Bernd Posselt je člověk, jehož bychom neměli podceňovat
Bernd Posselt je člověk, jehož bychom neměli podceňovat
9. 1. 2021
Do Evropského parlamentu byla Ing. Jana Bobošíková zvolena v roce 2004 spolu s Vladimírem Železným za hnutí NEZÁVISLÍ, z kterého později vystoupila. Nedivím se jí, když čtu: „Šokovala mě ale jeho [Vladimíra Železného] fotografie s Berndtem Posseltem, šéfem sudetoněmeckého landsmanšaftu, s nímž založil skupinu milovníků vína.“ A vidím fotografii z roku 2005, kde si oba pánové připíjejí…
Připomeňme si, že roku 2004 v Evropském parlamentu vstoupila česká pravice – ODS, lidovci, Sdružení nezávislých kandidátů, Evropští demokraté – do společného klubu s evropskými lidovci, „kde jsou i poslanci německé CDU-CSU, k nimž patří zejména Bernd Posselt, šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu. Organizace, která trvale usiluje o změnu uspořádání po druhé světové válce a neustále si klade územní a majetkové požadavky na naši republiku. U zrodu této organizace stáli nacisté a já velmi pečlivě rozlišuji mezi Němci, mezi nimiž s manželem máme spoustu přátel, a mezi sudetoněmeckým landsmanšaftem, který neustále přichází s tak nestoudnými požadavky, jako je neplatnost Postupimské dohody, nepřiznání územního práva České republice na Karlovarské oplatky nebo Olomoucké tvarůžky a další.
V Praze mají jakousi kancelář, která vůbec není registrována na ministerstvu vnitra a kam neváhají zavítat vysocí čeští církevní hodnostáři i někteří poslanci a senátoři, a nikdo s ní neumí nic udělat. S nároky landsmanšaftu jdou ruku v ruce neustále deklarované nároky šlechtických kolaborantských rodů, jako jsou Kinští, Walderode a další. Jde o desítky miliard, v případě úspěchu, kdy by se právníkům těchto kolaborantských rodů podařilo Benešovy dekrety prolomit, přišla by Česká republiky např. o palác Kinských na Staroměstském náměstí nebo o polovinu Národního parku České Švýcarsko. Advokáti těchto lidí jdou tak daleko, že srovnávají dekrety prezidenta Edvarda Beneše s nacistickými norimberskými zákony namířenými proti Židům.“ (s. 120–121)
Nahlédněme s autorkou do zákulisí Evropského parlamentu. Jak jednali europoslanci české pravice? „Tito zástupci našich voličů dali všanc svou vlast jenom proto, aby mohli být v jednom klubu i s Berndtem Posseltem, s tím usměvavým chlapíkem, který má na svých internetových stránkách mapu České republiky podle svých představ – okleštěnou o příhraniční oblasti. Když Posselt hovoří o tom, že Česká republika nemá nárok na Karlovarské oplatky, protože ty patří vysídleným (jeho slovy vyhnaným) Němcům, tak mlčí opět. Jenom připomínám, že na to, aby mohl Posselt Českou republiku na jednání Evropského parlamentu takto napadnout, potřebuje několik desítek podpisů od poslanců. Nejde tedy o výkřiky obtloustlého mužíka, ale o nebezpečný názorový a mocenský proud, který bezprostředně sousedí s naší zemí.“ (s. 122)
A J. Bobošíková pokračuje: „Připadá mi to velmi smutné, že česko-německá hranice je jediná zpochybňovaná v rámci Evropské unie. A jediná, která není kompletně uznaná. Všichni, kteří považují tyto názory za šovinistické a vyčpělé, by si měli uvědomit, že Německo nikdy neuznalo Postupimskou dohodu, že nikdy neuznalo neplatnost mnichovského diktátu a že i v česko-německé deklaraci zůstalo Německo výhradně vázáno svým právním řádem, ve kterém dva výše zmíněné právní akty absentují. Uráží mě i to, jak k těmto poválečným otázkám přistupují naši ústavní činitelé. Nejen že s Posseltem obědvají a navštěvují jeho pražskou kancelář. Dokonce létají za peníze občanů ČR do Mnichova omlouvat se za poválečný odsun…“ (s. 122)
„V té době [2005] se v Evropském parlamentu přijímala deklarace na odsouzení holocaustu. A ne všichni pro ni hlasovali, někteří utekli, jiní se zdrželi. Proto snahy landsmanšaftu nepovažuji za vyčpělé a úsměvné. Kdepak, jsou stále živé a nebezpečné.
Poté přišly obvyklé sudetoněmecké dny (které mají tak v oblibě katolická církev a KDU-ČSL), kde se opět volalo po zrušení Postupimské dohody. Bernd Posselt a landsmanšaft mají pevné zázemí v CSU, za kterou je poslancem v Evropském parlamentu. Sepsala jsem deklaraci, aby Evropský parlament odsoudil jakékoliv zpochybňování Postupimské dohody, obešla jsem s ní české poslance. Podepsali jenom komunisté. Jan Zahradil mi vysvětlil, že to nepodepíše, protože si musím uvědomit, komu patří český tisk (měl na mysli podnikatele z Posseltova Bavorska), a oni si to s ním nehodlají rozházet. Další mi řekl, že by je šéf lidovecké frakce v Evropském parlamentu za podpis zabil… A tak jsem deklaraci předložila společně s poslanci z jiných zemí. (s. 126)
Kniha mě zaujala, autorka se nevyhýbá ani tématům, které jí byly vyčítány (např. vysvětluje, že manžel byl jejím poradcem, nikoliv zaměstnancem – viz s. 121), přináší informace o dění v televizním zákulisí i o svém setkávání s politiky, jejichž chování je mnohdy překvapující a odlišné od obrazu, jak se předvádějí veřejnosti nebo jak na mne dosud působili (např. Jan Zahradil). Některé názory autorky nesdílím (např. její návrh na ocenění Václava Havla), ale vážím si jejího vztahu k minulosti, k lidem, kteří přežili hrůzy koncentračních táborů, k bojovníkům za práva naší země. Oslovilo mě její silné vlastenectví, o kterém píše:
„Každý člověk by v sobě měl mít kus vlastenectví. Toto slovo je však nezřídka zaměňováno s nacionalismem, takže raději hovořím o státním patriotismu. Každý by se měl v rámci možností starat o rozvoj území, kde žije, pracuje, kde vyrůstají jeho děti. Aby i ty děti, i když třeba půjdou do světa, tam šly i proto, aby jednou byly svému rodnému území prospěšní. O to by mělo jít i těm, kteří jsou za to placeni, politikům zejména.“ (s. 128)
V současné době omezeného pohybu a při neexistenci společenského života jsou knihy naším přítelem, zdrojem rozptýlení a zábavy, informací i poučení. Možná těchto pár řádků bude podnětem k přečtení knihy, kterou jsem zde představila. Vřele vám to doporučuji.
Jitka Gruntová
