Budou ještě „sudetoněmecké restituce“? Nebudou!
Budou ještě „sudetoněmecké restituce“? Nebudou! Němci na ně nemají nárok!
My však máme nárok na reparace.
Požadavky odsunutých Němců na náhradu škod, které jim vznikly konfiskací jejich majetku a odsunem se s různou intenzitou vinou po celou druhou polovinu XX. století. Často odsunutí mluvili o stamiliardách marek. Požadavky některých složek sudetoněmeckého landsmanšaftu byly řádově i nižší. Nechceme se zde však zabývat historii. Proto přejděme k době novější.
4. srpna roku 2005 Hans Gebe publikoval v Prager Volkszeitung, tiskovém orgánu Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, článek „Nesnadná cesta ke „smířlivému gestu“, v němž se zabývá odškodněním sudetů. Nejdůležitější část jeho textu je obsažena v závěru. Cituji: „A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice…“.
Několik let uteklo. Církevní restituce se mezi tím staly skutečností. Republika církvím, včetně té katolické, vrací majetky, které jim nikdy nepatřily. Není však všem požadavkům konec. Iniciativy se pro změnu ujal Hornorakouský sudetoněmecký landsmanšaft (OÖSL), který v květnu tohoto roku, společně se Sudetenpost, orgánem SL v Rakousku, odstartoval dotazníkovou akci, v níž měli členové OÖSL odpovědět na otázku „Přejete si,aby Vaše právo na majetek bylo zachováno?“ Převážná většina dotázaných odpověděla kladně. SLOÖ se proto nyní pokouší silněji do této akce zapojit další činitele krajanského sdružení. Ludwig je v jednom dopise požádal, aby vyjádřili stanovisko k následující otázce: „Sdílíte s námi názor, že zabývání se vlastnickou otázkou by se mělo chápat jako absolutně přednostní v našich aktivitách týkajících se politiky vztažené k domovině?“
Ještě v nedávné době akce nebyla dokončena. Odpovědi stále docházejí. Ale již nyní dosažený výsledek, jak si myslí pan Peter Ludwig, legitimizuje OÖSL ke krokům směřujícím k majetkovým restitucím nebo k vyplacení odškodného.
Předseda OÖSL, P. Ludwig, ve svém dopisu, adresovaném hornorakouskému hejtmanovi, panu Josefu Phüringerovi, který v nedávných dnech navštívil ČR, zde jednal s prezidentem M. Zemanem, ministrem D. Hermanem a dalšími. Měl sebou dopis od P. Ludwiga s požadavky OÖSL. Znovu se obnovuje zvýšený tlak na dekrety prezidenta republiky a otevírají se i majetkové nároky odsunutých Němců a jejich potomků. Tento dopis z 20. srpna 2014 je zajímavý. Z jeho textu cituji: „Ale také se zájmem sledujeme, jak momentálně probíhají jednání ohledně restituce církevního majetku v České republice a navzdory slabinám jsou vraceny nemovitosti církvím. Týká se to také mnoha bývalých německých církevních a klášterních obcí, s německými souvěrci a souvěrkyněmi křesťanských far. Možná by se mělo zaměřit i na tento aspekt a zabývat se tím, zda se zde uplatňují Benešovy dekrety či ne?“
Takže církevní restituce se podle pana P. Ludwiga týkají i německých církevních a klášterních obcí. Co z toho bude SL dále vyvozovat? Nebudeme spekulovat, počkejme si! Další část citace je obzvlášť zajímavá. SL pozorně sleduje, zda při vydávání církevního majetku se uplatňují Benešovy dekrety. Pokud by došlo při církevních restitucích k jejich prolomení, hned by se SL ozval. A zřejmě by požadoval, aby dekrety prezidenta republiky nebyly uplatňovány ani při „sudetoněmeckých restitucích“.
Při majetkových nárocích se OÖSL dovolává toho, že Srbsko odškodňuje své spoluobčany německé národnosti za v minulosti jim vzniklé ztráty. I když se pan P. Ludwig domnívá, že jde o precedent, myslím si, že se zásadně mýlí. Srbsko, zvláště zásluhou některých předních německých činitelů, se dostalo do situace neprávem potrestaného státu. Srbsko bylo trestáno jako možný spojenec Ruska Amerikou a NATO. Srbsko bylo a je trestáno, že poráželo Němce a Rakušany jak v první, tak i v druhé světové válce. Byl to myslím K. Kinkel, který otevřeně požadoval, aby Srbsko bylo sraženo na kolena. H.-D. Genscher k tomu silně napomáhal. V nedávné době byli to Němci, kteří Bělehradu diktovali podmínky, jejichž přijetím podmiňovali zahájení procesu jednání EU se Srbskem. Kromě Němců ve Vojvodině usilují Maďaři o rozsáhlou autonomii a na jihu Srbska vzpupná albánská menšina má v úmyslu zopakovat kosovský příklad v menším měřítku. Hodlá odtrhnout od Srbska pouze nějaké jižní okresy.
Srbsko je ve velmi těžkém postavení. Řada jeho politiků je úzce vázána na Německo, či na USA. Někteří z nich jsou dokonce koupení. Zájem Srbska, srbského národa a jeho národa, je velmi slabě chráněným otloukánkem. A když to všechno a další sečteme, pak se dostaneme i k odškodnění srbských Němců. Pokud však Jugoslávie byla signatárním státem Pařížské reparační smlouvy, pak situace by byla jiná. Srbsko, jako následnický stát Jugoslávie, by nemělo platit Němcům žádné odškodnění, ale samo žádat na SRN, aby zaplatila reparace. A ty v případě Srbska jsou jistě vysoké. Upřímně želíme osudu Srbska, státu nám tak blízkého. Myslím si, že naši politici by konečně měli nechat politikaření a zajímat se také o situaci, v níž se Srbsko nachází, a hledat i nalézat způsoby jak mu pomoci. To se k naší ostudě zatím neděje.
Československo bylo signatárním státem Pařížské reparační smlouvy. V souladu s ní jsme konfiskovali německý majetek, a to tak aby se nikdy nemohl vrátit do německých rukou. K tomu nás smlouva zavazovala. Nadto hodnotu konfiskovaného německého majetku jsme nemuseli odečítat ze svého reparačního účtu. Toho naše diplomacie v té době dosáhla. Byl to mimořádný úspěch.
Další otázkou je, jak se k reparačním povinnostem Německa, jež nám dosud z reparací zaplatili asi něco přes 700 milionů korun, staví naši státníci. Mlčí o nich. Zřejmě se obávají tuto otázku otevřít. Poslední diplomatičtí hrdinové o reparacích mluvili v r. 1990. Němci odpověděli, až později, po sjednocení Německa. Pak se vyrovnáme. A od té doby však mlčí Setkáme se dokonce s argumentem, že v česko-německé deklaraci jsme se svých nároků vzdali. Jaké pak vzdání. Deklarace je jen obyčejným prohlášením. Ve srovnání s mezinárodní smlouvou je její právní síla jen o málo větší než nulová. Jde zhruba o 360 miliard předválečných korun, tj. asi dnešních více než 3,5 bilionů korun, pokud počítáme předválečnou korunu jako dnešních deset, to je však kurz značně podhodnocený. Ale i tak jde zhruba asi o více než naše tři státní rozpočty. Doufám, že se nemýlím.
Zatímco Němci se hlásí o miliardová odškodnění, aniž by na něj měli nějaký nárok, my, Češi, mlčíme k tomu, že Němci nám reparace, které nám byly mezinárodně přisouzeny, neplatí. Je našim národním i státním zájmem, aby nám reparace začali platit v době co nejkratší a beze zbytku je nám zaplatili. Mluvíme o tom, jak vynikající jsou v současnosti česko-německé vztahy. Pokud tomu tak skutečně je, pak by přece neměl být problém, aby nám Němci zaplatili, co nám dluhují, na co máme právo. Jsme-li však ve vztahu k Německu v nerovném postavení, pak zřejmě ani k diskusi o nějakém splácení dluhu Němci nebudou přístupní. A vše zůstane bez odezvy. Tak jak to bude?
Dr. O. Tuleškov
