České národní pověsti a kroniky II
České národní pověsti a kroniky II
Památky staročeské poesie
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
„Spytihněv si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny časy pamětihodnou zjednal památku, neboť všechny Němce, co se jich nalezlo, ať byl člověk bohatý nebo chudý nebo poutník, kázal najednou do tří dnů vyhostit ze země české, ba ani své matce, o níž jsme se zmínili, Jitce, dceři Otově, nedovolil tu zůstat.“
Nás ovšem zajímá více část první, v níž Kosmas zachycuje „vypravování starců“, jak sám říká. Je to z doby pohanské, které si zřejmě neváží, ale přesto pěkným slohem zachycuje staré lidové pověsti a obohacuje je a krášlí prvky ze své bohaté četby a s jistotou a věrohodně se pohybuje v dávném věku mytickém.
Kosmovo dílo bylo hojně opisováno a doplňováno. I pozdější kronikáři, zvláště Dalimil, Pulkava, Václav Hájek z Libočan, z něj vydatně čerpali. ( Hájkova kronika vyšla už tiskem roku 1543.)
Nové vydání Kosmova díla pořídili F. M. Pelcl a Josef Dobrovský ve spise „Scriptorum rerum Bohemicorum tomus I. Pragae 1783“. Český překlad pořídil V. V. Tomek r.1874. Nejnovější překlad vydal K. Hrdina r.1923. Ten překlad máme v ruce ve výtisku nakladatelství Melantrich z r. 1947.
Z Kosmy vydatně čerpal tak řečený Dalimil, patrně kanovník kláštera boleslavského. Vzdělaný, sečtělý a vlastenecky zanícený autor „České kroniky“ z r. 1310. Je to první kronika psaná česky a je skládána ve verších a vyjadřuje odpor české šlechty proti postupující německé kolonizaci českých měst, jak probíhala za posledních Přemyslovců. Začíná vyprávěním o Babylonské věži po potopě a končí příchodem Jana Lucemburského do Čech. Oproti Kosmově kronice má více starých pověstí. Vystupuje proti německým rytířům, kolonistům ve městech i proti německým zvykům právním a společenským. Není spokojen s dobou, kdy si šlechtici poněmčují svá jména, jako Rožmberk, Šternberk, Hazenburk, Švamberk, Vartenberk, Vimperk, Hasištejn, Karlštejn, Pernštejn, Potštejn atd. Také ve městech se mění slovník, přibývá převzatých slov jako purkmistr, kramář, rytíř, rychtář, rynk.
Uveďme ukázku, v které kronikář pojednává o svých informačních zdrojích:
„Nalezl jsem kroniku u kněze starého v Boleslavi,
ta všecky jiné osloví,
ta mne jistě o Vlastiných bojích zpraví,
mnoho neznámého vypoví.
Proto, budeš-li pražskou nebo břevnovskou kroniku čísti,
tím se dobře ujisti,
že je v ní méně vyloženo,
ale slov více mluveno.
Opatovická – ta často bloudí,
jestliže i více povídá, přece tě obloudí,
Vyšehradská – ta se mi nejméně zalíbila,
nejlepší v Boleslavi byla.
To račte všichni věděti, že se chci té přidržeti.“ ...
A na závěr vzpomínky na Dalimila uveďme verše, kterými svou kroniku končí:
„Radím vám, rozum při sobě mějte,
cizinců do země nepouštějte.
Cizinec nepřišel hledati dobra tvého,
ale proto, aby hledal užitku svého.
Co tím míním, sám zbanenej:
volze svého národa, cizího nechej.
Pomni, čemu Libuše učila,
jež se v své řeči nikdy nezmýlila.“
Z četných kronikářů, kteří navazovali na Kosmu a Dalimila (za Karla IV. to byl Přibík Pulkava z Radenína), se největšího ohlasu dostalo dílu Václava Hájka z Libočan (1553). Působil v době vlády prvního habsburského tyrana a despoty, Ferdinanda I., který r. 1547 potrestal nezdařený odboj nekatolických stavů, svolal „krvavý“ sněm, připravil města o privilegia a vydal zničující Mandáty proti Jednotě bratrské.
Ač Hájek pocházel z rodiny kališnické, přestoupil ke katolictví a po vůli katolických pánů psal svou „Kroniku českou“ s protireformačním zaměřením. Shromáždil hodně zapsaného materiálu, ale hojně si i vymýšlel, jak se mu to kde hodilo. Nešetřil ani líčením četných zázraků. Hlavní důraz položil na dobu starobylých pověstí. Dobu husitskou pojednal stručně a odmítavě. Svou dobu, kterou sledoval od r. 1526, popsal bez hodnotící účasti. Avšak jeho vypravěčský talent mu získal dlouhodobou popularitu. Až osvícenci ho odmítli, Dobner, Dobrovský, zejména však Palacký, pro neodpovědné skreslování, zamlčování i svévolné přetváření dějů. Hájkova „Kronika česká “ však byla v temné době protireformace patrně jediným spisem, který udržoval mezi lidem povědomí o české minulosti. Zůstala i mezi zdroji inspirace pro novodobé romantické básníky.
