České národní listy

A tak jsem nastoupil 5. února 1941 ke spojařům (telefonisti a radisti) a setkal jsem se s bratránkem Bařinou – po měšťance a německé obchodní zase spolu. Honili nás, abychom byli co nejdříve schopni jít na frontu, a tak začala má anabáze frontová. Popisovat stejně rozvláčně moji cestu doslova kolem celé zeměkoule nelze, to by bylo na několik románů. Pokusím se být stručný. Naše cesta vedla do Polska na hranice s Ruskem. Hrůza, jak tam ve vesnicích lidé žili, ne domky jako u nás, úplné barabizny. Židé zarostlí, kaftany na zem, špína, na rukávech žluté hvězdy. Odjezd na frontu. 14 dní jsem jako radista doprovázel průzkumné hlídky do ruských linií s úkolem poznávat terén a ruské pozice. Pak jsme útočili, ale na jiném místě, kde jsme to vůbec neznali. Na první bitku do smrti nezapomenu, jaké to bylo peklo. Ruské kaťuše ukázaly, co dovedou. Utržené ruce, nohy, těla létaly vzduchem, koně řvali úlekem a bolestí, běželi s rozpáranými břichy a zaplétali se od vlastních střev. Zatímco se ostatní zakopávali, já jako radista musel předávat hlášení. Jednou mne zachránila radiostanice, kterou jsem si kryl hlavu a která dostala pět zásahů a přesto fungovala dál. Hranice do Ruska jsme překročili někde u Bialistoku  a pokračovali na Minsk, Oršu, Mogil. Začal jsem kouřit – je jedno jestli padnu jako kuřák nebo nekuřák. Denně jsem ušli asi 40 km. Spali jsme po příkopech, dokud nenapadl sníh, pak jsme museli do vesnických domků. Rusové – obyčejní lidé, byli dobří. Spali jsme natlačení na sebe, jak a kde se dalo. Úmorný byl boj proti vším a štěnicím. Proti štěnicím to šlo, ale proti vším byl boj marný.

Zima 1941-1942 byla hrozná, až minus 40 stupňů C. Viděl jsem sáně a nákladní auta naložená zmrzlými vojáky jako dřevem. Nebylo kam se schovat, vesnice před námi byly Rusy vypálené. Já měl štěstí, že mi znojemská bábi upletla a poslala kuklu na hlavu. Moc mi pomohla, především na nos a uši.

Q. K. Znojmo, narozen 31.10. 1921, II