Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989, díl VI
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 VI
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Budeme žádat základní občanské svobody, které by v plném rozsahu zaručil nový základní zákon státu - demokratická ústava. Budeme žádat, aby lidé byli spravedlivě odměňováni, aby jim byla zaručena důstojná sociální existence a aby stranická legitimace nebyla poukázkou k získání vedoucích míst a jiných výhod.
Budeme žádat svobodu pro politické vězně a nutný krok k celospolečenskému rozhovoru".
Toto a další prohlášeni nezávislých skupin byly dány k dispozici zahraničnímu vysíláni. Na domácí půdě je však potkal osud onoho pověstného házeni hrachu na zeď. I když rozsah pokojných demonstrací k 28. říjnu dosáhl větších rozměrů než všechny demonstrace předcházející, a i když i v řadách KSČ narůstal počet nespokojenců s oficiální politikou Jakešova a Husákova vedeni, jeho reakce byla obvyklá: brutalita policejních pendreků, vodních děl, zatýkáni... Policejní orgány zadržely v Praze 359 aktivních účastníků demonstrace, z toho 18 cizinců. Kontrolováno bylo 1172 demonstrantů. Mimo Prahu bylo zadrženo 198 osob, perlustrováno 958 a k výslechům či k preventivním „pohovorům" předvedeno 253 osob.
28. října 1989 se M. Hübl, jeden z významných disidentů, historik, reformista, bývalý člen ÚV KSČ a nesmlouvavý kritik Husákova režimu, vracel domů z demonstrace na Václavském náměstí. Na chodbě domu, kde bydlel, ukončil náhle infarkt jeho život. A. Dubček pochopitelně neváhal a 7. listopadu se přijel s nim rozloučit do motolského krematoria spolu se stovkami přátel a známých.
Po pohřbu se téhož dne sešel v bytě u Marků na Karlově náměstí se skupinou přátel a bývalých spolupracovníků z let 1968-1969: V. Šilhánem, M. Hájkem, V. Kuralem, F. Beerem, H. Maxou a řadou dalších. V diskusi převládal názor, že v úvahách o změně poměrů nelze již s komunistickou stranou počítat.
Několik následujících dnů lze charakterizovat jako onen pověstný, ve skutečnosti však jen zdánlivý, klid před bouři. Opoziční skupiny předpokládaly a připravovaly své nejbližší vystoupeni k 10. prosinci 1989 – ke Dni lidských práv.
Zatím však vývoj v zemích střední Evropy v roce 1989, zvláště pak v jeho podzimu, byl charakteristický dvěma základními skutečnostmi. Rozklad starých prosovětských režimů v zemích kolem Československa v Polsku, Maďarsku i v NDR - pokračoval rychlým tempem a demokratické opoziční sily nabývaly převahu. Ale i režim Jakeše a Husáka v Československu zrychloval svůj rozklad. Dokazují to i různé průzkumy veřejného mínění, a to i průzkumy uvnitř KSČ. Tak např. v průzkumech, které se konaly ve dnech 20.-24. listopadu, a také 9.-12. prosince 1989, byla položena otázka, jakou cestou by měl pokračovat vývoj v našich zemích. A jestliže v prvním případě se pro socialistickou cestu vyslovilo 45 % respondentů, v druhém případě to bylo 41 %. Pro kapitalistickou cestu se v obou případech vyslovily pouze 3%. Avšak pro jakousi třetí variantu, tj. spojení výhod socialismu a kapitalismu, se v prvním případě vyslovilo 47% respondentů a v druhém případě 52% respondentů. Oskar Krejčí, v roce 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce, uvádí ve své publikaci „Proč to prasklo", že řada členů KSČ se podepsala pod výzvu opozičních skupin „Několik vět", že se účastnila manifestaci a demonstraci a že již květnový průzkum prokázal, že 58% členů strany a 52% funkcionářů projevilo nedůvěru ke stranickému a státnímu vedeni.
Velice zajímavé důkazy máme i ze svědectví emisarů M. Gorbačova, kteří z jeho pověření sledovali vývoj situace v Československu. Tak ve zprávě o vývoji situace v zemích východní Evropy, vypracované Ústavem ekonomiky světové socialistické soustavy AV SSSR, se v části o situaci v Československu uvádí, že Klub socialistické obrody má solidní konstruktivní program. A že Obroda může počítat s přílivem velkého počtu stoupenců: do 500 až 750 tisíc osob.
Tento závěr fakticky potvrdil další Gorbačovův emisar počátkem listopadu 1989 v důvěrném rozhovoru s jedním z vedoucích členů Obrody. Tento emisar potvrdil, že když se klub Obroda na přelomu října a listopadu obrátil s výzvou, dopisem na členy KSČ, v němž je vyzval k aktivnímu vystoupení v duchu reformního programu, výsledek Jakešova průzkumu potvrdil, že 31% členů KSČ vyslovilo s tímto dopisem - výzvou jednoznačný souhlas.
K uvedeným důkazům ještě dodávám, že ani skandováni jména A. Dubčeka vedle jména V. Havla na všech demonstracích k výročí 21. srpna 1988 a 1989, ve dnech Palachova týdne, či demonstracích k 28. říjnu, nikterak nedává za pravdu tvrzeni různých kritiků, že v listopadu 1989 byl v Československu o reformní socialismus zanedbatelný zájem.
Jakešovo vedeni však i nadále odmítalo dialog s opozici. Nadále se spoléhalo na své bezpečnostní sily a část stranického aparátu, respektive na administrativně kádrová opatřeni v mocenském centru.
Situace v zemích kolem Československa, ale i v Československu samém, zvláště pak zářijový východoněmecký exodus, kdy tisíce občanů NDR utíkaly přes Prahu na Západ a v prostorách Malé Strany, kde sídlilo velvyslanectví „západního Německa", zůstaly po nich stovky opuštěných trabantů, to byl jeden ze stimulů narůstajícího opozičního hnuti v Československu i jeho aktivity.
Uvedl jsem již v předchozí kapitole, že podstatná část nezávislých opozičních skupin v Československu, soustředěná hlavně kolem „Charty 77", plánovala své vystoupení ke Dni lidských práv k 10. prosinci. Mělo to však být - podle V. Havla - spíše jakési legální kulturně politické vystoupeni opozice než nějaká razantní demonstrace proti stávajícímu režimu. To ovšem neznamenalo, že nezávislé skupiny pasivně vyčkávaly na tento den. První pokusy Klubu Obroda i skupiny Most o přímé kontakty s mocenským centrem a pokusem o dialog skončily bez úspěchu.
Velká skupina nezávislých iniciativ napsala již 5. listopadu 1989 otevřený dopis ministru zahraničních věcí SSSR E. Ševarnadzemu. Jeho obsahem byl protest proti jeho výroku v rozhovoru se šéfredaktorem polského listu Gazeta Wyborcza Adamem Michnikem, že „hodnoceni (srpnové intervence 1968 - B.A.), provedené vedením KSČ a čs. vlády, považuje za závazné". Autoři dopisu sice vítají prohlášení, že SSSR se jednou provždy zřekl politiky vnucováni svých hodnoceni k srpnové intervenci, přičemž se odvolávají i na to, že nová polská vláda a maďarská politická reprezentace nečekaly na souhlas Moskvy a za srpnovou intervenci se již dokonce omluvily.
Dopis konči výzvou: „V zájmu mírového rozvoje Evropy a sblížení a spřátelení jejích národů lze tento zásah jedině odvolat, odsoudit, prohlásit za nulitní.
Pokud se totiž dnešní vedení Sovětského svazu jasně a bez diplomatických vytáček nedistancuje od činů svých předchůdců, potud nemůže mít nikdo jistotu, že se akt podobné intervence nebude kdykoliv a kdekoliv opakovat. A odvolávat se na to, že tenkrát v roce 1968 byly jiné podmínky, znamená jen doznání, že mezinárodní právo platí jen někdy a že slavnostní závazky lze podle okolností vypovědět".
Dopis podepsali zástupci deseti nezávislých iniciativ a adresovali jej prostřednictvím Mezinárodní helsinské federace na vědomí i všem vládám Helsinského společenství.
Jen o den později - 6. listopadu - a ve stejném duchu, ale v mnohém důsledněji argumentovaném dopise, se výkonný výbor Klubu Obroda obrátil na Sjezd lidových zástupců SSSR. A krátce poté, 16. listopadu, se skupina nezávislých iniciativ obrací dopisem na právě probíhající zasedání Evropské rady v Paříži. Upozorňuje v něm na zpožďování vývoje v Československu za řadou jiných zemí ve střední Evropě: „Máme za to, že pro úspěch a nezvratnost hospodářských a politických změn v naší části kontinentu je nutné, aby probíhaly ve všech zemích. Dnešní vedení našeho státu, opírající legitimitu své moci o ideologii zrozenou z okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, se těmito změnami cítí ohroženo.
Politika zrozená před více než dvaceti lety kolektivním narušením mezinárodního práva tak stojí dodnes v cestě novým nadějím této části Evropy.
Proto se otázka přehodnocení přes dvacet let starých událostí v Československu stává mimořádně významnou pro nezvratnost reforem ve východní Evropě...
V této situaci považujeme za neudržitelné, aby se Sovětský svaz v době vytváření historicky nových principů soužití v Evropě nadále distancoval od spoluodpovědnosti, kterou dodnes má za důsledky jím vedené intervence" .
Avšak rozuzlení této situace již bylo doslova za dveřmi. K jejímu rozuzlení přispíval i
A. Dubček mírou vrchovatou. Nechyběl ani mezi demonstranty, protestujícími 14. listopadu před bratislavským Justičním palácem, kde právě probíhal proces proti tzv. bratislavské pětce (Čarnogurský, Kusý, Maňák, Selucký a Ponická), obviněná za údajné rozvracení republiky či spolupachatelství. Spočívalo v publikační činnosti, kritizující srpnovou „internacionální pomoc" v srpnu 1968 a vedoucí představitele KSČ a vlády, kteří se na ní spolupodíleli. Demonstranti žádali osvobozující rozsudek. Když se mezi nimi objevil i Dubček, vynutili si, aby k nim promluvil a zvedli jej na ramena.
***
Uvedl jsem již, že P. Pithart při vymýšlení „důkazů“ o neschopnosti reformistů a hlavně A. Dubčeka, předčí i „geniálního kadeta“ Büglera, z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho nezajímají publikace historiků, autentické dokumenty k historii reformního procesu Pražského jara. On si dokázal i bez nich vycucat z kteréhosi palce i důkaz, že to byl A. Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu 1969 poslal panceřáky a ozbrojené síly s obušky. Jemu nevadilo, že Dubček i Smrkovský byli v té době na – Husákovo naléhavé „doporučení“ – „dovolené“. Dubček na své chatě v Senci a Smrkovský v Tatrách.
Stejně tak jednostranně obviňuje A. Dubčeka v první kapitole „Devětaosmdesátého“, že 22. srpna 1969 podepsal tzv. „prüglpatent“, ačkoliv historikové již dávno na základě dokumentů a svědectví popsali, jak tomu bylo doopravdy. Stačilo mu jen zalistovat v publikaci O. Tůmy a kol., Srpen 1969, na str.265-271; nebo v publikaci J. Madryho, Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969 -1970 a role ozbrojených sil, na str. 116n. Dověděl by se, že i G. Husák potřeboval, mj. umýt ruce, potřísněné krví svých odpůrců, krví demonstrantů. Proto se rozhodl donutit parlament k dodatečné legalizaci srpnového teroru proti odpůrcům svého režimu a okupantům. Proto již 21. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ, ze nepřítomnosti A. Dubčeka, Husákův návrh usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 Sb., „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“. 22. srpna byl tento návrh upraven a schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády. S porušením zásad parlamentního jednání (přes nedostatečný počet členů předsednictva) bylo ještě téhož dne toto předsednictvo svoláno. A. Dubček jako předseda Federálního shromáždění byl narychlo povolán z domova, přesněji ze své chaty v Senci, a letecky dopraven do Prahy 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání předsednictva FS o návrhu předloženém O. Černíkem – a zdůvodněném poukazem na průběh srpnových demonstrací a jejich možné důsledky – Dubček sice souhlasil s použitím zákona proti vandalům, ale po několika dílčích připomínkách účastníků byl vlastně jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícího porušování zákona.
Argumentaci O. Černíka při zdůvodňování návrhu zákona podpořil i přítomný G. Husák, který uvedl, že organizátoři demonstrací usilují o permanentní akce v ulicích a poukázal na situaci v Brně a v Liberci. Proti Dubčekovi zaútočil neomaleně i poslanec Valo tvrzením, že současné demonstrace jsou důsledkem jeho politiky, že události narůstaly pod jeho patronátem. A. Dubček pro zákon sice nehlasoval, ale z povinnosti předsedy FS ČSSR podepsal, ale podepsal jej také O. Černík, L. Svoboda.
V takové atmosféře, s vědomím, že přijetí takového zákona nemůže zabránit, ale i s pocitem povinnosti člena předsednictva ÚV KSČ, zákon podepsal, ačkoliv pro něj nehlasoval. Záhy si však uvědomil, že to byla jeho největší politická chyba. Vždyť mezi nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla: „Ať žije Dubček“, „Ať žije Smrkovský“. Proto již 1. září posílá O. Černíkovi, kterému stále ještě dost důvěřoval, dopis, v němž apeloval na vládu, aby učinila „taková opatření, aby nemohlo dojít k zneužití tohoto přechodného opatření k porušení naší, československé zákonnosti. Proto vláda v tomto směru musí mít vypracovány příslušné prováděcí normy“.
Je proto nanejvýš neseriózní, jestliže různí kritikové připisují přijetí zákona pouze Dubčekovi, jako by to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem nebyl podpis také Černíka a Svobody.