9. květen 1945 - Den osvobození Verše českých básníků. Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc
9. květen 1945 - Den osvobození
Verše českých básníků.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Je tomu již 78 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme my, pamětníci, stáli 9. května 1945 na chodnících našich měst a obcí a vítali slavné Rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v koňských povozech, zaprášeni a unaveni po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, těžkých obětí a ztrát (jen v boji proti okupantům na našem území padlo na 144.000 sovětských vojáků), ale teď se smáli, byli šťastně udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodnících, hlasitým provoláváním slávy a zasypáváním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně slunečné a teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely kvetoucí kytice na uvítanou. Tak jsme prožívali historické chvíle ukončení 2.světové války a vítězství nad fašismem - 9.květen 1945 – „Den osvobození“. Národ se radoval - i statečná Praha po povstání - a velcí básníci skládali nezapomenutelné verše:
„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“ (Vítězslav Nezval,„ Historický obraz“). „Do šeříku padly dny té slávy. Nikdy ještě nám tak nevoněl, ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl“ (Jaroslav Seifert, „Přilba hlíny. S náručí otevřenou. Jaro 1945“). Básník S.K.Neumann posílá “Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“ A básník Vladimír Holan skládá „Dík Sovětskému svazu“ a „Panychidu“ a „Rudoarmějce“ a rovněž František Hrubín píše verše plné uznání, obdivu a vděčnosti, „Chléb s ocelí“ a „Jobovu noc“.
V té době jsme ve své třídě na gymnáziu v Hradci Králové založili recitační kroužek. Členy byli téměř všichni spolužáci. Vedl jej náš profesor, sice biologie a zeměpisu, ale byl to velký milovník literatury, divadla a poesie.
Je zaznamenáno, že ti jeho žáci, kteří se stali lékaři nebo lékárníky, vděčně na abiturientských sjezdech vzpomínali na to, čemu je pro jejich obory naučil. Ale kromě toho všichni spolužáci vzpomínali na to, jak se jim dík jeho pásmům poesie vtiskla do jejich nitra a jak je po celý život provázela.
On sestavil a nacvičil s námi snad desítku recitačních pásem. Z radosti a na počest osvobození v květnu 1945 bylo sestaveno „Květnové pásmo“. Bylo na programu besed, besídek, akademií, večerů a večírků nejen vlastní školy, ale i různých tehdejších slavnostních akcí ve městě, v okolí, ba i na vzdálenějších místech. Recitovali jsme nejen v tělocvičně Gočárovy budovy našeho gymnázia ( se Štursovou sochou „Vítěze“ s lípovou ratolestí na sloupu nad schodištěm v průčelí) , ale i v Klicperově divadle, v Kotěrově Muzeu, v Sokolovně, v Domě odborů „Na střelnici“, v
Bělči, v Kostelci nad Orlicí, v Machově, v Janských lázních, na Luční boudě v Krkonoších - a bůhví kde ještě.
Text našeho „Květnového pásma“ byl sestaven z veršů Vítězslava Nezvala a Jaroslava
Seiferta. V přednesu se podle děje střídal sbor a sólisté. A význam a náladu veršů dokresloval hudební doprovod, citlivé a působivé klavírní improvizace Václava Snítila, pozdějšího houslového virtuóza a profesora AMU v Praze.
Text „Květnového recitačního pásma“:
Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran, /olej utrpení přetékal ná
