Banderovská apokalypsa
Banderovská apokalypsa
I.
Jaroslav Honzák
1. kapitola
Činnost a organizace ukrajinských nacionalistů (UN) mezi 1. a 2. světovou válkou.
Po ukončení válečných operací první světové války a potlačení protisovětských (bělogvardějských) sil na území sovětského Ruska a Ukrajiny, došlo k emigraci velkého počtu odpůrců sovětského zřízení. Tito našli nové domovy v různých zemích Evropy i severní Ameriky. Mnozí těžko prožívali tuto těžkou situaci a hledali způsoby, jak se s ostatními krajany integrovat a neztratit perspektivu a důvěru, že se jednou budou moci vrátit do původní vlasti. Snažili se navazovat kontakty s ostatními krajany, kteří byli usídleni v dalších zemích.
Na těchto principech byla v roce 1927 svolána do Vídně první konference zástupců všech Ukrajinců-emigrantů, kteří se usnesli vytvořit jednotnou organizaci reprezentující a hájící jejich zájmy. Za tím účelem byla vytvořena Organizace ukrajinských nacionalistů (dále jen OUN), která si vytkla za cíl bojovat všemi prostředky za obnovu svobodné a nezávislé Ukrajiny. Do jejího čela byl postaven bývalý plukovník carské armády Evžen Konovalec. Jemu se v krátké době podařilo shromáždit početný štáb zkušených spolupracovníků z různých oborů, jako vojáky, zpravodajce, diplomaty, učitele, kněze a další intelektuály z řad technické i humanitní inteligence. Vedení OUN pak zahájilo rozsáhlou propagandistickou kampaň, především na sovětské Ukrajině, ve východních oblastech Polska, na Podkarpatské Rusi i v Bukovině. Pomocí tzv. „nelegálů“ se pokoušeli dostat na sovětskou Ukrajinu, kde navazovali kontakty s odpůrci sovětského zřízení, které připravovali na jejich budoucí zpravodajskou a diverzní činnost. Představitelům OUN bylo v té době zřejmé, že nemohou docílit vlastními silami a prostředky svržení sovětského zřízení na Ukrajině. Že bude nutné hledat další spojence pro společný boj proti svému úhlavnímu nepříteli - SSSR.
Především po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se vedení OUN naskytl velký prostor pro realizaci svých plánů. Konovalec a další vedoucí funkcionáři OUN navazovali osobní kontakty s představiteli německých zpravodajských služeb, především Abwehru, odkud jim byla poskytována potřebná materiální, technická i finanční pomoc. Od konce 20. let docházelo na území východního Polska k rozsáhlým záškodnickým a teroristickým akcím OUN. V tomto prostoru se podařilo zorganizovat a vycvičit větší počet těchto záškodnických skupin. Tyto pracovaly konspirativně. Přepadávaly pošty, banky, narušovaly komunikace, podpalovaly usedlosti občanů polské národnosti a organizovaly atentáty na čelní polské představitele. Do vedoucích funkcí OUN se v těchto oblastech dostávali tehdy naprosto neznámí Ukrajinci, Roman Šuchevič, Stefan Bandera, Piotr Fedoryv, Vasil Myzernyj a někteří další, kteří se během několika let stali neomezenými vládci jednotek UPA a měli na svědomí desítky tisíc zmařených životů. Na tuto teroristickou a záškodnickou činnost OUN prováděly polské bezpečnostní síly odvetná opatření, kterými postihovaly nejen provinilce, ale i širokou ukrajinskou komunitu, která na těchto akcích neměla žádnou účast.
Řada dalších teroristů se z obavy před zatčením uchýlila do ČSR, Německa, Litvy, Rumunska a dalších evropských států. Především pak v Německu se stali vhodným objektem Abwehru a dalších německých zpravodajských služeb, které je připravovaly pro další záměry fašistického Německa.
Zde bych chtěl poukázat, jak představitelé předválečného Polska ignorovali základní lidská a občanská práva ukrajinského obyvatelstva… Polské úřady se dokonce snažily vymýtit samotný pojem Ukrajina, či Ukrajinec, když obyvatele východních oblastí Polska oficiálně označovaly za „Ruteny“. Celé toto východní teritorium převážně obydlené Ukrajinci bylo nazýváno „Východní Malopolsko“. Výmluvně o tom svědčí následující výrok polského ministra vnitra Stanislava Grabskiho: „Žádný ukrajinský národ neexistuje, ukrajinský národ je výmysl komunistů, propagandistická fabulace.“ Tehdejší vládní polské noviny „Slowo polskie“ doslova uvedly: „ Ukrajincům chybí jakýkoliv smysl pro organizaci a státní instinkt. Chybí jim právní a vlastně jakákoliv duchovní kultura, nezbytná k tomu, aby mohli spravovat vlastní zemi a mít svůj vlastní stát.“
Podnětem k násilné polonizaci ukrajinských oblastí se stal zákon z 31.7.1924, jenž deklaroval jako výlučný státní jazyk na území Polska polštinu. Tímto aktem byla zahájena likvidace menšinového školství. V květnu 1926 provedl generál Pilsudski státní převrat, kterým byl zaveden tzv. „sanační režim“. Ten byl v první fázi tvrdé „polonizace“ vystřídán pružnější taktikou poskytování určitých ústupků v národnostních otázkách. Avšak po několika letech se vše vrací do starých kolejí. Znovu je tvrdě postihováno ukrajinské školství. Polské vládnoucí kruhy se nažily provádět postupnou asimilaci Ukrajinců s Poláky. Události po 1.9.1939 však nabraly jiný kurz, který měl tragický dopad na oba tyto slovanské národy dosud žijící v jednom státě.
