Bývalý policajný prezident stúpil Havlovi na otlak

11.06.2020 · AUTOR: Zem&Vek

 Foto: Matúš Plecho / Zem&Vek

Stanislav Novotný je bývalý disident a politik, po novembri 1989 krátko pôsobil ako prezident Polície ČR. Zakladal Úrad pre dokumentáciu a vyšetrovanie činnosti ŠtB. V súčasnosti pôsobí ako predseda českej ASOCIÁCIE nezávislých MÉDIÍ. Rozprávali sme sa o pozadí predprevratového i poprevratového vývoja, o štátnej bezpečnosti i Václavovi Havlovi, ako aj o dopadoch súčasnej koronavírusovej krízy.

Dnes sa hovorí o tom, že boli disidenti a „disidenti“, teda tí, ktorí to robili úprimne, a tí, ktorí boli viac-menej financovaní zo Západu. Vy ste to vždy vnímali takto, alebo ste sa k tomuto pochopeniu dostali až neskôr?

K tomu poznání jsem dospěl později, ale už před listopadem mi vadilo, že někteří ze zakladatelů Charty 77 měli pocit takové té všeobecné moudrosti. Vždycky věděli kudy a kam a co je pro všechny správné. A u některých takzvaných disidentů mi vadilo, že mají jakési privilegované postavení. Mohou si dovolit více než ostatní, a to bez reálných následků. Např. současný předseda ústavního soudu spravoval byty režimní smetánce a jiní neprivilegovaní chartisté a další odpůrci normalizace stěží našli práci u lopaty. To, že pobírají poměrně značné finanční prostředky, jsem zjišťoval posléze, už třeba ke konci osmdesátých let, a pak to bylo patrné na začátku let devadesátých. Nepřipadalo by mi to tak divné, kdyby prostředky distribuovali na různé rozumné věci a pro potřebné lidi, kteří byli režimem pronásledovaní, ale oni se často starali jenom sami o sebe. To bylo velmi podezřelé, tedy ten rozpor slov a činů. Tito lidé byli samozřejmě úzce napojeni na mocenské struktury, protože do země nepronikl dolar či marka bez toho, aniž by tyto toky kontrolovala Státní bezpečnost. Velká část zakládajících chartistů měla navíc za sebou velmi neblahé aktivity v padesátých letech a v roce 1968 si sedli pouze na špatný rychlík. Byli to často kariéristé, kteří vlastně vytvářeli určitou kádrovou rezervu komunistické strany do budoucna. Protože byli na nějaký čas odstaveni, začali protestovat, ale měli protestovat především proti tomu, co sami v oněch padesátých letech zavedli. Tito lidé, dle mého soudu, zas takovými velkými disidenty nebyli, protože byli pouze jakousi druhou stranou v onom mocenském zápasu uvnitř komunistické strany. Byli mezi nimi i lidé z vedení KSČ, o kterých se někdy říkalo, že patří k rudé šlechtě. Byli to nositelé informací, a tak není divu, že zde byla patrná určitá nutná komunikace s mocí. Jejich rodiny byly někdy docela silné i v establishmentu předchozích režimů. A je také pozoruhodné, že mezi prvními signatáři Charty bylo mnoho příslušníků StB.

Čo sa týka ŠtB, vieme, že nie každý, kto bol v jej zväzkoch, musel spolupracovať, na druhej strane sa časť spisov skartovala. Ako je to teda? Dá sa o niekom s istotou tvrdiť, že bol agentom?

Když se někdo vydává za disidenta, ještě tím disidentem vůbec nemusí být, i když třeba podepsal Chartu 77. Když je někdo vydáván za agenta Státní bezpečnosti, neznamená to ještě, že musel být tím agentem nebo spáchal něco trestuhodného. Např. si myslel, že nějak tu hru s nimi uhraje, což bylo v podstatě sice velmi obtížné, ale on nakonec možná opravdu nespolupracoval. A lidé ze Státní bezpečnosti, kteří byli informováni o převratu, měli dost času, aby se sami vypořádali s obsahy svazků, takže nebyl problém podvrhnout nějaký papír, nějakým způsobem ten či onen svazek zkreslit nebo ho jenom prostě vybrakovat. A tak máte najednou k 30. červnu 1989 uzavřeno 6000 svazků I. správy Státní bezpečnosti, tedy rozvědky, jako svazků nepotřebných. To znamená, že s těmi svazky se manipulovalo, hodně se s nimi manipulovalo. No a základní kompromitující materiály na případné budoucí aktéry, se kterými se počítalo, musely zůstat uchovány. Vidíte, že nakonec některé vyšly najevo, třeba v Polsku se vědělo, že prezident Lech Walesa spolupracoval se Státní bezpečností, dokonce se zachoval nějaký snímek, kde sami důstojníci od něho utíkají, protože tam byly kamery a oni se sami báli prozrazení. Je toho kupa třeba kolem Angely Merkelové. Tito lidé všude po východní Evropě, zkompromitováni v komunistickém režimu, přecházeli na druhou stranu.

Predpokladám, že je jasné, do akej kategórie disidentov patril Václav Havel.

Havla kontrolovali od útlého dětství, tam opravdu není o čem mluvit. Od dětství proto, že jeho rodina spolupracovala s nacisty. Havel proto krátce po převratu v rozporu s Benešovými dekrety restituoval své majetky, tedy naprosto v rozporu se zákonem. Těžko si v takové pozici mohl uhájit nějakou výraznější nezávislost. Z pokynů Jana Rumla dohledávali a odnášeli archivní materiály mnoha lidí a především materiály Václava Havla. Těch materiálů však bylo strašně moc, a tak některé unikly pozornosti hledačů. Do Nezávislé lustrační komise se např. dostal pozoruhodný svazek z roku 1964, ze kterého bylo jasně patrné, že všechno bylo jinak.

Prečo sa potom dostal do väzenia?

Ve vězení byl, ale to vězení bylo samozřejmě trošku jiné, než měli všichni ostatní. Systém vytváření legend počítá i s takovými variantami, že musíte něco strpět, abyste se mohl stát tím správným hrdinou. Havel byl vždycky politik, nebyl to žádný nepolitický aktivista. Vždycky chtěl hrát politiku, to je patrné ze všech jeho esejí, protože ty jeho politické eseje jsou asi tak tím nejlepším, co psal. Rozhodně lepší než dramata, o kterých si myslím opravdu své. V 70. letech přes firmu Alimex přijímal peníze ze zahraničí. A kdyby Státní bezpečnost chtěla, samozřejmě by nepřijímal nic, ale jelikož se zároveň podělil o tyto peníze se státem, tedy o peníze do devizových rezerv, bylo mu přáno. Nesmíme také zapomenout, že jeho strýc Miloš Havel velmi záhadně utekl z vězeňské eskorty, dostal se na Západ, kde se přihlásil o náhradu za majetek, který sám prodal Němcům už za války. Z Mnichova pak Václavovi posílal peníze. Neumím si to vysvětlit jinak, než jako docela šikovnou operaci, protože z vězeňských eskort se tak snadno neutíkalo. A tím pádem i peníze, které dostával, byly pod velmi přísnou kontrolou. To si normální smrtelník vůbec nemohl dovolit, zvláště pokud to byl politicky aktivní člověk, navíc protirežimně.

Autor: Marián Benka