Boj hazlovského družstva SOS V

SOUD V CHEBU

Část družstva, která zůstala v bojovém postavení u Horních Lo­man, měla také dobrodružnou cestu při ústupu do Tršnice. Vyjeli ve­čer, za tmy ze stodoly, v níž byla vozidla umístěna, ve dvou nákladních automobilech. Fašistický kulometčík na ně střílel z věže kostela. Projeli Františkovými Lázněmi. V křoví před železničním mostem na ně čekali dva nacisté. Jeden vystřelil. Z našich také někdo vystřelil a nacista se skácel mrtvý. Druhý stačil utéci.

Tato událost měla nepříjemnou dohru. 27. července 1944, zavolal nacistický prokurátor všechny účastníky k jednání do Chebu. Sjeli se ve Žluticích, tam měli možnost domluvit se, jak budou vypovídat. V Chebu jim němečtí četníci zajistili ubytování v hotýlku na rohu Dloubé a Židovské ulice.

Případ byl projednáván jako vražda. U soudu seděla žena zaha­Iená černým závojem, vdova po nacistovi. Pak tam byl jakýsi muž, bývalý major československé armády, Němec. Měl vypovídat jako znalec našich vojenských předpisů. Byl korektní, jeho posudek se ne­lišil od našich výpovědí. Prokurátor nemohl nikomu nic dokázat, tak alespoň vyhrožoval, že všichni dostanou po osmi letech.

Potom sice všechny poslali domů, ale záležitost neskončila. Pod číslem 2 Js 108/40, putoval jejich spis k vyššímu soudu do Drážďan, kde shořel při anglo-americkém náletu a proces už nikdy nebyl obnoven.

Jak to celé prožívali rodinní příslušníci? To nám vyprávěla paní Serbousková z Hazlova, jejíž manžel byl také předvolán prokurátorem do Chebu:

"Řekl mi, u kterého vlaku jej mám čekat. Když domluveným vlakem nepřijede, pak se hned tak neuvidíme. Měla jsem malé děcko, vzala jsem kočárek a jela na stanici.

Doba čekání, to byla doba úzkosti a nejistoty. Nejrůznější myš­lenky se mi honily hlavou. Vlak přijížděl. Vyhlížím, nikdo nemává. Lidé odešli z nádraží, vlak oddusal a já tu sama s maličkým. Plakala jsem, bylo mi hrozně. Zůstala jsem a čekala na další vlak. Celou do­bu jsem se modlila. Konečně se blížil další vlak. Z okna vagónu zda­leka mával můj muž. Tu chvíli úlevy a štěstí si dnes už nikdo neumí představit.“

Tak předsunuté družstvo Stráže obrany státu z Hazlova plnilo svou vojenskou povinnost do posledního okamžiku.

(Josef Řehka, Podzim trpkých plodů, vydal OV ‚ČSPB v Chebu, 1987, str. 83-91)