České národní listy

9. květen 1945.  Den osvobození. Verše  českých básníků.

A jak to bylo v Plzni?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Je tomu již 76 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují  tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými  jsme my, pamětníci, stáli  9. května 1945  na chodnících  našich  měst a obcí a vítali slavné Rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli  na  bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích,  na  nákladních autech i  v koňských povozech,  zaprášeni a unaveni po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, těžkých obětí a ztrát (jen v boji proti okupantům na našem území padlo na 144.000 sovětských vojáků),  ale teď  se smáli, byli šťastně udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodnících,  hlasitým  provoláváním slávy a zasypáváním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně  slunečné a teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely kvetoucí kytice  na uvítanou. Tak jsme prožívali historické chvíle ukončení 2. světové války a vítězství nad fašismem  - 9.květen 1945 – „Den osvobození“. Národ se radoval a velcí básníci  skládali nezapomenutelné verše:

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v  hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“  (Vítězslav Nezval,„ Historický obraz“).   „Do šeříku padly dny té slávy. Nikdy ještě nám tak nevoněl, ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl“ (Jarosla Seifert, „Přilba hlíny. S náručí otevřenou. Jaro 1945“). Básník S.K.Neumann  posílá “Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“ A básník Vladimír Holan skládá „Dík Sovětskému svazu“  a „Panychidu“ a „Rudoarmějce“ a  rovněž František Hrubín píše verše plné uznání, obdivu a vděčnosti, „Chléb s ocelí“ a „Jobovu noc“.

V té době   jsme na gymnáziu v Hradci Králové  založili recitační kroužek. Vedl jej náš učitel, sice biolog a zeměpisec, ale  milovník literatury, divadla a poesie. Sestavil pro nás a nacvičil snad  desítku  recitačních pásem. To dnešní  bylo sestaveno z radosti a na počest osvobození v květnu 1945 -  „Květnové pásmo“. Co bylo besed, besídek, akademií, večerů a večírků, co bylo vystoupení v programech nejen vlastní školy, ale i  akcí různých pořadatelů ve městě a  v okolí, i na vzdálenějších místech!  Recitovali jsme nejen v tělocvičně  Gočárovy  budovy našeho gymnázia ( se Štursovou sochou „Vítěze“ s lípovou ratolestí na sloupu nad schodištěm v průčelí) ,  ale i v Klicperově divadle, v Kotěrově Muzeu, v Sokolovně,  v Domě odborů „Na střelnici“, v Bělči, v Kostelci nad Orlicí, v Machově, v Janských lázních, na Luční boudě v Krkonoších  - a bůhvíkde ještě. Text našeho „Květnového pásma“ byl sestaven z veršů Vítězslava Nezvala  a  Jaroslava Seiferta. V přednesu se podle děje střídal sbor a sólisté. A význam a náladu veršů dokresloval hudební doprovod, citlivé a působivé klavírní improvizace  Václava Snítila, pozdějšího houslového virtuóza.   

Text  „Květnového recitačního pásma“:

Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran, /olej utrpení přetékal nám přes kahan,

národe, stáls na hranici jako Mistr Jan.

V temných kobkách kasemat, o vodě, při svíci,/ nezlomen a s pohrdavým chladem, mlčící,

vzal jsi mužně na svá vzpurná bedra Kostnici. (Vítězslav Nezval)

Čelem ke zdi stáli celé dny a celé noci,/ staří, mladí, muži, ženy, děti, z měst i z obcí,

povel strašné libovůle hyen měl je v moci.

V srdci, které bilo za vlast, měli dynamit. /Časem vyschly jejich slzy, přestali se rdít,

časem pozapomínali, co je lidsky žít...

Záviděli pavoučkům a žabkám na silnici/ jejich malou svobodu, žebračkám hůl a lžíci,

žili ze dne na den, žili hůř než galejníci.

Dělili se ochléb, o sůl, o smích, o úzkost,/snažili se v zpřátelených hloučcích přejít

most nesvobody, ohryzané zoufalstvím jak kost.

Jejich drsní tyranové, jejich drsní kati/ málokdy je slyšívali štkát a naříkati,

ještě na mučidlech snili o tom, že se vrátí ...

že se vrátí do krásnějších, spravedlivých Čech,/ jako ptáci ke svým hnízdům pod hřebeny střech,

věřili a doufali i v beznadějných dnech.(V.N.)

Dlouhé dny a dlouhé týdny, přes šest dlouhých roků /cítili jsme vzpouru v srdci na každičkém kroku

až nám požár bojů zrodil svobodnější sloku. (V.N.)

Do šeříku padly dny té slávy,/ nikdy ještě nám tak nevoněl / ten květ bílý, modrý, usměvavý,

přivázaný na lafetě děl.

Je v něm žen a dětí něha bílá,/ básníkovo marné volání,/je v něm krev, již tato země vpila,

když jsme stáli s rukou na zbrani.

Kovy země se v něm roztavily,/ z květů dýchá ocelový chlad,/jak byl krásný na žerdích v té chvíli, když jsme stáli u svých barikád.(Jaroslav Seifert)

Všude to bylo jiné. U nás po ránu / stavěli barikádu z rozkvetlých kaštanů.

Strom padal za stromem jak lustry rozsvícené / a lidé lehali si mlčky do plamene.

Byl potom krásný den a ozvala se děla/ a lidé stírali si pot se svého čela.

Pak přišla sestra. Nesla oddaně /chléb, cigarety, vodu ve džbáně.

V tom horku ovšem stromy povadly /a sestra přispěchala s obepinadly.

Bezradně stála, mlčíc nad fáči,/dvě ruce na tu práci nestačí.

Leží tu jeden, druhý, čtyři byli,/kéž by se listy stromů v ruce proměnily.

Tři umírali. Stromy a květ s nimi /zmíraly rovněž s těmi raněnými. (J.S.)

Spali na horách a v lesích, ve skalinách, v křoví,

nad hlavou jim houkávaly ručnice a sovy

živilo je samo nebe, zvěř a rybolovy.

Černé rokle byly plny jejich stop a zbraní,

žili s ptáky černých lesů, s ještěrkami strání,

slavní čeští Janošíci, čeští partyzáni.

Český lid se naučil je milovat a ctíti,

rád jim otvíral svá okna, když se chtěli skrýti,

když jsi, Praho, krvácela, také pomohli ti.(V.N.)

Tak jsem tě miloval a miloval jen slovy,/ má Praho líbezná, když plášť  svůj šeříkový

jsi rozhalila včera odhodlaně./ Oč více řekli ti,  kdo měli zbraně.

Dost bylo slz, jež snídali jsme denně,/ když stékajíce solily nám skývy. Hlas našich mrtvých zněl nám při tom jméně,/hlas vyčítavý a hlas spravedlivý.

Na dlažbě leží mrtví a krev studu/ mě polévá a věčně, věčně budu/ si vyčítat, že nejsem mezi nimi.

Ty město statečné, jsi mezi statečnými/ a budeš věčně, věčně, všechny časy. 

Ten den ti chyběl do tvé slunné krásy. (J.S.)

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.

Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik.

Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik. (V.N.) 

//Políčko, pole, ušlapaná tráva tvoje, /ej, ušlapaná koňmi našich chlapců, 

našich slavných rudoarmějců.

Děvušky pláčou, koně po políčku skáčou, /ej, jak děvuška může neplakati,

když se milý možná nenavrátí. //(Ruská vojenská píseň.)

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí, /jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.

Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna, který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,

pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina. (V.N.)

Jako na Den dušiček, když po urnovém háji / kráčí zástup lidí, kteří svíčky rozžíhají,

jako na Den dušiček, a přece v máji, v máji!

Chodče, zastav svoje kroky, postůj na chvíli! / To, co vidíš, není záhon. Jsou to mohyly

bojovníků, kteří v boji život ztratili.

Ztratili jej za svůj lid a za svobodu Prahy,/ za svůj národ, který byl jim nade všecko  drahý,

ztratili jej při velikém účtování s vrahy.

Bratři z Čech  a bratři slavné Rudé armády, /zbavili jste Prahu tyranovy nadvlády,

stejná oběť pasuje vás na kamarády.

Bratři v boji, jdem Vám na společnou panychidu,/ bojovníci za vlast, za mír, za budoucnost lidu,

za vlast, v které nesmí mít už žádný člověk bídu.

Věčná sláva hrdinům, již vedou lidstvo vpřed, / aby nemusilo nikdy víckrát krvácet,

těm, kdož padli za svou vlast a spravedlivý svět,/ věčná sláva hrdinům, kteří se mužně bili,

věčná sláva hrdinům. Ač padli, zvítězili. / Jarní slunce svobody jim svítí na mohyly.(V.N.)

A jak to bylo v Plzni?

Na rozdíl od  většiny  území tehdejšího Československa jen v západních Čechách měl konec války jinou podobu, než jak ji poznáváme z citovaných básní. V Plzni vypuklo lidové povstání proti okupantům podobně jako v Praze,  5.května. Nerovný boj s německou armádou se podařilo povstalcům druhého dne ukončit, i dík pomoci americké armády, jejíž jednotky pronikly od západu. Právem se v Plzni každoročně konají  6.května pietní akty u Památníku obětí  a osvoboditelů  a svoboda se slaví po celém městě a okolí. Život tu tehdy položilo 116 Američanů. Tyto místní oslavy by ovšem neměly zastínit oslavy celostátního  konce války a osvobození od fašismu na celém území tehdejšího Československa.  Den vítězství – 9.květen, Den  hrdinství a oběti Rudoarmějců, kterých u nás padlo 144.000.  Plzeňské oslavy by měly  být jejich součástí, projevem sounáležitosti zúčastněných. Sovětští a američtí vojáci byli tehdy spojenci v boji za veliké vítězství. Při svém postupu – jedni od východu, druzí od západu – se  sešli  spoluúčasti a Byl o tom natočen působivý film.na Labi a a podali si ruce plni  solidarity a přátelství, plni spojenectví ve vítězném tažení. . 

Současní euroameričtí představitelé vládnoucí moci  se vojenské přehlídky v Moskvě na počest      Dne vítězství  již řadu let nezúčastní. Místo toho organizují  samostatné  přehlídky své síly. U nás např. se konal  „Dragounský přejezd“  kolony amerických jednotek, aby se  v Plzni spojil s  oslavou amerických osvoboditelů. Do Moskvy se však chystalo  12 veteránů 2. světové války z USA. Chtěli  předat své prožité  dějinné svědectví a odevzdat  historickou pravdu mladým generacím. 

Výročí konce 2. světové války se neslaví po celé Evropě  v týž den. V zemích Britského společenství  je to 7. květen, kdy nacisté podepsali kapitulaci. Ve zbývající západní Evropě nastupuje 8. květen, kdy kapitulace vstoupila v platnost. Ten den se po r. 1989 stal státním svátkem i u nás, v České republice. To historicky neodpovídá realitě, protože Praha  a větší část našeho území byla osvobozena až 9. května a ten den se také slaví konec války v celé východní Evropě.

My vzpomínáme spolu s verši našich básníků na 9. květen  -  v  našem „Květnovém pásmu“. Vzpomínáme  na den, kdy  přispěchali Rudoarmějci, aby ukončili Pražské povstání a osvobodili zbývající kraje naší vlasti. Vzpomínáme proto, že je to historický dokument, obraz  tehdejšího dění a výraz tehdejší neutuchající  radosti a vděčnosti. Je to důkaz proti všemu současnému  křivému  přepisování dějin. A to své vzpomínání na prožité osvobození  nemůžeme zakončit jinak, než verši Vladimíra Holana:

 „Mám děkovat...A hlas se chvěje... 

Chvěje se ale úžasem, / který, ač nebyl bez naděje, /přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které /věřil náš jazyk v hloubi šeré, /přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící /bratrství všesjednocující, /uskutečnila se přec.“

                                                 (Závěr básně „Dík Sovětskému svazu“. 16.-17.7.1945)