České národní listy

Je to již neuvěřitelných  28 let, co u nás došlo k  nečekanému společenskému převratu.  A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali,  a kde se stala první chyba, že  vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli. Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fora, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o  povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před r.1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“  Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která  se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme  neomezenou svobodu bez odpovědnosti,  všechno měla  řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje  bezohlednost,  sobectví a hrabivost. Lidem  chybí motivace  k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom  nehledí, zisk rozhoduje. A  jen zcela pokrytecky se  pěstuje pohoršení nad nekalými zisky u těch, kteří někomu  překážejí, a vyhlašuje se  neúčinný  boj s korupcí, jen  pro uchlácholení oprávněné kritiky. 

Po počátečním nadšení, nadějích a odhodlání k nápravě společenských nešvarů došlo u nás postupně k společenskému rozkladu. Nejsme daleko od stavu, kterému sociologie říká a n o m i e, stav bez pravidel, stav  libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily  žádoucí principy demokracie a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu  k transcendentnu“ apod.  A k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, směřující  přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a  k slibované prosperitě. Program obnovy  soukromého vlastnictví a  neregulovaného  trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů.  Ambiciózní podnikavci využili  příležitostí a obsadili  důležité politické nebo ekonomické pozice. Původně silný společenský konsensus vyprchal. Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl r. 1992 viditelný historický  doklad  úspěchu   i  symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků  v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho -   jsme pocítili ztrátu  nadosobního smyslu. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity.  Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi  pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako zosobnění  národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se  první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a  zároveň bagatelizuje protektorátní  kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus  husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se  silně nevraživým podtextem  se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí  se odsuzuje národní  kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale  také  hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a  našeho osvobození   r. 1945.  Znovu se otevřela  problematika  německé menšiny na českém území  a  realizace  Postupimských  dohod. I na některých  vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde  se  obnovují sochy starých mocnářů a bourají  památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se  28. říjen. Ale to  všechno se dnes u nás  smí a  může,  protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si  tu svobodu  přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění  ani nepřehledné množství  většinou samoúčelných a  malicherných směrnic od  vedení Evropské unie v  Bruselu,  ani neživotných a často nedomyšlených  zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná   a u t o r i t a.  Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti  významnou funkci, protože nositelé  autority právě dík vážnosti, které se těší,  mají  účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých,  nepřehledných,  organizovaných a hierarchizovaných  společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucinální. Je spojena se společenskou pozicí a  větší či menší účastí  na držení moci ve společnosti.  Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem  nejen na základě respektu k  jejich  vlivné společenské  funkci, ale i na základě dobrovolného  uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a  lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů  Československé republiky  těšil první prezident. T.G. Masaryk  byl nejen hlavou státu, ale  zosobňoval  i  dalekosáhlou vážnost  a úctu  k  ideálům  politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu  někteří  žárliví  názoroví  protivníci  dodnes  Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou  (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění).  Lidé s autoritou  jsou  ve skupině ručiteli utváření a ochrany hodnot  a  jako jejich představitelé  zprostředkovávají také  spojení s  kulturním odkazem skupiny. Oživují   ideály  a aktualizují  tvořivé síly  a  snahy minulosti  v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás.

Za  podmínek dezintegrace  a dehonestace hodnot  sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu  příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a  všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život  v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se  rozkládá  a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení  jedinci jsou tu pro egoismus, machinace  a zápolení, v kterém vítězí hrubá síly a bezohlednost.  Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce,  intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a  lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a  hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu,  studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též  všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném  sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že  mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové,  např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže  poskytnout  ideový základ pro  budování nově ustaveného (zbytkového)  státu.