České národní listy

Banderovská apokalypsa I 3, Jaroslav  Honzák

Nyní se opět vracím k událostem na Podkarpatské Rusi. V září 1938 se z iniciativy některých rusínských představitelů utvořila tzv. „Ukrajinská národní obrana“, která měla být jakousi protiváhou jednotek čsl. armády zde dislokovaných. V té době zde působil ve funkci zemského vojenského velitele neblaze proslulý armádní generál Lev Sychrava.

Ukrajinská národní obrana byla později přetransformována na „Karpatskou Sič“. Její posádky byly dislokovány v těchto místech: Korolevo, Iršava, Toruň, Stavné a Perečín. Do jejího čela byl jmenován D. Klympuš, fakticky ji však po vojenské stránce vedl Roman Šuchevič, pozdější hlavní velitel UPA s krycím jménem Taras Čuprinka. Do těchto jednotek vstupovaly tisíce mladých, zpravidla nezaměstnaných Rusínů, kteří zde hledali svoje alespoň skromné existenční zajištění.

Na území tehdejší Podkarpatské Rusi platily až do roku 1920 některé feudální přežitky, tzv. kobliny a rokoviny. Koblina byla určitá peněžní dávka, kterou museli rolníci a ostatní věřící odvádět řecko-katolickým kněžím. Rokovina znamenala robotní povinnost rolníků na farských pozemcích.

Zemědělství bylo v té době velmi primitivní. Rolníci stále ještě nepřešli na střídavý způsob hospodaření. Nadále byl praktikován „úhorový způsob. Použití jakýchkoliv modernějších zemědělských strojů bylo neznámé. Z celkového počtu rusínského obyvatelstva se plných 82 % zabývalo zemědělstvím. Na tzv. „bědňaky“ připadala cca 1/3 ha půdy. Taková trpasličí hospodářství vznikla neustálým dělením půdy při dědických řízeních. Tento systém nezaručoval ani velmi skromnou obživu. Lidé tam žili v neuvěřitelné bídě a chudobě. Na druhé straně několik stovek statkářů a velkostatkářů bylo majetníky 262 000 ha nejúrodnější zemědělské půdy v jižních oblastech.

Vzhledem k neurovnané a nepřehledné situaci v zemi a snahám Maďarska a Rumunska o anexi části těchto území platil na Podkarpatské Rusi až do roku 1922 výjimečný stav. I tato oblast byla zasažena v letech 1919-1920 silnými sociálními otřesy v souvislosti s vyhlášenou maďarskou a slovenskou republikou rad. O tomto revolučním kvasu na tehdejší Podkarpatské Rusi napsal poutavý román maďarský spisovatel Illes Béla „Karpatská rapsodie“.

Ukrajinští nacionalisté – sičovci stupňovali po vzoru Henleinovy SdP své požadavky na čsl. vládu v Praze, s cílem legalizovat jejich ozbrojení, aby jejich jednotky mohly dostat zbraně z armádních vojenských skladů. Sičovci stupňovali svoji agresivitu a připravovali vojenský převrat, kterým se chtěli dostat k moci. Dramatické události po 13.3.1939 jim však udělaly čáru přes rozpočet. Jednotky karpatské Siče zahájily ve dnech 13.3. a 14.3. 1939 útoky na vojenskou posádku v Chustu s cílem zmocnit se zbraní. Naši vojáci však tyto útoky úspěšně odrazili.

V noci ze 13. na 14.3.1939 zahájili maďarští honvédi vojenské operace v jižních oblastech Karpatské Ukrajiny. Premiér vlády Vološin podepsal rozkaz o neprodleném vyzbrojení jednotek karpatské Siče, aby tyto jednotky mohly bránit své území před maďarskou okupací. Za této dramatické situace vyhlásil Vološin dne 15.3.1939 v chustském rozhlase nezávislost Karpatské Ukrajiny a současně požádal Berlín, aby tato samostatnost byla prohlášena „pod ochranou Říše“. Německo tento požadavek odmítlo s tím, aby maďarským jednotkám nebyl kladen odpor.

Jednotky karpatské Siče měly tehdy asi 10-12 tisíc nedostatečně vyzbrojených mužů. Mnoho z nich prošlo výcvikem u čsl. armády a spolu s několika jednotkami čsl. Armády kladly maďarským vojskům tvrdý odpor. Po necelém týdnu byl tento odpor maďarskou přesilou zlomen. Ještě asi další 3 týdny vedli síčovci partyzánskou válku v karpatských poloninách, kde agresorovi způsobili určité ztráty. Ztráty na životech sičovců však byly velké. Dle různých údajů zahynulo tehdy asi 4 až 6 tisíc těchto bojovníků.

Tyto dramatické události, spolu s okupací Čech a Moravy (vyhlášení tzv. Protektorátu Čechy a Morava), i vyhlášení samostatného slovenského státu, vyvolaly rozpaky ve vládních kruzích Anglie a Francie. Pouze SSSR vystoupil dne 18.3.1939 s ostrou diplomatickou nótou  odsuzující počínání Německa i Maďarska, ale i to bylo pouze na diplomatické úrovni, bez poskytnutí konkrétní pomoci obětem této agrese. Po úplném vojenském ovládnutí Karpatské Ukrajiny nastolily maďarské vojenské a bezpečnostní jednotky tvrdé postihy proti zajatým sičovcům  i civilnímu obyvatelstvu. Našim vojákům se podařilo probít a dostat se buď přes Polsko  nebo Slovensko na území nově vzniklého protektorátu. I některým menším jednotkám sičovců, včetně jejich velitelů se podařilo uprchnout buď do Polska nebo Rumunska. Mezi nimi byl i hlavní velitel Siče Šuchevič, dále pověstný Burlák a řada dalších. Zajatí sičovci byli internováni v zajateckých táborech.. Po řadě složitých jednání s Němci, byla většina zajatců převezena do Německa, kde byli zařazováni do různých speciálních německých jednotek, především Abwehru. A tak skončila „ hra o velkou Ukrajinu“. Tato však měla v průběhu dalších let dramatické pokračování.