CENZURA SI NÁS VŠECHNY CHCE PŘETVOŘIT KE SVÉMU OBRAZU

V tento den před 53 lety zemřel na důsledky mediálního lynče můj otec, spisovatel a scénárista Jan Procházka. Připomínám jej úryvkem textu z knihy “Politika pro každého”, která vyšla poprvé v červnu 1968. Druhé vydání pak šlo rovnou do stoupy. Třetí rozšířené vydání jsem připravila v roce 1992 a příliš zájmu nevzbudilo, přestože texty jsou nadčasové.

• Datum příspěvku 20. února 2024

Lenka Procházková  

“V jedné orientální zemi, kterou nebudu jmenovat, abych nekomplikoval práci ministru zahraničních věcí, jsem se seznámil s filmovým scénáristou. Sám mi řekl, že každý rok dostává zvláštní prémii od státní cenzury. Dychtivě jsem zatoužil spatřit některý z jeho filmů. Uviděl jsem a pochopil jsem. Do komorního děje vždy vpletl nějaký dialog, oslavující vedoucího činitele. Nejčastěji tyto větičky vkládal do krajiny, kterou hrdina jel kupříkladu v džípu, anebo na koni. Byly to hlubokomyslnosti v tomto smyslu: „Je to krásná země. A je šťastná. Je konečně v dobrých rukou…“ Pak gradovala hudba, kamera přehlédla nekonečnou písečnou rovinu a kotouč slunce se zrychleně vyhoupl nad zamlžený obzor. Děj těchto filmů vám nebudu vyprávět, všechno to byly kusy asi jako Madla zpívá Evropě. Jenomže v turbanech.

S dotyčným inteligentem jsme pak navštívili jedno starobylé místo, které je v tamté zemi unikátní. Scénárista tam nikdy předtím nebyl. Dobrosrdečný stařeček nás provázel starobylými hrobkami faraónů a upozorňoval nás, že ta i ona hrobka byla vykradena lupiči. V chodbách bylo vidět vytesané otvory, kudy se bibličtí loupežníci dostali k pokladům mrtvých. Když nám to řekl už ve třetí a čtvrté hrobce, náš umělec zpozorněl, přitočil se k dědečkovi a dost ostře mu řekl: „Jak to, vykradena… ? A co dělá naše policie? Jak to, že tady nechává vykrádat hrobky?“ Průvodce se na inteligenta podíval pohledem, kterým ho ihned rozpoznal. „Hroby byly vyloupeny před třemi tisíci lety,“ řekl. A nám pokynul, abychom ho následovali do další síně…

Je-li někdy povýšena hloupost nad moudrost, nezadržitelně hloupne celý systém. Přizpůsobuje se tomu, co se žádá. Minsterstva pak vydávají výnosy asi ve smyslu Jak správně zapřahat koně apod. Lidé, kterým byl v dětství spolu se slepým střevem odňat mozek, získávají skvělá postavení. Jsou svému režimu věrni, ale jsou pro něj ve skutečnosti bezcenní: i kdyby byli postaveni do čela univerzit nebo do ještě vyššího čela, budou to stále titíž omezení lidé, kteří k zašněrování polobotek potřebují obrázkový návod.

Jenom svoboda myšlení a svobodná výměna a zápas myšlenek vytváří atmosféru, kdy nejlepší z nejlepších jsou samočinně postaveni na ta místa, na kterých mohou pro celou společnost nejvíc znamenat. Je-li mocí obdařena vzdělanost a moudrost, je tolerantní a snášenlivá, ctí prostotu a veškerou lidskou práci. Občan civilizovaného státu chce takovou existenci, která by neurážela jeho důstojnost. Nechce být pátým kolem u vozu, nechce věčně šeptat, chce se zbavit strachu a úzkosti před orgány, které si sám platí, které vznikly jakoby jeho jménem a které nikterak nemůže kontrolovat. Občan tvrdošíjně chce mít pocit, že je to jeho stát. A když už je na světě, nechce, aby celou tu krátkou dobu byla jeho hlavním lidským pocitem zlost…

Mluvíme teď často o demokracii. Ale máme na mysli spíš trochu řízenou demokracii. Nejsme si přece jenom jisti, jestli by každý měl mít právo říkat, co si myslí. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost. Řízená demokracie možná vyhovuje Indonésii. Ale my jsme slezli z větví už před mnohem větší dobou. Nechtějme už na dále ve svém vlastním zájmu být loajální s nespravedlností. V zemích, kde byla inkvizice, nebylo nejhorší to, co páchala, když řadu lidí mučila a umučila. Nejhorší bylo, že nechala v těchto zemích svého ducha. Podvědomý strach, plíživou tíseň…”

novarepublika.cz