České národní listy

Adam Schröder, německý antifašista, vzpomíná, díl II.

Ultimatum

Krátce na to se v naší kanceláři konzumního družstva, objevil nově jmenovaný starosta obce Adam Grüner a s ním místní vůdce henleinovců, tesařský mistr Johan Bareuther a kurýr fašistické centrály z Chebu. Předali mi, jako představiteli sociální demokracie v obci, pozdrav od ing. Rümmlera a od mého "přítele" Henleina, s žádostí o přestoupení k nim a oslavení velkého smíření.

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na jediné slovíčko, ne! Nastala rozpačitá pauza. Potom mi vůdce obce, nafouknutý jako páv, předal, jak sám řekl, poslední ultimatum.

Stálo v něm:

1. Na kraji lesa u Selbské, čekají již bojovníci za svobodu a početné jednotky SS, na rozkaz k obsazení Libé.

2. Posílení československé Finanční stráže a vaší Rudé obrany česko­slovenskou armádou, se nebude na základě předešlých dohovorů provádět.

3. Pojď ihned s námi a vydej prohlášení ke všemu obyvatelstvu o sbratření. V opačném případě začnou již dnes v noci a zítra v Libé padat hlavy.

Datum: Libá, 21. 9. 1938.

Chtěl jsem zavolat do Chebu, telefon nešel, v mém pracovním stole ležel nabitý revolver.

"Nenamáhej se," řekl starosta - "pro vás už telefon nepůjde. Pojď s námi, víš, že vás potřebujeme! Mysli na tvoji odpovědnost!"

Vybuchl jsem: "Kdo ti dal právo zradit naši československou obec a po té vylhané zprávě se podepsat pod tuto zradu? Jako tvůj zástupce v obecní radě, tě nesmlouvavě poženu k odpovědnosti!"

Všichni tři se smáli nahlas a führer obce, vědom si svého vítězství se naparoval: "Potřebujeme velké Německo, to je naše opravená zvláštní zpráva, takovou má cenu..."

Moje prsty nahmataly revolver, ale šťastná intuice, ne rozum mi napověděla, aby jej opět pustily. Znovu jsem vybuchl: "Ne, to si nemohu vzít na svědomí, abych vás, milí občané Libé, sbratřoval s těmito zločinci! Ne! To stojí za můj život..." Hrobové ticho...

Náhle se otevřely dveře a muž s kufry vrazil dovnitř. Posadil se, zajíkl se a opět vyskočil. Objal mě a zašeptal: "Starý příteli, co nám to udělali. Fuj! Adi, já byl národní socialista až na půdu. Ale konec, konec! Takové věci, to je světový podvod, jaký ještě na této planetě nebyl! "

Starosta Grüner zvolal: "Pepi, ty jsi v Salzburku asi slyšel tu zvláštní zprávu. Ta má cenu Velkoněmecka."

Pepi se mě pustil, otočil se k těm třem a na každého plivl. Pak zasyčel: "Vy zločinci, vy se nestydíte?" Chtěl se do nich pustit, místního vůdce už držel pod krkem. Zadržel jsem jej a henleinovská delegace rychle zmizela.

Vzal jsem Pepiho k oknu. "Podívej se na tvou rodnou Libou!" Díval se se slzami v očích, na rodný dům...

Na náměstí přijel přecpaný linkový autobus. Příbuzní "pohořelých" z Německa, Československa, Rakouska i Švýcarska přiváželi svým blízkým to nejnutnější a všichni s údivem zírali na stojící Libou. Když se blížila půlnoc, všichni hosté uléhali do postelí, někteří dokonce do těch, v nichž spávali ve svém mládí, šťastni, že se zase jednou vyspí, při otevřených oknech.

Teror

Začal jsem se také svlékat, vtom slyším rány na dvéře. Otevřu a dovnitř vpadl plně vyzbrojený příslušník freikorpsu. Padl obličejem na pušku. Obrátil jsem jej, nedýchal. Zatáhl jsem jej do světnice. Voda. Ocet. Umělé dýchání. Už jsem skoro nemohl. Naše návštěva, Berlíňáci, zavírali oči, švagrová omdlela. Dvě probuzené děti příbuzných křičely. Bojovník za svobodu, konečně začal lapat po vzduchu. Nakonec ze sebe vyrazil: "Adi, Adi, schovej se, schovej. Freikorps tě chce zastřelit…“ " Švagrová se probrala z mdloby a začala ječet. "Mlčte, mlčte, jinak mě taky zastřelí", prosil Kaupepi, náš příbuzný a nyní bojovník za svobodu, v podivné situaci. Potom se vyplazil ven a byl pryč.

Hned na to někdo bouchal na okno. Náš český četník Hanzlík volal: "Pane Schröder, to jsem já, Hanzlík, přijde freikorps, nevím kolik jich bude. Pošta i telefon jsou rozbity, musíte do Hazlova a zavolat vojsko" - a byl pryč.

Všichni mi radili: "Schovej se!" Někdo byl u domovních dveří, byl to matčin bratr, strýc Georg, otec Pepiho, stál venku s ním a plakal. Chtěl mě schovat u sebe, tam by mě nenašli. Strachy nemohl stát na nohou, musil jsem jej odvést domů, do jeho domku č. 209. Při cestě zpět jsem slyšel z okraje Selbského lesa sborový zpěv; "SA mašírt..."

Schovat se? Sám se zastřelit? Ne! Líčit co se zatím dělo u nás doma? Ne...

Už po půlhodině práskaly výstřely kolem našeho domku čp. 140. Slyšel jsem salvy a mezi tím lidský křik a výkřiky zfanatizovaněho davu. "Pojď ven, pojď ven ty velezrádče, dáme ti zdarma nažrat olova." Kdo by potřeboval prázdné nábojnice, má ještě dnes možnost si je najít v naší zahradě. Tak to šlo s malými přestávkami celou noc, všichni jsme leželi na podlaze, až do ranního šera, dokud nebylo ticho i v celém okolí. Jenom venku bylo slyšet šepot henleinovců. Potom odpoukly naše staré švarcvaldky půl šesté...

V takové situaci rozhoduje, buď a nebo. I když jsem byl v noci prohlášen velezrádcem, nenechal jsem se zadržet ani rodinou, ani příbuznými, vzal jsem klíče, políbil své blízké, prošel domovními dveřmi, špalírem bojovníků freikorpsu, kteří stáli "k noze zbraň", abych asi po sto dvaceti metrech, otevřel dvéře konzumu a spořitelny Svépomoc pro Libou a okolí, kde jsem pracoval.

Ve špalíru stál i "zrádný" bojovník Kaupepi, který mě včera varoval. Na náměstí naší "rudé bašty", stály hloučky ozbrojených ordnerů. Na povel "vzhůru", všichni ukazovali na hrad, z kterého vlály prapory s hákovými kříži. Široko daleko známý podvodník Stökerlhansel, na mě křičel: "Podívej se ještě naposled na tvoji rudou tvrz!" Následovala salva smíchu. Konečně jsem otevřel dvéře do budovy konzumu a zavřel za sebou. Bylo mě, věřte, jako zajíci, který se zachránil po honu.

Krátce na to, i přes probdělou noc, stál náš spolehlivý personál opět na svých místech. Vykupovalo se všechno zboží. Zároveň bylo nutné vyplácet úspory i procenta a splácet dluhy. Všude bylo plno. Všude stály fronty. Na náměstí byl klid, klid byl i ve třech ulicích z něho vedoucích. Klid byl i v továrnách a ostatních obchodech, nepracovalo se, v Libé měly zavřeno i všechny hospody. Všude se povídalo o vůdcově pomoci pro hladovějící bratry a sestry v sudetech, podle jejich slov, trápené marxistickými tyrany. Klid před bouří...