České národní listy

Bitva u Stalingradu, část I

Stalingrad byl významným průmyslovým střediskem se šesti sty tisíci obyvatel a byl klíčovou křižovatkou, spojující centrální oblasti Ruska s Kavkazem. Po Volze se z Baku dopravovala zejména nafta pro potřeby průmyslu a zásobování armády. Německé vrchní velení vědělo, že bez dobytí Stalingradu nebude moci ovládnout celý Kavkaz. Očekávaný úspěch bitvy znamenal naftu pro fašistické Německo, možnost spojení s tureckými ozbrojenými silami, možnost odříznutí transsibiřské magistrály, která umožňovala udržovat pozemní styk s britskými a americkými spojenci, i lákavou vyhlídku na případný postup wehrmachtu do Iránu a Indie.

Němci plánovali úder na Stalingrad s cílem zabezpečit levé křídlo uskupení, jež sledovalo hlavní cíl - obsazení Baku. Během těchto bitev získával útok na Stalingrad charakter hlavního směru útoku německých vojsk. Proto dokonce nepřítel přemisťoval vojska z kavkazského směru (mimo jiné 4. tankovou armádu) na směr stalingradský. Hluboký německý klín do území až k Volze by znamenal, že země bude rozdělena na dvě izolované části. Proto přijímalo sovětské velení řadu opatření k obraně Stalingradu. V této bitvě došlo opět k nasazení velkého počtu lidí a techniky. Jen na německé straně se jí zúčastnilo kolem milionu vojáků a důstojníků, 675 tanků, více než 10 000 děl a minometů a 1 216 letadel. Na sovětské straně se ve všech fázích bojů do bitvy zapojilo více než milion lidí, 15 500 děl a minometů, 1463 tanků a 1 350 bojových letadel.

Bitva u Stalingradu trvala déle než šest měsíců - od 17. července 1942 do 2. února 1943 - a odehrávala se na rozloze přes 200 000 km a na frontě dlouhé 500 až 900 km. V obranných bojích od července do listopadu 1942 odrazila sovětská vojska nápor nepřítele, vyčerpala jeho úderná uskupení a potom zahájila protiútok - jedinečný svým zámyslem i provedením, v němž hlavní síly těchto německých uskupení rozdrtila.

Obranné období bitvy na Volze trvalo čtyři měsíce. V jeho průběhu uskutečnila Rudá armáda na stalingradském směru postupně dvě strategické operace. První operaci prováděla na přístupech ke Stalingradu od 17. července do 12. září 1942 vojska Stalingradského a Jihovýchodního frontu. V jejím průběhu bylo vyčerpáno hlavní úderné uskupení wehrmachtu na sovětsko-německé frontě a zmařeny plány Němců na dobytí Stalingradu z chodu. V prudkých obranných bojích, jež se rozpoutaly ve velkém ohbí Donu a později na stalingradských obranných pásmech, ochromila sovětská vojska útočnou sílu nepřítele a udržela hrdinné město, i když se fašistům podařilo probít severně od Stalingradu až k Volze a proniknout k jeho předměstím. V úporných bojích na přístupech k městu byla bránící se sovětská vojska pod náporem nepřítele nucena vyklidit území přes 30 000 km2 a ustoupit do hloubky asi 150 km. Němci okupovali 14 okresů Stalingradské oblasti.

Druhá strategická operace sovětských vojsk zahrnovala obranné boje Jihovýchodního frontu přímo ve Stalingradu a jižně od města a dílčí útočné operace severně od města s úkolem uhájit Stalingrad. Hlavní úderné uskupení nepřítele, jež operovalo v pásmu 62. armády Stalingradského frontu, tvořilo k 9. říjnu osm divizí, které měly 90 000 vojáků, 2 300 děl a minometů a 300 tanků. Jejich činnost podporovalo asi 1 000 bojových letounů. Těmto nepřátelským silám čelila na čáře Rynsk - sídliště traktorového závodu - závodu Barikády - Rudý říjen - svahy Mamajovy mohyly 62. armáda. Celkem to bylo 55 000 lidí, 1 400 děl a minometů a 80 tanků. Podporovalo je 190 letadel. Nepřítel měl tedy 1,7 x více vojáků, děl a minometů než sovětská vojska. V tancích měl převahu 3,6násobnou a více než pětinásobek letadel.

25. srpna vyhlásilo vedení města stav obležení. Většina civilního obyvatelstva byla za stálého bombardování a při nemalých ztrátách na životech evakuována na druhý břeh Volhy. Týkalo se to žen, dětí a starců. Muži zůstali. Pokud nepracovali v továrnách a zařízeních určených pro obranu města, byli povoláni do zbraně v dělnických milicích. 3. října se konalo plenární zasedání stalingradského oblastního výboru. Byla na něm schválena výzva k obráncům města - ustupovat není kam, vytvořit z města nedobytnou pevnost.

Obklíčení německých vojsk u Stalingradu a jejich likvidace 

Dvě stě dní a nocí zuřila na obrovském území mezi Volhou a Donem stalingradská bitva. Dějiny dosud nepoznaly tak obrovskou bitvu, která by se vyznačovala tak urputným bojem a měla tak dalekosáhlé následky. Stručný zámysl operace vycházel z možnosti obklíčit a zničit velké uskupení Bitva u Stalingradu I

Druhá strategická operace sovětských vojsk zahrnovala obranné boje Stalingradského frontu přímo ve Stalingradu i jižně od města a dílčí útočné operace frontu severně od města. Cílem bylo uhájit město a připravit podmínky pro přechod Rudé armády do protiútoku. Touto operací, jež trvala do 18. listopadu, splnila sovětská vojska hlavní úkol, který jim uložilo vrchní velení. Za nerovných podmínek výrazné převahy agresora začaly boje o traktorový závod a o závody Barikády a Rudý říjen. Trvaly až do 18. listopadu. Stalingradský průmysl vyráběl či opravoval tanky T-34, kanóny, minomety a také kaťuše; to vše včetně nábojů a podobně. Byl to kolektiv 150 000 pracovníků. Jen za dvacet srpnových dní se v traktorovém závodě vyrobilo řádově 240 tanků T-34. (Dějiny II. světové války sv. V., s. 148.) 15. října se hitlerovcům podařilo obsadit Stalingradský traktorový závod a na úzkém dvou a půlkilometrovém úseku proniknout k Volze.

Situace 62. armády se zkomplikovala. Část jejích sil na sever od závodu byla odříznuta. Hrdinný boj však pokračoval. Celý měsíc se odehrávaly těžké pouliční boje o každý blok domů, o každý dům, o každý metr půdy před Volhou. 11. listopadu podnikli Němci poslední pokus o dobytí města. Toho dne se jim podařilo obsadit jižní část závodu Barikády a na úzkém pruhu dosáhli i zde břeh Volhy. Bojující vojska Čujkovovy armády byla rozdělena na tři části. Hlavní síly armády pevně bránily území závodu Rudý říjen a úzkou pobřežní část města až k Carici. Skupina plukovníka Goročkova zaujímala prostor Rynku a Spartakovky. Divize plukovníka Ljudnikova bránila východní část závodu Barikády. Němcům se nepodařilo zmocnit se celého města. Hlavní nepřátelské uskupení operující v prostoru Stalingradu utrpělo tak velké ztráty, že bylo nuceno definitivně přejít do obrany. 18. listopadu 1942 skončilo obranné období stalingradské bitvy. Město bylo udrženo, nepřítel svého cíle nedosáhl. V krvavých bojích na přístupech ke Stalingradu a v městě samém se útočné možnosti Němců vyčerpaly. Rozmístění útočících vojsk 6. armády generála Pauluse vytvářelo příhodné podmínky pro jejich obklíčení.

Historický význam hrdinství obránců Stalingradu spočívá v tom, že na březích Volhy bylo definitivně zastaveno agresorovo válečné tažení, jež začalo v roce 1939. Nevídanou vytrvalostí a houževnatostí v obraně hrdinného města na Volze přispěly sovětské ozbrojené síly k dosažení zásadního obratu ve válce. Úspěchy obrany města na Volze svědčily o nezdolné síle Rudé armády, což byl výsledek práce a úsilí sovětských lidí vedených stranou.

německých vojsk ve Stalingradě. Na obě nepřátelská křídla byly vedenu hluboké údery, které vyřadily další německé útvary a zcela zneškodnily německé spojence Maďary a Rumuny.

Strategická útočná operace sovětských ozbrojených sil k obklíčení a rozdrcení fašistických vojsk u Stalingradu trvala od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943. Byla připravována v podmínkách, kdy sovětské zázemí již dokázalo zásobovat bojující armádu vším potřebným, kdy vedení Sovětského svazu dokázalo vytvořit strategické zálohy, velitelé získali zkušenosti a vojáci se zocelili v bojích.

Útvary a svazky Jihozápadního a Donského frontu zaujaly před svítáním 19. listopadu výchozí postavení. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky začala podle plánu salvou z raketometů osmdesátiminutová dělostřelecká příprava. Po přenesení palby do hloubky nepřátelské obrany vyrazila útočící pěchota a tanky 5. tankové a 21. vševojskové armády a úderného uskupení 65. armády. Spolu se střeleckými svazky dokončily tyto sbory průlom obrany rumunské armády (na křídlech německého uskupení) a pronikly do operačního prostoru. Bitevní letectvo, jež působilo v malých skupinách, uskutečnilo v první den útoku 106 vzletů k umlčení jednotlivých cílů.

Vojska Jihozápadního frontu pokračovala v útoku. Úspěšně si počínal 26. tankový sbor a 4. tankový sbor, které postoupily v boji o 20 - 25 km. 26. tankový sbor generála Rodina pronikl do nepřátelského postavení 20. listopadu a zničil štáb 5. rumunského armádního sboru. První den útoku dosáhla největšího úspěchu vojska úderného uskupení Jihozápadního frontu. Obrana 3. rumunské armády byla prolomena na dvou místech jihozápadně od Serafimoviče a v prostoru Kletské. 2. a 4. rumunský armádní sbor byly rozdrceny a jejich zbytky spolu s 6. armádním sborem (v prostoru Raspopinské) byly obchváceny z boků.

20. listopadu přešla do útoku vojska Stalingradského frontu. Tato zpráva silně znepokojila německé velení. Úder sovětských vojsk z prostoru jižně Stalingradu pro ně byl zcela neočekávaný. Teprve nyní si vedoucí činitelé wehrmachtu uvědomili, jak vážné nebezpečí hrozí uskupení vojsk bojujících v prostoru Stalingradu. Velení německého vojska začalo být jasné, že ani velitel skupiny armád B, ani velitel 6. armády nebudou s to zabránit obklíčení. Útok Stalingradského frontu začal za nepříznivých povětrnostních podmínek. Velitel frontu několikrát odložil zahájení dělostřelecké přípravy. Po ní zaútočila vojska 57. a 51. armády na nepřítele. Za několik hodin prolomily střelecké divize těchto armád obranu 4. rumunské armády. Kolem poledne byly v pásmu útoku úderného uskupení Stalingradského frontu vytvořeny podmínky k zasazení do průlomu rychlých svazků. 4. mechanizovaný sbor generála Volského vstoupil do boje v pásmu 51. armády. Postoupil o 40 km a 21. listopadu obsadil Zety, překonávaje při tom odpor roztříštěných nepřátelských jednotek. 4. jezdecký sbor generála Šapkina byl zasazen do průlomu hned za 4. mechanizovaným sborem. Druhý den dobyl nádraží a obec Abganěrovo a zabezpečoval vojska úderného uskupení od jihu.

V prvních dnech útoku dosáhla vojska frontu velkého úspěchu. 3. a 4. rumunská armáda utrpěly těžkou porážku, sovětská vojska obešla křídla 6. polní a 4. tankové armády Němců. Začal se také rýsovat hluboký obchvat uskupení rumunských vojsk v prostoru Raspopinské. Současně vojska 1. gardové a 5. tankové armády Jihozápadního frontu a 51. armády Stalingradského frontu s úspěchem vytvářela vnější obkličovací frontu.

V souvislosti s hlubokým vklíněním úderných uskupení Jihozápadního a Stalingradského frontu do operační hloubky fašistických armád se v Hitlerově hlavním stanu začalo hledat východisko z této situace. Po projednání různých variant bylo rozhodnuto přesunout ke Stalingradu ze severního Kavkazu dvě tankové divize. 6. armáda dostala rozkaz zůstat na místě a Hitler kategoricky prohlásil: „Od Volhy se nehnu, od Volhy neustoupím!“ (Dějiny II. Světové války sv. VI., s. 56)

Úspěšně pokračoval útok sovětských vojsk, 26. a 4. tankový sbor Jihozápadního frontu pronikly 21. listopadu k Manojlimu. Zde se stočily na východ a nejkratší cestou zamířily k Donu, do prostoru Kalače. Protiútoky 24. německé tankové divize nedokázaly zastavit postup 4. tankového a jezdeckého sboru. Předsunuté jednotky 4. tankového sboru se blížily ke Golubinskému. Toho dne se štáb 6. německé armády místo plánovitého přesunu dal na panický útěk. (Tamtéž, s. 56.)

V té době postupoval 26. tankový sbor ke Kalači na Donu. Včasné proniknutí jeho jednotek do týlu nepřítele značně záviselo na rychlém obsazení přepraviště přes Don v daném prostoru. Velitel sboru vyslal předsunutý odřad k ovládnutí mostu. Když odřad získal informace, že most přes Don u města byl vyhozen, pomohli místní občané, kteří odřad zavedli k druhému mostu severozápadně od města. Po zneškodnění německé stráže u mostu zaujal odřad kruhovou obranu. Pokusy nepřítele most znovu ovládnout ztroskotaly. Do večera se k mostu probily tanky 19. tankové brigády. Obsazení neporušeného mostu umožnilo svazkům 26. a později 4. tankového sboru rychle překonat Don. Druhý den obsadily jednotky 26. tankového sboru po tuhých bojích Kalač.

Zatímco rychlé svazky Jihozápadního frontu bojovaly o přepraviště na Donu, blížily se jim vstříc brigády 4. mechanizovaného sboru Stalingradského frontu. 21. listopadu obsadily důležité opěrné body na cestě k Sovětské, kde rozbily štáb 4. německé tankové armády. Vzdálenost mezi čelními svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se do večera 21. listopadu zkrátila na 80 km. K dokončení obklíčení nepřítele bylo třeba v nejkratší době přetnout poslední komunikaci 6. německé armády. Ke splnění tohoto úkolu bylo nutno, aby 26. tankový sbor vyslal přes Don své hlavní síly. 8. jezdecký sbor měl pokračovat v útoku směrem na Oblinskou a 1. tankový sbor měl dobýt železniční stanici Suravikino.Vojska všech tří frontů pokračovala v útoku. 4. mechanizovaný sbor útočil úspěšně směrem na severozápad. Jeho předsunuté svazky pronikly toho dne do Sovětské. Vzdálenost mezi rychlými svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se zmenšila na 10 - 12 km.

Výňatek z knihy Velká vlastenecká válka sovětského lidu, autorem díla PhDr.Václav Šůstek, CSc.