České národní listy

Banderovská apokalypsa, díl II, část 12

Jaroslav Honzák

Banderovci, kteří se dostali až do jižních Čech, byli zpravidla zkušení a ostřílení veteráni, kterým šlo o to, co nejrychleji se dostat do bezpečí k Američanům. Dovedli se výtečně orientovat i v naprosto neznámém terénu a znali i přesné trasy svých postupů. Snažili se, aby nenarazili na „červené“ , tj. na příslušníky SNB. Přes všechna mimořádná a rozsáhlá bezpečnostní opatření se podařilo více jednotlivcům i menším banderovským skupinám úspěšně proniknout do USA zóny v Rakousku.

V listopadu 1947 jsem byl s dalším kolegou zařazen k výkonu skryté hlídky. V pozdních nočních hodinách jsme na našem stanovišti zjistili, že se našim směrem obezřetně plíží několik osob. Po přestřelce, v níž banderovci použili i ručního granátu, se jim podařilo od nás odpoutat. Této banderovské skupině i s raněným se zřejmě podařilo přejít na nedaleké rakouské území. 

V prosinci 1947 končila služba dočasně odvelených příslušníků. Vrátil jsem se do Králík.

V únorových dnech roku 1948 byla část pluku SNB „Slovensko“ odvelena do Prahy. Začátkem března se pak vrátili na Slovensko. Ve druhé polovině dubna  1948 se příslušníci pluku definitivně vraceli na své kmenové útvary. Pokud tyto byly zrušeny, mohli příslušníci využít možnosti zařazení  do nově vznikajících  zvláštních útvarů SNB v Praze, Jáchymově a dalších oblastech republiky. Někteří zůstali pak sloužit u reorganizovaných pohraničních útvarů, které byly v následujících letech posilovány v západních, jihozápadních a jižních Čechách i na jižních hranicích Moravy. Jiní využili možnost přemístění na různé stanice SNB, především v okolí jejich bydlišť, další pak odešli i do civilního života.

Doslov

Organizovaný boj proti banderovským jednotkám skončil na našem území přibližně v polovině roku 1948. Toto nebezpečí však mělo reálnou podobu i v dalších letech, kdy se mnoha banderovcům podařilo uprchnout do USA zón v Rakousku a Německu, odkud vedli záškodnický boj proti ČSR. Např. jedna dvoučlenná banderovská skupina  těžce zranila dne 2.3.1950 dva příslušníky Pohraniční stráže.

Někteří banderovští prominenti získali za pomoci řeckokatolických kněží falešné křestní či oddací listy, kterými získali novou identitu, zaručující legalizaci jejich dalšího pobytu na území ČSR  (dokonce i někteří řadoví střelci získali falešné doklady jinou cestou a žili s novou identitou v republice, zakládali i rodiny). Někteří ukrajinští nacionalisté tak přešli na jiné formy a způsoby boje. Zejména se snažili ideologicky působit na přesídlence ze Zakarpatské Ukrajiny, volyňské Čechy, Ukrajince a Rusíny, žijící v českých zemích, udržovali kontakty na vedení OUN v Mnichově atd. Řada z nich   pak splynula s další masou přesídlenců ze SSSR, Rumunska, Polska, Maďarska i ze Slovenska, která se v prvních poválečných letech usazovala v našem pohraničí. Obdobně tomu bylo i u jednotlivců nebo menších skupinek bývalých Vlasovců, příslušníků Zeppelinu a dalších podvratných skupin. Především v letech 1945-47 se naše republika stala průchodištěm mnoha cizinců, kteří z různých důvodů se nemínili vrátit do své původní vlasti. To se týkalo i tisíců Poláků, Ukrajinců, Chorvatů, Slovinců, Řeků, Bulharů, Rumunů a dalších. Souviselo to i procesem vysídlování sudetských Němců, kdy se do těchto uvolněných domů často stěhovaly různé pochybné existence, které se prokazovaly různými padělanými nebo zfalšovanými doklady o jejich původu. Z vlastní praxe , při výkonu mé tehdejší služby, mohu posoudit, jak těžko se ještě v 60. letech prověřovala skutečná identita osob z řad volyňských Čechů, reemigrantů ze Zakarpatské Ukrajiny, Rumunska, Maďarska, ale i ze Slovenska.

Ve stručnosti uvádím další osudy některých banderovských velitelů a funkcionářů OUN, o kterých jsem se zmiňoval.

Za jakých okolností došlo dne 15.10.1959 k zastřelení S. Bandery, který v Mnichově žil pod jménem Stefan Popel, jsem se zmínil již dříve. Celá desetiletí byla vyslovovány spekulace , kdo stál za jeho vraždou. Zda to byla KGB, či některá západní rozvědka nebo jeho dosavadní stoupenci. Zřejmě byl z mnoha stran zájem, aby Bandera byl navždy umlčen. V době jeho zavraždění již neměl žádnou faktickou moc, aby mohl jakkoliv ovlivňovat další vývoj na Ukrajině či v Polsku.

Obdobně tak dopadl i hlavní velitel UPA, generál Taras Čuprinka, který se po rozbití jednotek v Polsku dostal na území západní Ukrajiny. Tam se mu s pomocí jeho stoupenců podařilo v okolí Lvova zajistit si a vhodně upravit dům, kde se skrýval i se členy své ochranky až do pro něho osudného dne 5.3.1950. Ten den zásahová jednotka NKVD jeho dům obklíčila. Čuprinka byl vyzván, aby se dobrovolně vzdal. Když tak neučinil, byl on a pravděpodobně i všichni jeho ochránci při nastalé přestřelce zabiti.

Burlak byl po svém zadržení, počátkem září 1947, umístěn ve vojenské věznici v Košicích, kde byl řadu měsíců vyslýchán našimi vyšetřovateli a zpravodajskými orgány. Dne 12.2.1948 se mu podařilo za nevyjasněných okolností z této přísně střežené věznice uprchnout. O jeho útěku byly neprodleně informovány všechny složky SNB, včetně pohraničních útvarů, kterým byla nařízena zvýšená ochrana hranic. Současně bylo v celém prostoru východního Slovenska prováděno zcela mimořádná bezpečnostní opatření. Burlak byl zadržen již v následujících dnech ještě v okolí Košic. Krátce poté byl vydán do Polska , kde byl za spáchané zločiny proti polským občanům odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1949.

Bir, další velitel sotně, se v průběhu polské operace „Visla“ pokusil probít na území Zakarpatské Ukrajiny. Při přechodu na toto území, byla jeho jednotka rozprášena a sám Bir v tomto boji padl. 

Ren Vasil – Ivan Mizernyj, alias Maciejko, velitel součásti Lemko, kterou vykonával až do konečného rozbití jednotek UPA v Polsku. Rozkazem hlavního velitele UPA č1/46 mu byla udělena hodnost majora. Během operace „Visla“ byl za své bojové úspěchy povýšen do hodnosti podplukovníka. Po rozbití celého jeho praporu utekl do svého rodného kraje na západní Ukrajinu, kde ho zlikvidovaly orgány NKVD.

Orest Miroslav – krycími jmény Bily, Bohdan a Olah, bývalý důstojník polské armády v záloze. V letech 1943 až 1947 vykonával funkce personálního a organizačně-mobilizačního referenta UPA pro lvovské vojvodství. Velel praporu určeného k potlačovánísovětského a polského partyzánského hnutí. Po rozbití jednotek UPA uprchl do západních oblastí Polska, kde ho dne 2.3.1948 zatkly polské bezpečnostní orgány. Vojenský soud ho odsoudil k smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1950.

Šelest Vasil – Sidor byl velitelem součástí UPA-Západ, kterou vykonával již od roku 1943. Po rozbití jemu podřízených jednotek v operaci „Visla“ se mu podařilo uprchnout na západní Ukrajinu, kde se skrýval v lesích v okolí Stanislavova. Dne 17.4.1949 odhalily orgány NKVD jeho úkryt. V nastalé přestřelce byl Šelest zabit.

Chryn – Štefan se stal v červnu 1945 velitelem sotně v Renově praporu. Dne 23.7.1947 byl Chryn se zbytkem své sotně usmrcen při pokusu o překročení hranic na ukrajinské území.

Chromenko – vlastním jménem Michal Duda byl velitelem sotně, která se s Burlakovou a Brodyčovou sotní probíjely přes Slovensko. Jako jedinému z velitelů sotní se mu podařilo se zbytkem své jednotky dostat do USA zóny v Rakousku. Chromenko byl pak v dalších letech využíván západními rozvědkami k organizování záškodnické činnosti proti SSSR.

Takový byl osud některých banderovských velitelů. Mnozí z nich jsou v současnosti na Ukrajině oslavováni jako národní ukrajinští hrdinové v boji za svobodnou a nezávislou Ukrajinu. Přes katastrofální ekonomickou situaci, ve které se současná Ukrajina nachází, se na jejím území budují honosné pomníky těmto jejich „národním osvoboditelům“. Před několika lety naše masmédia zveřejnila zprávu, že v některém ukrajinském městě, tuším v Ivano – Frankovsku, byl postaven honosný pomník Štefanu Banderovi, jako ocenění jeho velkých zásluh o vznik samostatného ukrajinského státu.

„Ukrajinská karta se po roce 1945 stávala jedním z triumfů, se kterými představitelé západních mocností reálně počítali. V této práci jsem také uvedl, že již Hitler dovedl obratně a maximálně využívat ukrajinské nacionalisty pro uskutečnění svých expanzivních záměrů vůči Polsku a SSSR. Jaké důvody vedly k tomu, aby ukrajinští nacionalisté v USA zóně v Rakousku a Německu se těšili takové podpoře? Činnost ukrajinských nacionalistů zdaleka nekončila porážkou jednotek UPA na Ukrajině, v Polsku a v ČSR. Mnoho členů UPA a OUN, kterým se podařilo uprchnout do Německa a Rakouska, se zapojilo do špionážní a záškodnické činnosti proti SSSR a Polsku, a to již od roku 1947.

Myslím, že nikdo z nás, dosud žijících „veteránů“, kteří působili na Slovensku, se nemá za co stydět nebo se omlouvat. Jeli jsme tam na rozkaz tehdejšího ministra vnitra Václava Noska s jasným úkolem: Bránit integritu Slovenska a jejich občany před těmito vetřelci! Pro každého z nás bylo dilema, když jsme museli používat zbraně proti těmto našim protivníkům. Tehdy nebylo jiné vyhnutí. Buď se nám je podaří zadržet a zneškodnit nebo oni nad námi zvítězí a na Slovensku pomohou nastolit „nový režim“.

Touto cestou bych chtěl uctít světlou památku padlých kamarádů a osobních přátel z pluku SNB i našich velitelů a kamarádů, kteří již dříve zemřeli.