575 let od popravy Jana Roháče z Dubé
575 let od popravy Jana Roháče z Dubé
Ing. Jiří Krutina
9. 9. 2012 je tomu 575 let od popravy významného českého hejtmana – husity, blízkého přítele Jana Žižky z Trocnova, který byl posledním z těch, co odmítli přijmout německého císaře Zikmunda na český trůn a současně posledním radikálním bojovníkem za původní husitský program formulovaný tzv. čtyřmi artikuli pražskými, kam mimo jiné patřilo zbavení církve světské moci a panování a návrat k její původní apoštolské duchovní funkci. Byl popraven společně s asi 52 svými věrnými druhy oběšením na Staroměstském náměstí.
Po porážce polních vojsk spojeného táborského a sirotčího svazu u Lipan (30.5 1434) panskou jednotou katolických a kališnických pánů a porážce táborských oddílů u Křeče (19.8. 1435) byla táborsko-sirotčí husitská obec zbavená politické a vojenské moci ve státě. Poté byl v Jihlavě 5.7. 1436 za přítomnosti německého císaře Zikmunda a jeho zetě Albrechta Rakouského vyhlášen mír v českých zemích, což definitivně ukončilo husitské války. Mezi zástupci basilejského církevního koncilu a panskou jednotou tvořenou katolickou a kališnickou šlechtou byl uzavřen kompromis v podobě tzv. kompaktát, což v reálu znamenalo uznání přijímání podobojí, jako jediného z původních čtyř artikulů pražských. Zikmund po složení slibu, že uzná platnost kompaktát a nebude požadovat návrat zabaveného majetku církvi kališnickou šlechtou, byl nakonec 23.8. 1436 korunován českým králem. Jak bylo jeho zvykem a celkovým postupem Zikmunda a církve proti husitským Čechům, které stále považovali za „kacíře“, hned po své korunovaci začal intenzivně pracovat na restauraci původních pořádku a obnovení moci římsko-katolické církve v Čechách. Jeho přízeň v zemi patřila výhradně katolickému panstvu, bohatému patriciátu a zkorumpovaným odpadlíkům pod obojí. Zikmund dokonce s podporou posledního táborského vůdce kněze Bedřicha ze Strážnice nakonec dosáhl toho, že opuštěná zbylá polní vojska táborská byla větším dílem v květnu 1437 dopravena po Dunaji do Bělehradu a zde v Zikmundově žoldu nasazena do bojů proti Turkům.
Posledními ohnisky husitského odporu proti Zikmundovi zůstal Hradec Králové v čele s knězem Ambrožem a osádky hradů Kalich, Panna a Sion, kam se stáhl bývalý blízký přítel Jana Žižky, Jan Roháč z Dubé s asi stovkou nejvěrnějších bojovníků. Nakonec jako poslední místo odporu setrval hrad Sion s Janem Roháčem z Dubé. Vzhledem k počtu asi necelých sto bývalých profesionálních válečníků sirotčí obce „polem pracující“, Jan Roháč zvolil dnešními slovy guerillu, neboli „partyzánský“ způsob boje proti Zikmundovi. To se dnes některými „novými“ historiky označuje účelově za lapkovství, aby celé husitství a jeho představitelé byly dehonestováni a tak zastírán pravý význam husitské revoluce. Kroniky přitom shodně tvrdí, že přepadal výlučně karavany se zbožím pro císaře. V lednu 1437 na zemském sněmu byl Jan Roháč prohlášen za zemského škůdce a čeští stavové byly vyzvání Zikmundem k jeho vojenské likvidaci. 26. 4. 1437 tak zahájila zemská hotovost posílená o uherské jednotky a družinu Zikmundových šlechticů pochod na Sion. Velitelem výpravy byl pověřen příbuzný Jana Roháče, pan Hynek Ptáček z Pirkštejna, který po bitvě u Lipan, kde stál na straně vítězné panské jednoty, získal mnoho výnosných úřadů v císařských službách. A tak poslal německý císař proti svému poslednímu odpůrci v Čechách jeho vlastního příbuzného, aby tak ponížil samotné odbojné Čechy, kteří jej dlouho nechtěli vpustit na český trůn. Bylo zřejmé i Janu Roháči, že jeho odpor je marný, ale on a jeho věrní již neměli co ztratit, nehodlali se svým ideálům, za které bojovali po dlouhých 15 let zpronevěřit. Hrad odolával asi čtyři měsíce obléhání. 6. 9. 1437 byl nakonec Sion vzat útokem a po krátkém urputném boji byl Jan Roháč zajat a spolu s ním zbylých 52 bojovníků. Byli dopraveni do Prahy a hrad byl vypálen. Jan Roháč se svými druhy byl uvězněn pod Staroměstskou radnicí a zde byl také krutě mučen. Podle zachovaného dobového textu byl v okovech předveden před císaře. Volal prý při této audienci, „aby mu vyloupli oči, aby se nemusel dívat na tak ohavného panovníka“.
Největší potupou pro šlechtice byla považována smrt oběšením. Bylo zbudováno vysoké dřevěné lešení s třípatrovou šibenicí, na kterém mělo být popraveno v několika úrovních všech 52 zajatých obránců hradu Sion. V její přízemní části byla oběšena posádka, v prvním patře polský rytíř Račinský, kněz Martin Prostředek a dělostřelec Zelený. V nejvyšším patře byl na zlatém řetězu oběšen Roháč. Nadstandardního utrpení se Roháčovi skutečně dostalo. Ve zmíněném dobovém textu se píše, že byl druhý den na Staroměstské radnici „zmučen tak nemilosrdně, až z něho vyplynula střeva“. 9. září 1437 byl Jan Roháč z Dubé veden k šibenici oděný v červený šat, který jindy představoval radost, vítězství a statečnost. Jeho okovy i oprátka byly pozlacené. Měl to být výsměch Janu Roháči. Je z toho zřejmé, jak Zikmundovi velice záleželo na tom, aby se veřejnost dozvěděla, že kdo se mu vzepře, bude takto potupně poražen.
Lid lemující popraviště se ale přiklonil k výkladům biblických symbolů. Mezi přihlížejícími se začalo šuškat, že také Ježíše při cestě na Golgotu oblékli žoldnéři do šarlatového pláště. Tři měsíce po Roháčově popravě Zikmund zemřel a mezi lidmi se šířila pověst o boží odplatě. Choroba, kterou Zikmund trpěl, se navíc v tehdejší terminologii nazývala pekelný oheň, což ještě více umocňovalo představu o božím hněvu.
Tak skončil poslední husitský radikál, který důsledně setrval na původním husitském programu. Bojoval nejen za zbavení církve jejího světského panování, ale i proti panovníkovi, kterého nepovažoval za dobrého pro české království, což se plně potvrdilo.
Roháčova okázalá poprava měla zastrašit ty, kteří by si snad také pohrávali s myšlenkou „občanské neposlušnosti“. Co se onoho 9. září 1437 na Staroměstském náměstí odehrálo, nebylo určitě trestem za „lapkovství“. Roháč patřil mezi vlivné husitské hejtmany a zásadně odmítal basilejská kompaktáta. Právě kompaktáta, přijatá roku 1436 v Jihlavě, však byla základem mírové dohody mezi Čechy a Zikmundem. Jejich zpochybnění by v zemi vyvolalo další neklid. (Kompaktáta byla zbytkem „Čtyř pražských artikulů“. Zaručovala legitimitu v bojích získaného majetku a vysluhování večeře Páně podobojí). Dopad drastické Roháčovy popravy na veřejnost byl ovšem přesně opačný nežli si Zikmund představoval. Už několik dní po ní mu představitelé české šlechty přinesli stížný list, v němž v 19 bodech vypočítávají císařova provinění vůči národu. Zikmundovi ji předal sám lipanský vítěz, Diviš Bořek z Miletínka. Sama česká šlechta začala záhy zjišťovat, že německý císař nehodlá plnit své závazky. Bohužel česká šlechta se již nemohla opírat o polní vojska, která pomohla zlikvidovat. Opět se ukázalo, že spoléhat na cizího krále se nevyplácí, nakonec se obrací proti zájmu celého národa.
Zhruba 200 let po této masové popravě 52 českých husitů nechal Ferdinand Habsburský na stejném místě popravit 27 představitelů českého stavovského odboje.
To je ukázka toho, jak se Němci vždy zachovali k národu, když jej opanovali mocí. První co učinili, že se zbavovali a veřejně popravovali představitele národa, jeho vůdce. Tak Staroměstské náměstí bylo svědkem dvou hromadných poprav vůdců českého národa. Po první popravě okamžitě Zikmund společně s církví začali restaurovat pořádky a původní moc katolické církve v Čechách. Po druhé popravě představitelů českých stavů (26 kališnických pánů) po Bílé hoře v roce 1621 Habsburkové společně s církví začali s vyvražděním středního rytířského stavu. Hovoří se o likvidaci takřka 1000 rytířů, tedy členů středního – válečnického stavu a jejich rodin. Jejich rodiny byly po konfiskaci majetku, který připadl cizí šlechtě nuceni emigrovat. Současně tím byla zrušena náboženská svoboda, kterou krví vybojovali právě husité a obnovena plná vláda církve a nastolená násilná rekatolizace, která vedla takřka k vymizení našeho jazyka i národa.
Tyto okamžiky našich dějin nám jasně ukazují chování Němců ve spojení s římsko-katolickou církví (Vatikánem) k naší zemi a národu. Potřebujeme snad ještě větší důkazy?
V dnešní době se nám předkládá k věření, že to naopak musíme být my, kdo odčiní křivdy římsko-katolické církvi a Vatikánu. Odkud vzala církev své majetky na našem území a jaký měla postoj k našemu národu je zřejmé i z těchto historických záblesků.
Dnes „ateistický“ český stát dokonce daruje Vatikánu asi 1% svého území. Takřka není kraj, v kterém by nebylo nějaké území vráceno Vatikánu. Jsme tedy vůbec ještě svrchovaný samostatný stát?
Můžeme si klást otázku, zda měl Roháčův odpor na Siónu nějaký význam. Jistě nemohl podstatně změnit dějinnou situaci a vrátil poměry v Čechách k „předlipanskému“ stavu. Roháč jako zkušený vojenský stratég věděl, že svůj hrádek obsazený pár desítkami vojáků před císařem neubrání. On prostě odmítal přijmout panovníka, proti kterému léta bojoval. Pokládal ho za špatného pro český stát a podmínky, na něž musela země přistoupit, za nepřijatelné. V této situaci se Roháč a jeho stejně smýšlející věrní již neměli co ztratit, rozhodli za cenu vlastního života vyjádřit svůj postoj. Zatřást těmi, kteří se podle nich přijetím kompaktát a Zikmunda za krále zpronevěřili Pravdě, kterou hlásal a učil Jan Hus. Císař jim v této demonstraci vlastně pomohl, když z jejich popravy učinil tak pompézní divadlo.
Společným jmenovatelem dnešních „nových pohledů“ na husitství je celé období husitství bagatelizovat a snižovat jej na úroveň pouhého „terorismu fanatiků“, kteří jenom vraždili a loupili. Podobně je tomu i v případě Roháčova odporu. On sám je často považován za pouhého lapku, současně se tvrdí, že obrana Siónu byla jen ne příliš dramatickou vojenskou epizodkou.
Roháč však zůstává národním hrdinou, i kdyby ho jeho synovec při obléhání Siónu skutečně šetřil a snažil se ho přimět ke kapitulaci po dobrém. Je hrdina, protože jeho nabídkám odolal. Zůstal věrný svému přesvědčení, podobně jako Jan Hus. Věděl, že za ně zaplatí. Věděli to i jeho spolubojovníci. Přesto se svého přesvědčení nevzdali. Tento rytíř a husitský hejtman věděl, že jeho revolta nemůže skončit jinak než prohrou. On však - stejně jako Hus – neustoupil ze svého názoru, nevzdal se svého přesvědčení. Tato názorová konzistence Jana Roháče nám však příkladem i dnes. Pokud k takové názorové konzistentnosti přivede alespoň jednoho nás, ukázal se jako geniální stratég, který ovlivňuje „bitvy“ a zápasy za pravdu ještě stovky let po své smrti.
Jan Roháč z Dubé (1380 – 9. 9. 1437), stručný životopis:
Od začátku husitských válek byl stoupencem radikálního husitského směrů Táborů. Jako člen rytířského stavu se účastnil husitské revoluce od jejího počátku. Roku 1420 bojoval po Žižkově boku proti křižákům na Vítkově. Několik měsíců potom ho Žižka jmenoval hejtmanem Lomnice nad Lužnicí. Roku 1424 se účastnil bitvy u Malešova, kde se utkali Táboři s Pražany. Roku 1426 se po boku Prokopa Holého postavil míšeňským křižákům u Ústí nad Labem. Těsně před bitvou ještě stihl obsadit Českou Lípu, Mimoň a Bělou pod Bezdězem. Roku 1427 se stal čáslavským hejtmanem, což byla funkce velmi významná. Po prohrané bitvě u Lipan (1434), ve které umírnění husité pod vedením Diviše Bořka z Miletínka porazili radikální husity vedené Prokopem Holým, utekl Roháč do Hradce Králové. Když se Sirotkům, hlásícím se k Žižkovu odkazu, nepodařilo Hradec udržet, přesunul se Roháč na svůj hrad Sión. Odtud chtěl pokračovat v odporu vůči císaři Zikmundovi, přijatému lipanskými vítězi za českého krále. V Roháčových očích byla Zikmundova korunovace zmařením všeho, za co do té doby bojoval, a ze svých názoru nehodlal ustoupit.
