Banderovská apokalypsa I 2, Jaroslav Honzák
v jednom státě.
Banderovská apokalypsa I 2, Jaroslav Honzák
Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, působení a činnost ukrajinských nacionalistů na území východního Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Připojení tohoto území k nově vzniklé ČSR mělo svoje specifika. Při vzniku ČSR 1918 neuvažovali její hlavní protagonisté Masaryk, Beneš a Štefani, že by tato oblast mohla být její součástí. Dle jejich záměrů měla být vytvořena republika Čechů a Slováků v historických hranicích těchto národů.
V průběhu r. 1918 se začali zajímat představitelé zakarpatských Rusínů žijících v USA a Kanadě o osud svých bývalých krajanů. Při jejich jednání s tehdejším prezidentem USA Wilsonem docílili, aby při versailských jednáních o uspořádání poválečných poměrů v Evropě, bylo stanoveno, že toto území bude součástí ČSR. Toto rozhodnutí bylo stvrzeno mírovou smlouvou ze září 1919, jejíž zásady pak byly včleněny do čsl.- ústavy z 29.2.1920. Správu této země určoval už přijatý status z 18.11.1919, který jí dal oficiální název – Podkarpatská Rus a zemský znak.
Podkarpatské Rusi byla tehdy přislíbena autonomie. Někteří podkarpatští politikové v čele s vůdcem amerických Rusínů a pozdějším guvernérem Podkarpatské Rusi Žatkovičem, to mysleli s federativním uspořádáním ČSR vážně. Toto jejich očekáváni se však nenaplnilo. Čsl. vláda to jak na vnitřní, tak i mezinárodní bázi odůvodňovala, že na tehdejší Podkarpatské Rusi nejsou k tomu kroku vhodné podmínky (neexistence politických stran, katastrofální negramotnost většiny obyvatel, pouze 20 % bylo gramotných). Proto také řešení zásadních politických otázek spočívalo na jednotlivcích nebo menších skupinách obyvatel této země.
Území Podkarpatské Rusi bylo jednou z nejzaostalejších a ekonomicky nejslabších oblastí bývalého Rakouska.Uherska. ČSR tu musela plnit především civilizační úlohu. Poměrně viditelnější úspěchy byly postupně dosahovány v oblasti školství, vzdělávání a kultury. Ekonomický rozvoj však nadále zaostával. Více než ¾ obyvatelstva stále nacházelo bídnou obživu pouze v primitivním zemědělství a lesnictví. Závazek autonomie začala čsl. vláda realizovat až v roce 1937, kdy Národnímu shromáždění předložila dne 4.6.1937 návrh prozatímní ústavy Podkarpatské Rusi. To však již bylo příliš pozdě. Gradující sled vnitro a mezinárodně politických událostí z let 1938 a 1939 tvrdě postihl i život obyvatel Podkarpatské Rusi. Tamní politikové využili tehdejšího chaosu, který nastal po mnichovském diktátu, kdy v říjnu 1938 prosadili autonomii Podkarpatské Rusi, oficiálně přejmenovanou na Karpatskou Ukrajinu. Při tom však její představitelé pomýšleli na opuštění svazku s ČSR a vytvoření vlastního ukrajinského státu. Snaha o opětné ovládnutí této oblasti projevovalo hortyovské Maďarsko, podporované Polskem a v březnu 1939 i Německem. Před tím po tzv. vídeňské arbitráži v listopadu 1938 bylo odtrženo jižní, zemědělsky nejúrodnější území Podkarpatské Rusi i s dosavadním jeho hlavním městem Užhorodem a druhým největším městem Mukačevem ve prospěch Maďarska. Novým sídelním městem se stal Chust.
Zde se musíme vrátit k událostem z 30. let. Z Polska a sovětské Ukrajiny utíkalo mnoho Ukrajinců, kterým tam hrozilo zatčení pro činnost v OUN. Československo bylo pro ně bezpečným územím, kde navíc nacházeli pomoc a podporu od svých krajanů, kteří se zde usídlili již po roce 1918. Zde také mohli bez obavy pokračovat ve své agitační činnosti, při které získávali pro své ideje ukrajinského nacionalismu mnoho stoupenců. Mnozí z těchto novodobých uprchlíků toho využívali, aby z tohoto prostoru uskutečňovali teroristické a záškodnické akce proti osobám a objektům na území Polska. Polské bezpečnostní orgány i polská vláda byly znepokojeny stále stoupajícím terorem členů OUN. Na území obývaném Ukrajinci byla přijata mimořádná bezpečnostní opatření a velmi tvrdé postihy vůči dopadeným pachatelům.
Představitelé polské vlády se proto již v polovině třicátých let obracely na čsl. vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I naše bezpečnostní a především zpravodajské orgány získávaly stále více poznatků o aktivitě těchto osob. Byly zjišťovány údaje o působnosti agitátorů OUN na rusínskou a ukrajinskou mládež, především na středních školách, ale i na naše vojáky v základní službě atd. To vše se dělo přísně konspirativně. Pokud se dotyční agitátoři nedopouštěli jiné trestné činnosti, nebyli zpravidla za to postihováni. Ideje a cíle ukrajinského nacionalismu tak postupně získávaly početné stoupence mezi Rusíny a Ukrajinci, především u mladší populace. Překotné události z roku 1938 a 1939 měly tragický dopad i na tento nejvýchodnější cíp tehdejší ČSR.
Mezinárodně politická situace ovlivňovala i další vývoj ve vrcholových orgánech OUN. Konovalec se usídlil se svým štábem v Rotterdamu v Holandsku. Již delší dobu panovaly rozpory mezi představiteli jednotlivých zahraničních skupin OUN, které usilovaly o radikálnější postup v činnosti OUN v Polsku i v ČSR. Celá záležitost byla vyřízena rázným způsobem. V květnu 1938 byl Konovalec úkladně zavražděn. Mezi odborníky z kauzy OUN převládá názor, že jeho vražda měla úzkou souvislost s názorovými rozpory a politickými třenicemi mezi ukrajinskými emigranty, pro které se Konovalec stával brzdou. Na uvolněné křeslo rychle dosedl jeho přítel Andrej Melnik, který až do té doby působil jako vedoucí funkcionář OUN ve východním Polsku. Před odchodem do emigrace jmenoval Melnik svým zplnomocněncem na území Polska Stefana Banderu. O Melnikovi a Banderovi se podrobněji zmíním v dalších kapitolách.
