však upozornil na to, že otázka sudetských Němců byla definitivně vyřízena a že by nebylo moudré znovu ji dávat na přetřes. Dr. Zenkl a Dr. Procházka s tímto názorem souhlasili a navrhli, aby místo předložení memoranda byli o stanovisku Rady ve věci sudetoněmecké příležitostně informováni státníci velmocí. Heidrich pak varoval americké a anglické diplomaty, že podpora sudetoněmecké propagandy v západních zónách Německa je vodou na mlýn komunistické propagandě.

Rada byla však nadále rozhodnuta sledovat činnost odsunutých sudetských Němců. Tigrid její žádosti vyhověl a posílal do Washingtonu po dobu jednoho roku pravidelné zprávy; ty pak byly rozesílány všem členům výboru RSČ. Jeho první zpráva z 20. října udává jako pramen americký a německý tisk a soukromé informace. Prozrazuje zkušeného novináře a dotýká se všech důležitých bodů:

"Politická činnost Němců odsunutých po válce z Československa a z Polska a žijících nyní v Německu podstatně zesílila od ustavení bonnského parlamentu a bonnské západoněmecké vlády. Také ve východním Německu po ustavení separátní, satelitní východoněmecké vlády aktivita odsunutých Němců (a její význam) roste. Předvolební kampaň v západním Německu byla do jisté míry vedena ve znamení slibů všech politických stran (s výjimkou komunistů), že odsunutí Němci se jednou vrátí do svých domovů, že bezpráví bude napraveno, že majetek bude vrácen, že hranice na Odře a Nise jsou provizorní a tak podobně. Kromě toho zavázaly se všechny politické strany k vydatné hmotné a sociální pomoci uprchlíkům i odsunutým Němcům; jde především o vyřešení naléhavé otázky bytové, problému nezaměstnanosti (jež mezi odsunutými Němci je velká), nesnází spojených s tzv. Zuzug Genehmigung (povolením pobytu) atd. Politické strany prostřednictvím svých zástupců v bonnské vládě musí nyní prokázat, do jaké míry chtějí a mohou tyto sliby plnit."

Výňatky z knihy "Politici bez moci", Bořivoj Čelovský, nakladatelství Tilia r. 2000