Bělorusko - ženy v bílém, barevné revoluce
Bělorusko - ženy v bílém, barevné revoluce
Bílá barva oblečení některých žen v Bělorusku nemá zřejmě nic společného se jménem tohoto státu.
Kdo si pamatuje na některé události ve světě, jistě si vzpomene na „dámy v bílém“ na Kubě. Bylo jich několik. Občas při „vhodných“ příležitostech vyrazily do ulic, kde svou přítomností upozorňovaly na své zavřené manžely. Šlo o tzv. opoziční společenství, které svými vystoupeními, i mlčky, „demonstrovalo“ proti „diktátorskému kubánskému režimu“. Jejich kmotrové údajně pocházeli z USA.
Bílou barvu používali i jinde. V Sýrii „opozičníci“ vytvořili organizaci, která se stala díky západním médiím známou na světě. Šlo o „Bílé helmy“. Jejich členové podle tisku zasahovali vždy tam, kde v průběhu vojenských operací, mohli zachraňovat zraněné, ohrožené lidi. Byli nám líčení jako hrdinové své doby, kteří nasazovali své životy za druhé. Čas však oponou trhl a přinesl zajímavé informace. Porodními dědky jejich organizace byly západní zpravodajské služby, údajně zejména britská. Ta promlouvala ke světu ústy „hrdinů z Bílých přileb“. Svět se dovídal nejen o spáchaných zločinech asádova režimu, ale také i o některých jím chystaných akcí, např. o bojovém nasazení plynů proti syrskému obyvatelstvu. Když však se zjistilo, že bělopřilbníci potají udržují přátelské styky nejen se syrskými opozičníky, ale dokonce i s některými teroristy z Islámského státu, jejich sláva rychle zanikla. Dnes o „Bílých přilbách“ se již delší dobu nemluví.
Nejen bílá barva je spojována s barevnými revolucemi. Patří k nim i další znamení, symboly, např. anglicky psaná hesla, pod kterými demonstranti pochodují. Když si vzpomeneme na naší Národní třídu v listopadu roku 1989, vybavujeme si, jak naše demonstrantky dávaly příslušníkům zásahové bezpečnostní jednotky květiny, zavěšovaly je i na jejich štíty. I o tom se můžeme dočíst v našem tisku, že dělají běloruská děvčata. Dokonce jeden běloruský těžkooděnec byl obdarováním květinou údajně tak dojatý, že odložil i svůj štít.
K barevným revolucím patří i zasahování Západu do dění státu, v němž probíhá barevná revoluce. Na Ukrajině v době Majdanu přijížděli do Kyjeva i naši politici, vedle celé řady dalších, aby „reformní kurz“ podpořili. Základním cílem jejich bylo, aby demonstranti mohli svobodně demonstrovat, přestože již v tu dobu ohrožovali i příslušníky bezpečnostních jednotek. Západní politici křičeli o tom, že je nepřípustné, aby proti reformistům byla nasazena policie, vojenské jednotky. Je třeba jednat A tak Janukovyč jednal s opozicí, ač ta ve svých vystoupeních vůči stávající státní moci neustále přitvrzovala. Přesto byla mezi představiteli opozice a Janukovyčem sjednána dohoda. Jejími garanty se stali ministři zahraničních věcí Francie, Německa, Polska. Dohoda však platila jen několik hodin a došlo k nástupu proti prezidentu. Janukovyč na poslední chvilku utekl. Tak si zachránil život. Majdan zvítězil.
Když však postmajdanská moc okrvavěla tisíce lidí, zejména etnických Rusů, např. v Oděse, kde bylo brutálně zavražděno, upáleno za živa, několik desítek odpůrců Majdanu, a krev tekla dále, na co se zmohl Západ na Ukrajině? Téměř na nic. Dnes ukrajinský neonacismus, banderismus, je reálnou skutečností. Vraždy v Oděse dodnes nejsou potrestány. Jejich viníci se těší svobodě. Jak dlouho bude trvat, než spravedlnost na Ukrajině se prosadí?
Nebezpečí z Ukrajiny je tak silné, že ohrožuje mír v Evropě. Ukrajinské plány na zničení mostu spojujícího Krym s pevninou, na napadení Ruska špinavými jadernými zbraněmi a další média šíří, aniž by tomuto nebezpečnému vyhrožování byl udělán rázný konec.
Kde všude vypukly barevné revoluce? Byla jich celá řada. Vyznačovaly se stejnými postupy. Jedna z nich vypukla v Srbsku. Jejich výsledkem bylo, že Slobodan Miloševič nebyl zvolen prezidentem na další funkční období. Po určité době byl dodán „novou srbskou mocí“ do Haagu k trestnímu stíhání za zločiny, jichž se měl údajně dopustit. Všichni víme, že Miloševič se v Haagu hrdinně bránil, obhajoval i srbský národ. Nebyl odsouzen. Zemřel ve vězení. Následně jej soudní tribunál uznal za nevinného.
V této souvislosti si vzpomínám na setkání zástupců některých českých a německých organizací v pravoslavném klášteru nedaleko Olomouce. Než začala diskuse o S. Miloševičovi jeden z německých činitelů prohlásil, že o něm bychom neměli vůbec mluvit. Díval se na něj jako na zločince. Z české strany někteří přítomní proti takovémuto postupu vůči Miloševičovi protestovali. Situace se vyhrotila až tak, že uvedený německý činitel uvedl, že v případě, když protlačíme téma Miloševič k dalšímu jednání, němečtí hosté diskusi jednostranně přeruší, případně i z jednacího sálu odejdou. A tak jsme o Slobodanu Miloševičovi nejednali, přestože tento byl pouze obžalován, nikoliv odsouzen. Měli jsme pravdu. Přesto jsme ustoupili pod německým tlakem.
Tento ústup od roku 1989 nebyl jediný. Němcům jsme ustupovali v mnohem důležitějších otázkách a téměř vždy. Proto jsme v česko-německých vztazích tam, kde jsme. Dokonce se obáváme i vymáhat reparace od Německa, ač máme na ně právo. H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí SRN, nám slíbil jednání o reparacích a rychlou dohodu o nich, jakmile Německo bude sjednocené. Následně si ještě vyžádal další čas na uspořádání celoněmeckých voleb. A poté? Němci s námi o reparacích přestali komunikovat. Co si o tomto jednání máme myslet? Předně Genscher nebyl jediným německým ústavním činitelem, co nám přislíbil reparace. Prvním z nich byl Willi Brandt, který, zjednodušeně řečeno, prohlásil v Praze, počátkem 70. let minulého století, že Německo, jakmile dojde k jeho sjednocení, nám reparace zaplatí.
Naše právo na reparace od Německa je založeno nejen Pařížskou reparační úmluvou, ale také jedením z principů mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. O tom, že Německo bylo agresorem my, Československo, jeho oběť, nikdo nepochybuje. Tento fakt nelze zamlžit, ani jej přepsat. Přesto právo na reparace od Německa zpochybňují i někteří naši germanofilní a sudetomilní politici. Jejich argumentace je však naprosto nedůvěryhodná. Víme, že v tomto případě posluhují Německu, které je známým přeborníkem v neplacení reparacích.
Ale vraťme se k barevným revolucím. Je-li jejich dominantním důsledkem přechod států, v nichž tato „revoluce“ úspěšně proběhla, z východní sféry vlivu do západní, pak i revoluce roku 1989 a 1990, které v Evropě vypukly, u nás v listopadu 1989, lze počítat do jejich řady. I vnitřní důsledky těchto všech „revolucí“ jsou zásadně ekonomicky, sociálně i stranicko-politicky stejně negativní. Dr. O. Tuleškov
