Benešovy dekrety a Německo na rozcestí - Jiří Weigl
Benešovy dekrety a Německo na rozcestí - Jiří Weigl
V současné době, na prahu 21. století se zdá, že konečně, již tentokrát definitivně nastala toužebně očekávaná ideální éra, kdy mezinárodní politika a mezinárodní vztahy se staly oblastí, vyvíjející se podle imperativu morálních a etických principů. Zdá se, že je možno opustit pohled na politiku a historii, jako na sled zájmových, geopolitických a mocenských střetů. Historie i současná mezinárodní politika jsou veřejnosti předkládány jako v prvé řadě morální problém, který podléhá právní regulaci a musí být uváděn do souladu s právním chápáním dnešní doby. Z prohlášení většiny politiků i z dikce mediálních komentářů se veřejnosti prezentuje obraz světa, jehož hybnou silou jsou výlučně všelidské hodnoty a ideje, politická akce je vedena pouze altruistickou motivací obecného dobra, morálky a pravdy, nebo jejich opakem. Vztahy mezi státy a národy jsou v duchu starého wilsonismu líčeny jako přirozeně harmonické a konflikty mezi nimi se v této optice jeví pouze jako úmyslné či neúmyslné selhání politiků. Příkladem budiž v této době aktuální balkánský konflikt, jehož příčiny či řešení jako by závisely na právním posouzení skutků jeho momentálních místních politických protagonistů v čele s Miloševičem.
Kdo se dnes pokusí nahlížet na mezinárodní dění optikou národních zájmů, mocenské rovnováhy a všech dalších atributů reálpolitiky, kdo se odváží přiznat legitimitu mezinárodním antagonismům, chápat je v této logice a v souladu s ní hledat řešení, vypadá jako beznadějný zpátečník, nacionalista, amorální zastánce přežilé minulosti. A přece. Za slovním balastem dobra, pravdy a lásky mocenské zájmy a staré antagonismy vesele ve skrytu žijí, působí jako ony skutečné motivy a hybné síly politické praxe a když přijde na lámání chleba, bez ostychu nechají vznešená hesla v prachu a v naivních pozorovatelích pouze zanechají pocit odcizení a pokrytectví, které je dnes snad nejvýznačnější vnější charakteristikou současné mezinárodní politiky vůbec. Zbavíme-li se růžových brýlí současného politického newspeaku, můžeme jen fascinovaně přihlížet, jak drtivá většina současných antagonismů navazuje na antagonismy historické, jakou má historie tendenci opakovat se a znovu dnes rozehrávat staré partie, na něž jsme se ze všech sil snažili zapomenout.
Znovu oživlý problém tzv. Benešových dekretů je velmi názorným příkladem tohoto vývoje. Je nám do omrzení prezentován jako prvořadě problém morální, etický a právní. Má to být problém nedostatečného českého vyrovnání se s minulostí, jako nepřijatelný příklad uplatnění právní kategorie kolektivní viny - kladu důraz právě na slovo právní, protože v morálním a etickém smyslu kolektivní vina v jaspersovském duchu pochopitelně existuje. Toto pojetí se ale příznačně nezdůrazňuje. Jsme pod minoritním, byť nepřirozeně hlasitým domácím, a rostoucím zahraničním tlakem, abychom se distancovali od historie, abychom popřeli legitimitu kroků minulých generací a ve jménu dobra, pravdy, lásky a Evropy historii napravili. Jde prý o spravedlnost, která je jedna, o společný pohled na fatální antagonismus historie, který je údajně možný. V této souvislosti mě napadají slova izraelského ministra zahraničí Šimona Perese při jeho poslední návštěvě v Praze, který řekl: "Politici nesmějí hledat spravedlnost, politici mají za úkol zajistit, aby lidé mohli klidně žít. Hledat spravedlnost znamená konflikt, spravedlnost vylučuje kompromis, a ten je podstatou politiky."
Jsem přesvědčen, že moralistní optika je falešná, že je farizejská, že záměrně zakrývá podstatu problému. Proto chci v samém úvodu svého příspěvku vyslovit základní tezi, kterou hodlám v další části rozvinout. Dnešní problém tzv. Benešových dekretů není problém historický, není to problém morální, etický či právní, není to problém českého vyrovnání se s minulostí či snad slučitelnosti dekretů s dnešním evropským právem. Benešovy dekrety jsou problém prvořadě politický, jsou problém současný a budoucí, je to problém na prvním místě německý a odtud je to i závažný problém evropský. K tomuto soudu mě vede pohled na historii celého uplynulého XX. století. Dovolte mi její krátkou rekapitulaci, z níž vyplyne problém, o němž chci hovořit. Jeho průběh předznamenala v 19. století událost, které je v učebnicích dějepisu věnována okrajová pozornost, ale jejíž důsledky ovlivnily evropský vývoj v následujícím století možná více než obě světové války..
Dne 18. ledna 1871 bylo na zámku Versailles u Paříže jako tečka za porážkou Francie v prusko-francouzské válce slavnostně vyhlášeno vytvoření německého císařství. Na místě několika desítek malých německých státečků vznikla nová mohutná evropská velmoc a Německo, které bylo po staletí objektem velmocenské politiky a věčným bojištěm evropských válek, se najednou stalo prvořadou silou na kontinentě. Vzniklý kolos s 60 milióny rychle rostoucího vzdělaného a kvalifikovaného obyvatelstva a stupňující se hospodářskou a vojenskou silou, která rychle předčila všechny tradiční rivaly, zásadně a trvale změnil mocenskou rovnováhu v Evropě. Žádná z tradičních velmocí na východě i západě kontinentu se nemohla sjednocenému Německu sama postavit. Budoucnost Evropy byla jasná - buďto postupné prosazení německé hegemonie a její akceptování ostatními nebo konfrontace.
Jediným německým politikem tehdejší doby, který si nebezpečí tohoto dilematu plně uvědomoval, stál o přežití svého díla a prosazení první alternativy vývoje byl Bismarck. Vědomě omezoval mocenské aspirace nové velmoci a promyšleným systémem smluv a spojenectví se snažil Německo, příliš velké a silné pro zbytek Evropy, integrovat do systému vyvažujících se mocenských sil a zbavit Evropu obav a podezření ve vztahu k novému hegemonovi. Jeho prozíravost bohužel scházela jeho nástupcům. Stačilo dalších 15 let po Bismarckově odstoupení a velmocenská arogance, pýcha a silová politika jeho nástupců dokázala spojit všechny ostatní velmoci proti Německu.
Porážka v první světové válce a tvrdé podmínky versailleského míru, jimiž se frustrovaná Francie snažila oddálit znovuobnovení hrozivé síly na svých východních hranicích, byly jen malým zakolísáním v nezměněném objektivním trendu k prosazení německé ekonomické a od ní odvozené politické síly na evropském kontinentě. Již před nástupem Hitlera bylo Německo znovu nejsilnější evropskou ekonomickou velmocí a obnova jeho mocenského postavení v mezinárodních vztazích byla pouze otázkou času. V té chvíli však Německo znovu selhalo a projevilo odsouzeníhodnou netrpělivost, aroganci a sklon k naprostému ignorování zájmů, potřeb a pocitů svých partnerů. Hnané frustrací zvolilo Hitlera a jeho politiku násilného prosazení německé hegemonie v Evropě a později ve světě válkou a terorem. Nacistické zločiny a politika, v níž pro zájmy a potřeby ostatních evropských národů nebylo místa, spojila proti Německu celý svět a válečná porážka učinila dočasně konec představě o Evropě sjednocené pod německým vedením.
Poválečný vývoj v Evropě byl zdánlivě jiný. Oslabené a rozdělené Německo, byť ekonomicky stále silnější, již neděsilo své západoevropské partnery a zdrženlivou politikou se mu podařilo stanout spolu s partnerskou Francií na ose nového pokusu o mocensky vyváženější sjednocení kontinentu. Proces evropské integrace se stal nástrojem, jehož pomocí se mohla německá ekonomická a od ní odvozená politická síla prosazovat, aniž by vyvolala strach a odpor partnerů z nebezpečí německé hegemonie. Sjednocení Německa a prohlubování integrace v rámci EU však staví budoucnost Evropy znovu před starou otázku. Za jakých podmínek jsou ostatní země kontinentu ochotny akceptovat Evropu vedenou Německem, které na celém kontinentě dnes nemá protihráče? Je Německo schopno tuto roli a odpovědnost unést a nepodlehnout starým pokušením?
Taková je dnes skutečná realita EU a nenechme se mýlit frázemi bruselské propagandy, které hovoří o nové epoše, věčném bratrství národů atd. Opustíme-li politicky korektní jazyk popisující evropské dění eufemismy, můžeme říci, že změny v poměru sil na evropském kontinentě i ve světě vedly na konci devadesátých let k tomu, že Západní Evropa se smířila s tendencí, vedoucí k německému vedení a je ochotna jej za určitých podmínek akceptovat. Na dominantní pozici zdaleka největší a hospodářsky nejsilnější země kontinentu není samo o sobě nic špatného. Celé uplynulé století ukázalo, že trend je zcela jasný a nezměnily na tom nic ani dvě světové války, které Německo prohrálo. Pro budoucnost Evropy je však nesmírně důležité, jak Německo ve třetí zkoušce své moci a síly obstojí, zda je schopno zdrženlivosti, sebeomezení a vstřícnosti, bez nichž nemůže velký kolos harmonicky žít s menšími a slabšími partnery. Dvakrát v historii Německo tuto zodpovědnost neuneslo, dvakrát dalo přednost aroganci a síle před sebeomezením se v zájmu svém i ostatních, a tím dvakrát uvrhlo Evropu do nezměrných tragédií. Dnes se sjednocující se Evropa nachází de facto ve fázi precizování těchto podmínek německého vedení. Dnes se rozhoduje o tom, zda se naplní starý francouzský sen o spoutání Německa Evropou, nebo přízračná představa spoutání Evropy nevyzpytatelným Německem.
Až dosud se oficiální německá politika chovala a chová zodpovědně a uvážlivě. Až dosud projevuje patřičnou míru porozumění pro potřeby ostatních, a proto zaznamenává úspěchy. Vstup Rakouska do EU, který de facto znamená zásadní krok pro jeho faktické připojení k Německu, se všude setkal s aplausem a nikoliv s obavami, jako tomu bylo dříve. Německo je demokratické a civilizované. Avšak nemůžeme neslyšet, že se v Německu či v Rakousku ozývají staré hlasy, které, zdá se, si poučení z historie neberou. Představy, že dnes je možné a pro kohokoliv prospěšné pokoušet se změnit pod falešnými morálními a právními argumenty politickým nátlakem na slabší sousedy ve střední Evropě výsledky druhé světové války, ohrožují vznešené ideje evropské integrace více, než si většina evropské veřejnosti dnes připouští.
Proto je stále znovu obnovovaná debata o Benešových dekretech velmi významným indikátorem budoucího vývoje Evropy. Harmonické soužití dnešních a budoucích členů Evropské unie totiž historické Benešovy dekrety nijak nenarušují. Fatálně je však mohou narušit pokusy přeměnit proces rozšíření EU na východ v jakési nové Locarno, které dalo ve dvacátých letech minulého století po záminkou smíření vítězů a poražených v první světové válce Německu možnost k revizi jeho východních hranic. Pokud by oficiální německá politika, ať vládní či v evropských orgánech, podlehla pokušení kartu Benešových dekretů vůči svým východním sousedům silově zahrát, byl by to signál velmi nebezpečný, a to nikoliv pouze pro Českou republiku a Slovensko, ale i pro Polsko a v důsledcích i pro další evropské partnery Německa.
Proto má současná i jakákoliv budoucí debata o Benešových dekretech zásadní význam nikoliv pouze pro naši zemi, ale pro budoucnost Evropy jako celku. Je to test toho, s jakým Německem bude mít integrovaná Evropa co do činění. Zda s poučeným, rozvážným a sebekontrolujícím se kolosem v tradici Bismarckově či Adenauerově, nebo arogantním a sebestředným hegemonem epoch ostatních, který na obavy a zájmy ostatních není schopen brát ohled. Až dnes je totiž ta doba, kdy nové Německo formuje mezinárodní vztahy svobodně, bez omezení své suverenity. Teprve dnes svobodně říká, jak se k tragické minulosti staví a jaké priority má do budoucna. To na okraj pro ty u nás, kteří volají po našem vyrovnání se s minulostí a dávají nám při tom Německo za vzor. Z jejich článků v médiích mívám pocit, jako by Hitler v Německu snad prohrál ve volbách, porážku nacismu přivodily armády německých protinacistických partyzánů a o denacifikaci rozhodli Němci v referendu. Celou druhou polovinu dvacátého století nemělo Německo v poměru k nacistické historii i v zahraniční politice na vybranou. Bylo poražené, rozdělené, okupované, denacifikace a demokracie mu byly vnuceny silou. Slouží mu ke cti, že je disciplinovaně přijalo a příkladně rozvíjelo. Až dnes je však plně suverénní zemí, a co více, znovu respektovanou velmocí. Německo až dnes dokazuje, jak se s minulostí skutečně vyrovnalo a co od něj můžeme očekávat. V tom spočívá hlavní význam diskuse o Benešových dekretech. Neustále obnovované výlevy o lidských právech, kolektivní vině atd. ve vztahu k hluboké historii, jsou jen propaganda, která zakrývá skutečné současné politické zájmy, politické trendy a jejich rizika. Věřme, že Německo své odpovědnosti dostojí. Má totiž šanci mírovou cestou uskutečnit cíl, o nějž usilovalo celé století
Ing. PhDr. Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky
