Alexandr Solženicyn – ruský vlastenec
Alexandr Solženicyn – ruský vlastenec
Jistě si asi, byť ne mnozí, vzpomínáte, jak před nedlouhou dobou někteří naši politici četli v kostele na pokračování z díla A. Solženicyna, světoznámého odpůrce sovětského režimu. Oblíbeným spisovatelem se stal již v počátkem 60.let minulého století, kdy vyšla jeho kniha „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Prožitky A. Solženicyna byly bezesporu velmi silné. Přesto mu však v srdci zůstala vřelá a silná láska k Rusku, která jej přivedla z pohodlného amerického exilu zpět do znovutrpící a krvácející vlasti.
Od té doby jezdil po Rusku, mluvil s lidmi, žil jeho bolestmi, kritizoval tehdejší ruský režim a jeho přední činitele. Psal a mluvil pravdu dříve a činil tak až do nedávné smrti. Rozdíl je však viditelný. Do pádu sovětského režimu, a snad i nějaký rok poté, byl často citován v západních médiích. Poté jeho kritika již nevyvolávala zdaleka tak velkou publicitu. Spíše naopak. Byl peskován a různé nelichotivé přívlastky se na něj jen hrnuly.
Srovnáme-li osudy A. Solženicyna s našimi disidenty, můžeme zjistit, že byly zcela rozdílné. Nikdo z nich zřejmě neměl za sebou to, co musel prožít A. Solženicy. Spíše můžeme konstatovat, že do konce 60. let byli často členy, či dokonce funkcionáři vládnoucí strany. V 70. letech již sice jako příslušníci protirežimní opozice mluvili o českých zájmech, o rovnosti všech a zvláště pak naléhali na zahájení diskuse se státními a stranickými orgány. Když přišli k moci, změnili se. Sami se stali základem nových vládnoucích struktur. Zapomněli na to, co hlásali. Shlíželi a dosud shlíží s hradních a sněmovních výšin na lid v podhradí. Diskusi na řadu zvlášť politicky významných témat s většinou občanů zásadně odmítají, včetně té o americké radarové základně v ČR. Někteří z nás si dokonce kladou otázku, zda nesplácejí dluhy svým dřívějším mecenášům i obětováním části českých státních a národních zájmů.
Ano, naši bývalí disidenti by se mohli u A. Solženicyna, který jako důstojník sovětské armády bojoval proti nacismu, přežil gulag i vyhnanství, nucený exil, učit především lásce k vlasti, morálním a duchovním hodnotám. Své učitele čeští disidenti, ke škodě nás všech, však vidí jinde a také jinam se nás snaží vést. Proto další díla A. Solženicyna se již zřejmě nebudou u nás číst ani v kostelech. Širší veřejnosti mají zůstat spíše neznámá. Proto jsme se rozhodli, že z knihy A. Solženicyna „Rusko v troskách“, která vyšla v Ruské federaci r. 1998 a u nás na podzim 1999, vám, vážení čtenáři, přineseme některé ukázky. Jistě vám pomohou udělat si obrázek o jelcinovském Rusku, zachvacovaném již tehdy nejen globalizačními procesy.
Před svou smrtí měl A. Solženicyn štěstí vidět, jak jeho milované Rusko vstává z trosek a jak hledá a nachází samo sebe, jak se opět postupně stává svrchovaným státem. Do tohoto procesu vložil Solženicyn i svůj nezanedbatelný příspěvek
.Dr. O. Tuleškov, Praha, březen 2001
Poznámka: Výňatky z knihy A. Solženicyna vyšly v brožurce, jíž vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 252. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Vydání první, Praha, březen 2001, vydání druhé, Praha, srpen 2008.
