Antonín Hudec, sokol a legionář II, PhDr. Dagmar Stryjová
¨ Antonín Hudec, sokol a legionář II
PhDr. Dagmar Stryjová
V květnu 1914 byl Antonín odveden na vojnu, což se samozřejmě neobešlo bez historky, kterou popsal následujícím způsobem: „Po odvodu většina z nás sokolů prosadila, že místo kytek za klobouky, jsme si koupili dlouhé černé smuteční stuhy. Ve Vyškově jsme prošli nepovšimnutí. Po příjezdu do Račic nás však sepsali četníci a nařídili nám odstranění smutečních stuh. Asi za 10 dnů po odvodu jsme byli předvoláni k okresnímu trestnímu soudu do Vyškova s obviněním, že jsme demonstrativně vystupovali proti rakouské armádě. Soud uznal naše omluvy, že jsme neznali účel smutečních stuh, které jsme koupili jen proto, že se nám to líbilo a odsoudil nás každého na 6 hodin vězení nebo 2 Kč pokuty. Zaplatili jsme s radostí každý tuto pokutu. Pan Střelec pro nás přijel s kočárem do Vyškova a slavnostně nás přivezl do Račic, kde nám k tomu dal čtvrtinu piva. Dne 26. 7. 1914 vypukla světová válka. Nastoupil jsem však vojenskou službu teprve 24. 8. 1914, jelikož při všeobecné mobilizaci nebylo dostatek ubikací a vojenských oděvů.“
Sloužit začal u 14 zeměbraneckého pluku v Brně, kde prodělal i základní vojenský výcvik. Odtud byl 21. listopadu 1914 poslán s nově utvořeným polním praporem na rusko-rakouskou frontu ke Krakovu. 10. prosince 1914 byl při bojích s Rusy zajat. O tom, že byl opravdu zapáleným sokolem svědčí i to, že při odjezdu na frontu si vzal s sebou také sokolský stejnokroj, od kterého se neodloučil ani v době nejprudších bojů v zákopech a měl jej při sobě také v době zajetí od Rusů, o čemž do svého deníku poznamenal:
„Do prvních bojů zasáhl jsem za Krakovem. Dobrým rakouským vojákem jsem však nebyl. V době přísahy jsem mlčel a na frontě jsem se toulal mimo svoji část. Navíc při každé příležitosti jsem se pokoušel dostat se do zajetí. Podařilo se mi to však teprve až 10. prosince 1914 při nástupu proti Rusům. Rusové náš 14 pluk obelstili. Vzdávali se hromadně. Pod plášti však měli ukryté pušky a když byli mezi námi, začali do nás střílet. Druhá kolona Rusů nás obstoupila a znemožnila nám ústup. Hledal jsem útočiště, kde bych se skryl. Můj úmysl zpozoroval praporčík Fendrich a chtěl mně zastřeliti, nebudu-li stříleti proti nastupujícím Rusům. Jelikož jsem nechtěl žádného Rusa zastřeliti, nechal mne Fendrich svému osudu a utekl. Využil jsem situace a ukryl se s ostatními Čechy do chlívku. Mezi námi byli 2 vídeňští Češi, jedním byl četař Eliáš z Vítovic u Rousínova. Když se Rusové blížili, vystoupili jsme beze zbraní a nechali se zajmouti. Byl mezi Rusy jeden Čech, který mně radil, co si mám s sebou do zajetí vzíti. Tázal jsem se ho, zda-li budu moci v Rusku cvičiti, že mám s sebou sokolský úbor. Doporučil mně, bych si tento s sebou vzal, že však s cvičením neví, jak to bude, neboť tu nejsme v Čechách.“
Po krátkém pobytu v zajateckém táboře ve Věličce u Krakova následoval pochod přes Převarsk, kde byli všichni zajatci na jeden den ubytováni ve vojenských kasárnách, a Řešov do Lvova, kam dorazili na štědrý den večer. Během přesunu byli nuceni urazit o hladu denně 30 až 40 km. Trochu najíst dostávali pouze ráno a večer, a proto aby nepomřeli hladem, nezbývalo jim nic jiného, než žebrat. Pak následoval přesun do Ravy Ruské, kde byli večer naloženi do vlaku a převezeni do zajateckého tábora v Kyjevě. Odtud po několika dnech následoval další přesun do Moskvy a dále přes Jaroslav, Čeljabinsk a Omsk do Novonikolajevska na Sibiři. Zde byli opět ubytováni v zajateckém táboře.
Vlivem špatné stravy, čtyřicetistupňových mrazů a nezdravých ubikací však celý tábor dostal tyfus, na který řada zajatců zemřela. Zbylí vojáci byli po týdnu přepraveni v počtu asi 200 lidí do ruské vesnice nedaleko Čulína, kde byli přiděleni na práce k ruským mužikům, kde je čekala těžká a vysilující dřina na sedláckých usedlostech. V Čulíně setrval do května 1918, kdy přišel do vesnice český důstojník verbovat zajatce do československých legií. Jejich příslušníkem se stal i Antonín Hudec. Následoval přesun železnicí do Novonikolajevska, kde byl organizován 11 legionářský pluk. O přesunu si Antonín Hudec opět poznamenal:
„Bylo nás ještě tak málo, že jsme byli zařazeni do první čety, první roty a všichni jsme se vešli do jednoho vagónu. Hned se mezi těmito několik z nás přihlásilo dobrovolně na výpravy do zajateckých táborů v Barnaule, Altaji, Semipalatinsku, Pavlodaru a jinde pro organizování zajatců Čechů a Slováků do československého vojska. Cesta a jízda vlakem byla dosti nepohodlná, neboť koleje a mosty byly ruskými rudoarmějci poškozovány.“
Vedle líčení náboru vojáků do řad nově se formující československé armády však v jeho deníku nechybí ani barvitý popis krajiny, přírody a života zdejších obyvatel a boje, kterými jako příslušník československých legií na sibiřské magistrále prošel, včetně bojů o legendární zlatý ešalon s ruským pokladem. Z deníku se dovídáme, že od 11. pluku se dostal k údernému praporu, který byl organizován v Tomsku. Zde těžce onemocněl chřipkou, které málem podlehl. Po měsíčním pobytu v Tomsku, spojeném s náročným vojenským výcvikem, následoval přesun do Jekatěrinburgu a těžké boje v okolí Nižního Trajska a Belebeje, kde se dozvěděl o rozpadu Rakouska-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. O krutých bojích, které zde v té době prožil, si později do svého deníku opět poznamenal:
„Boj byl tuhý, neboť vesnice musela být za každou cenu dobita, aby bylo kde nocovat. Navíc nepřítel se chtěl za každou cenu probíti. Druhého dne ráno se na ulici ve vesnici nacházely hromady mrtvol. Také našich při tomto boji padlo 25 mužů. Mezi nimi i oblíbený praporčík Blažek, pobočník velitele praporu Haška. Z Belebeje odjeli jsme vlakem do Ufy, kde jsme byli zadrženi a posláni zpět. Dověděli jsme se, že plukovník Švec se zastřelil, jakož i pohnutky jeho tragického skonu. Byli jsme vráceni znovu na belebejskou frontu, kde jsme ještě několik dnů za krutých mrazů bojovali. V těchto bojích byli jsme několikráte napadeni nepřátelským dělostřelectvem. Bylo nutno, někdy i celý den, se skrývati v závějích sněhu, bychom na sebe neupozornili. Od klečení ve sněhu nastydl jsem na pravé koleno tak, že noha v koleně opuchla a ve svalu se mně jablko v koleně za velkých bolestí obracelo nazad.“
